Proti očekávání, které vyvolala její první choreografie, nepokračuje Markéta Stránská vysloveně v cestě zkoumání možností tanečního pohybu v jeho (ne)omezení vnějšími okolnostmi. Ačkoli i v performanci …Or to Be se samozřejmě mírně odrazí něco, co bych nerada nazvala hendikepem, protože je to spíš nástroj, specifická interakce mezi tělesnou materií a chladnou hmotou. Není to ale téma, které by bylo stavěno do popředí, i když projekt LeŤ zdaleka nevyčerpal všechny možnosti. Nicméně je to i citlivá otázka a umělec sám ví nejlépe, kdy které téma otevřít, také by bylo obtížné je sdílet s dalším performerem ve společném projektu. Motto projektu není tedy další osobní výpověď, ale věta, kterou se umělci obracejí na každého ze svých diváků: „Čím více máme, tím méně máme.“ Hnací silou nové inscenace je vizualita, scénografie a světelný design. A jejich prostřednictvím navozená atmosféra marnosti a bezútěšnosti, ale i tajuplnosti.
Scénografii premiéry vytvořila Monika Urbášková, která je plnohodnotnou spolutvůrkyní, ne-li dominantní autorkou díla, spolu se světelnou designérkou Zuzanou Režnou. Právě ve vizuální krajině představení jsou přítomny nejzajímavější momenty. Skulptura z muchlaného papíru a také zadní místnost přiléhající ke studiu, která se otvírá podobná jeskyni, vystlaná dalšími a dalšími stohy bílé šustící materie, vyvolávají bohaté asociace na výtvarné umění. Snové surrealistické kresby, kolářovskou koláž nebo jemné grafiky Jiřího Anderleho. V závěru performance, kdy se světlo změní z poněkud jedovaté žluté do nafialovělého odstínu jakoby zapadajícího slunce a na scéně se doslova stmívá, mění se místnost skoro v romantický obraz, něco jako zimní noc nebo bouřlivá krajina Adolfa Kosárka… Zároveň se nemohu zbavit vzpomínky na filmové dotáčky k inscenaci Jiřího Srnce Legendy magické Prahy, kdy závěrečnou povídku o Mistru Hanušovi ilustroval prostřednictví kamery procházející místnostmi plnými lehce se chvějícího bílého papíru.
Markéta Stránská a Jean Gaudin se prostorem pohybují nezávisle na sobě jako dvě ztracené duše. Když je jeden v prostoru přítomen, druhý chybí, až na poslední chvíle představení, kdy je míjení vyjádřeno plně a konkrétně. Každý očividně dlící v dočista jiném vesmíru. Ona zaujatá materií papíru, která v ní vyvolává divokou radost hraničící s šílenstvím a On jako bytost ve vlastním světě ztracená, roztěkaná a možná také čímsi pronásledovaná. Oba se někdy honí za neviditelnými přeludy, které jsou nedosažitelné a existují jen v jejich představách. U obou působí projev více či méně jako patologie, jako obraz duševní poruchy, rozprostřené mezi nimi na spektru od extroverse k introversi. Oba performeři v určitých momentech pracují s motivem otáčení v kruhu, zřejmě jako symbolem zacyklení v situaci, kterou si zřejmě jeden užívá, zatímco druhý jí trpí.
Divák jistě pochopí vzájemnou odtažitost obou postav i jejich zahleděné zaujetí vlastními zájmy, jen se domnívám, že není nutné vytvářet obraz tolik podobný psychické nemoci, ačkoli v metafoře jazyka se samozřejmě o „nemocné“ společnosti někdy hovoří. Jevištní obraz je ale něco jiného než slovní metafora. Prostota obyčejného pohledu, civilního neexaltovaného chování je někdy účinnější a není nutné se jí vyhýbat, pokud je tu přítomen záměr, aby se divák ztotožnil s interpretem na jevišti. Hyperbola vyšinuté mysli v něm může spíš vyvolat odpor a nechuť, tedy spíš reakci „Děkuji za varování, ale tohle se mne netýká, já přece nejsem blázen.“ Obávám se, že to je přirozená reakce na spatřené.
Ona i ta výsostně výtvarná a čistá scéna je trochu zavádějící. Až z dalšího doprovodného textu o představení, vlastně tiskové zprávy, zjistíme, že kromě zjevného motivu osamění ve vlastním světě a neschopnosti dvou individuí vnímat se a komunikovat je druhým námětem hromadění a přehlcení věcmi a zážitky. Jenže je to vše nečitelné a dá skutečně velkou práci významy z performance pochopit, protože ačkoli je materiálu na scéně tolik, že se v něm postava může „topit“, je tak čistý a prostý, že neevokuje tu přebujelost věcí a dojmů v našich životech. Přehlcení je možné číst v tom, že se performer v koutu místnosti snaží najít neviditelný východ a uniknout. Možná. V množství papíru, se kterým manipuluje tanečnice, ale přitom se nezdá, že by nadšení z takového počínání jí působilo nepohodlí. Což jako moralita nedává smysl. Těžko může posloužit jako varování postava, která je vlastně ve své nepříčetnosti šťastná a spokojená.
Do současného tance a pohybového divadla narace nepatří, to už je takové všeobecně dodržované pravidlo. Na druhou stranu, pokud se chce performer podělit o skutečně závažnou a velmi konkrétní myšlenku, měl by o její větší srozumitelnosti a sdělnosti alespoň zauvažovat. Nemusí se nutně „snížit“ k příběhu, ale dát konkrétně najevo, co kritizuje a před čím varuje. Tahle performance je svým způsobem krásná jako obraz. Její účin je vizuální, jedna polovina jejího sdělení v té formální estetičnosti opravdu zaniká, zatímco další je víc než doslovná, ale tak nějak jen popisuje určitý stav ne-komunikace mezi lidmi. Budiž, je to upozornění a varování, ale já mám čím dál tím větší pocit, že právě u toho většina umělců svou výpověď zakončuje a že něco chybí, ne snad přímo návod nebo rada, ale že vedle upozornění na problém je spousta prostoru k tomu zaujmout jasnější postoj, širší pohled, kontext, odhalil nové souvislosti, které spíš diváka pohnou k tomu, aby o problematice začal sám přemýšlet. Aby právě zde jeho úvaha neskončila u spokojeného zjištění, že když se nechová takhle „mimo“, je s ním vlastně všechno v pořádku a žádný problém řešit nemusí, v té hyperbole se sám nepozná.
Spíš než kritickou odezvu sebereflexe a přehodnocení osobního stylu života probouzí nová performance množství asociací. Motiv míjení se ve společném prostoru mi například evokoval situaci z jedné Bradburyho povídky. Na planetě se dva obyvatelé, z nichž každý vidí svůj svět v jiné časové rovině, a ačkoli nevidí realitu toho druhého, mohou spolu rozmlouvat. Naši hrdinové prožívají pravý opak, na scéně sdílejí stejný časoprostor, ale nevidí a nevnímají v něm sebe navzájem. Jen aby se nestalo, že se stejně minou i s publikem…
… Or to Be
Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin
Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Matěj Kotouček
Premiéra: 17. 2. 2020, Studio ALTA
