Nebojte se klasiky – s vykřičníkem, nebo otazníkem?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Snaha přiblížit operní či hudební klasiku té nejmladší generaci. Kolikrát to tu už v minulosti bylo. A přesto: zdá se, že podobných pokusů stále není dost. Ve své CD edici Nebojte se klasiky! přišel před nedávnem Radioservis s dalším pokračováním – se čtyřmi operními tituly, které na našich jevištích patří k těm nejfrekventovanějším: Prodanou nevěstou, Rusalkou, Kouzelnou flétnou a Carmen. A protože kratší recenze, kterou jsme vzápětí přinesli, vyvolala na našich stránkách i mimo ně nečekaný rozruch, přinášíme dnes hned tři další, tentokrát zevrubnější a přitom v mnohém polemické pohledy, které současně i naznačují, jakým směrem vůbec by se podobné projekty měly či mohly ubírat.
*** 

Opera podle Jana Jiráně
Lenka Šaldová

O čtyřech operních kompaktních discích z ediční řady Radioservisu Nebojte se klasiky!!! už před časem na portále Opera Plus psala Helena Havlíková (v Operním panoramatu s číslem 124 – zde). Přidávám pohled o poznání skeptičtější, jakkoli souhlasím s mnohým, co napsala. Odtud nepůjde o text v zásadě polemický, spíše doplňující, další příspěvek do debaty o popularizaci opery z perspektivy toho, kdo očekává od takového vzdělávacího projektu vlastně více nežli jeho autoři. A před závorku navíc nutno vytknout: rozhodně nejsem předpokládaným adresátem Jiráňových dramatizací – a podstatné nakonec bude, jak zapůsobí na ty, komu jsou určeny, tedy na „žáky, učitele i zvídavé rodiče“.

Popularizaci vážné hudby mám asi jako mnozí jiní spojenou především s Leonardem Bernsteinem. Dokázal více než inspirativně vyprávět o tom, co v sobě skrývají tóny, motivy, melodie. Fascinujícím způsobem přibližoval hudební styly, formy, pomáhal pochopit podstatu řeči zvané hudba. Radioservis naproti nyní nabízí „slavné příběhy světových i českých oper v dramatizaci Jana Jiráně podle původních libret. Nechybí ukázky hudebních pasáží v podání největších českých operních pěvců!“ Tedy: ochutnávka operních melodií na pozadí příběhů. Jan Jiráň chce podle jednoho z rozhovorů „nenápadným způsobem zprostředkovat velké příběhy a nádhernou muziku.“ Opravdu ale může vést cesta k opeře přes libreto, přes příběh, jakkoli doplněný hudebními ukázkami? Když operní skladatelé příběhy vyprávějí právě skrze hudbu, právě tímto jedinečným a jinak těžko popsatelným způsobem? Co zbude z Bizetovy Carmen, Smetanovy Prodané nevěsty, Dvořákovy Rusalky a Mozartovy Kouzelné flétny, když je hudba odsunuta na okraj, když ztratí svou moc?

Jan Jiráň je velmi zkušený rozhlasový režisér. Ovšem: jeho předchozí nahrávky jsou vyprávěním – čtením v podání jednoho, dvou herců. Marek Eben vypráví příběhy medvídka Pú, Jiří Lábus vypráví příběhy Harryho Pottera, Libuše Šafránková čte Němcové Babičku… Velmi poutavě, zábavně i jímavě – není divu, že Jan Jiráň získal zlaté a platinové desky. Jenže režírovat čtoucího herce je jiné nežli vést herce před mikrofonem k vytvoření dramatické situace a ještě ji kombinovat s vyprávěním a hudebními ukázkami.Nejproblematičtější je podle mě z tohoto hlediska Carmen, ve které se více nežli jinde nepříjemně perou tři principy: vyprávění, činoherní dramatická situace a úryvky z opery. Jan Jiráň je lyrik, z jeho textů čiší milá naivita. Přenesl ji především do partu vypravěče, v tomto případě Ivana Trojana. Předpokládám, že Trojan záměrně klade větu za větou s odstupem a klidem, vlastně nezúčastněně, za všech okolností. Když barvitě popisuje atmosféru před býčími zápasy:

Před arénou v Seville pobíhá mnoho lidí, všude stojí stánky s košíky s ovocem, prodavači se překřikují, prodávají pomeranče, víno, cigarety i vodu. Konečně přichází slavnostní průvod toreadorů, úplně vpředu vyhrává kapela, pikadoři důstojně kynou davu ze sedadel svých koní…

Když líčí boj toreadora s býkem:

V aréně padl již druhý býk. Escamillo zatančil poslední piruetu před mohutným půltunovým býkem a obratně mu zabodl mečík mezi lopatky do srdce. Publikum je na nohou, mává bílými kapesníčky a volá Bravo, ať žije Escamillo.

Ale i když líčí střet Dona Josého a Carmen, končící její smrtí:

Carmen si svlékla z prstu prstýnek a hodila jej Josému k nohám. Ten, zaslepen žárlivostí vytasil dlouhý nůž a jediným bodnutím bodl Carmen do hrudi.“

Závěr Bizetovy Carmen je strhující hudební drama, v Jiráňově koncepci z duetu Carmen a Dona José zbyly jen trosky, minutová sekvence vložená do dialogu Ondřeje Vetchého (Don José) a Terezy Bebarové (Carmen) – dialogu, kterému absolutně chybí jakýkoli dramatický náboj. Je až s podivem, jak na této nahrávce nedůvěryhodně, až směšně vyznívá většina vážných mluvených dialogů a zvláště promluvy Ondřeje Vetchého, kterému se podařilo z Dona José udělat přihlouplého jelimánka a ňoumu, který se i závěrem profňuká. Jiráňova Carmen končí tiše, částí lyrické předehry k 3. jednání – pointa, která dokresluje onu Jiráňovu touhu po smíření, zklidnění. Carmen možná není tak úplně dílo pro děti, ale hlavně to – zdá se mi – není dílo pro harmonizující osobnost, jakou je zřejmě Jan Jiráň. Každopádně se v mluvených pasážích herci pod jeho vedením zcela míjeli s emocionalitou, kterou v sobě nese Bizetova hudba a kterou bravurně zprostředkovávají interpreti Ivana Mixová (Carmen), Vladimír Krejčík (Don José) či Antonín Švorc (Escamillo).

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na