Nebojte se současného tance!

VerTeDance vám vysvětlí, o co tady vlastně jde, a nenápadně vás uvedou do světa plného energie, pohybu i ulítlých nápadů – tak, že si toho ani nevšimnete. Přesně tak totiž vypadá v kostce inscenace, kterou pod názvem Pojďme na tanec! zařadilo na repertoár od 30. října divadlo Ponec.

„Je to inscenace, kterou by mohl škarohlíd považovat za edukativní program. Zároveň je to edukativní program, který by mohl leckomu připomínat inscenaci,“ naznačovala před premiérou dramaturgyně Marta Ljubková, a navzdory tomu, že takový popis vypadá absurdně, přesně odpovídá skutečnosti. Vydařený projekt edukativní obsah nekamufluje a nezamlčuje, ale nedělá z něj ani okatě ústřední náplň. Přístup k tématu zvolili tvůrci spíš satirický, tak, jak je na něj české obecenstvo uvyklé už po generace, pečlivě vytrénováno tandemy z divadel malých forem i cimrmanovskou fiktivní osvětou.

Inscenaci drží pevně v rukou režisérka Petra Tejnorová s Martou Ljubkovou. Dramaturgii, jejíž zásluhou vznikl plnohodnotný divadelní tvar, doceníte nejvíc ve chvíli, když skončila a kdy se zpětně ohlédnete za procesem, během kterého byl divák veden, aniž by si toho byl vědom, hlouběji a hlouběji do tanečního světa. Inscenace kontinuálně graduje, přístup k divákovi je poctivý a citlivý. Autoři vzali skutečně ohled na diváka, který by představení současného tance navštívil poprvé, ale mnoha narážkami a sebeironií a koneckonců i kvalitními výkony tanečníků potěší Pojďme na tanec! i pravidelného návštěvníka.

Inscenace přitom začíná nenápadně jako přednáška, kde role lektorky výborně sedne Halce Třešňákové. Se zdánlivou vážností představuje tanečníky a jejich rutinu před představením, základní idey současného tance, které krystalizovaly už v časech moderny a stále trvají. Ačkoli se vše odehrává na humorné notě, zároveň je to vlastně vše pravda. Uvolněnost a svoboda současného tance, ale se skrytými pravidly. Divák se seznámí například s procesem improvizace a sám si může vyzkoušet záludné zadání. Možná je na interakci v téhle fázi přece jen trošičku brzy, ale také to pomáhá dále uvolnit atmosféru.

Umělci si práci opravdu nijak nezjednodušují – publikum se během představení přesune a na scénu se dívá z protilehlých stran, takže další herecká a taneční akce musí být i prostorově vyvážena. A čím víc spěje inscenace do finále, tím více je na co se dívat a co ocenit. Byla by škoda příliš názorným popisem odhalit, co vše se v této chytré hře s divákem skrývá – měl by být překvapen a vtahován do dění tak, jako se to podařilo s premiérovým publikem. Dočká se několika intenzivních tanečních výstupů, skrze něž pozná, kam až může zajít v současném tanci partneřina, že k tanci patří také pád a jistá téměř surovost. Také převleky do stále bláznivějších kostýmů, intenzivnější směs hudby od populárních písní po ruchy, to vše k inscenaci patří – a divák je průběžně připravován na další stupeň této intenzity, takže ho může překvapit, ale skutečně ne šokovat (což by se v opačném pořadí výstupů mohlo stát).

Každý z tanečníků, kteří v inscenaci vystupují – Tereza Ondrová, Helena Arenbergerová, Martin Talaga a brazilská tanečnice Helena Araújo – diváky seznámí i se svou osobní taneční historií, s jejími nejdůležitějšími body, ať už je to první setkání s tancem a průprava, setkání s jednotlivými školami, pedagogy, choreografy… Mluvené slovo zde výjimečně dobře zapadá do koncepce představení. Tanečníci dokáží současně přesně pohybově vystihnout, v čem spočíval přínos a příspěvek každého z jejich pedagogů a těch, kteří je ovlivnili či nasměrovali, někdy třeba celou pohybovou etudou, někdy jen naznačením pohybového principu. Někteří diváci se těmito pohybovými vzorci baví, protože je poznávají, ale není to nutné ani podstatné, nejde o in-joke, kterému by nezasvěcený návštěvník nerozuměl. Jen pro ty, kteří současný tanec a jeho tvůrce častěji sledují, je takováto pohybová zkratka, de facto série miniaturních karikatur, přidanou hodnotou. Pohybem a svými těly dokáží tanečníci načrtnout kontury stylu a přístupu se skutečnou výstižností. Do vystoupení se propisuje jejich osobnost, jejich pohybový slovník, který má každý zakódovaný ve svém těle jako rukopis, vzniklý právě kumulováním a zpracováváním, jakousi destilací vlivů všech jmenovaných (i nejmenovaných) choreografů, kteří formovali jejich kariéru.

Kontrasty jistě nevznikly náhodou. Stojí tu vedle sebe Tereza Ondrová s chlapeckou postavou, která jí dovoluje být v tanci výsostně abstraktní, pak Helena Arenbergerová, oduševnělá a citlivá. Martin Talaga se svěřuje s komplikovaným vztahem k folklornímu tanci, který se k němu stále vrací jako rodinné dědictví, a výbušná Helena Araújo se pouští do interakce s diváky a historii tanečních stylů ještě doplňuje o latinskoamerické rytmy. Rozmanitost tance v kostce, protkaná výbornými duety či trii i místy, kdy má každý tanečník prostor ke své individuální exhibici. Divák nemá vůbec čas znejistět, zapochybovat a naplno se tu projevuje jedna z tezí, se kterou v úvodu vyrukuje Halka Třesňáková: V tanci se neptáme proč, ale jak a kdy.

Úvod do nevypočitatelného světa současného tance se zkrátka nad očekávání vydařil. Možná by bylo dobré specifikovat si ještě trochu cílovou skupinu, třeba některé pasáže s mírně sexuálním podtextem by mohly překvapit rodiče, kteří přijdou s dětmi. Ale vcelku není tomuto projektu co vytknout, protože svůj účel evidentně plní. Teď je jen potřeba, aby se povědomí o něm dostalo mezi správné publikum a skutečně pomohl tam, kde je to v komunikaci s divákem zapotřebí. Doufejme, že v té smršti podzimních premiér, která se odehrává nejen v Ponci, nakonec nezapadne…

Hodnocení autorky recenze: 100%

 

Pojďme na tanec!
Režie: Petra Tejnorová
Tvorba, choreografie a tanec: Tereza Ondrová, Helena Arenbergerová, Martin Talaga, Helena Araújo, Halka Třešňáková
Scénografie: Adriana Černá
Světelný design: Katarína Ďuricová
Videotechnická a zvuková spolupráce: Dominik Žižka
Dramaturgie: Marta Ljubková
Produkce: danceWATCH / Karolína Hejnová
VerTeDance
Premiéra 30. října 2017 divadlo Ponec Praha

www.vertedance.org
www.divadloponec.cz