Nedožité pětaosmdesátiny výtvarníka Jana Skalického

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Aktualizováno 

V poněkud hektickém začátku sezony se bohužel vytratilo jedno výročí, jež by se mělo, byť je to poněkud neslušné, i se zpožděním připomenout. Jedná se o výročí umělce, který sice nebyl ani zpěvák ani hudebník, ale pro divadlo (a to nejen české zejména operní a baletní) toho vykonal velmi mnoho. Dne 11. září tohoto roku by se dožil osmdesáti pěti let Jan Skalický, jedna z nejvýznamnějších postav evropského kostýmního výtvarnictví.Měl jsem to štěstí, že jsem se s Janem Skalickým v devadesátých letech osobně poznal a zavládlo mezi námi velmi upřímné přátelství. Pociťuji tedy jako svoji povinnost připomenout toto výročí alespoň dodatečně, a pokud tam nahoru má slova dorazí, tak se mu i omluvit.

On si to opomenutí trošku zavinil Jan Skalický sám. Velcí umělci mají někdy poněkud malicherné vrtochy, a to byl i jeho případ. Za žádnou cenu nechtěl prozradit datum svého narození. Vzpomínám si na naše, tuším, druhé setkání. Bylo to v kanceláři dílen Divadla J. K. Tyla v Plzni, když se Dana Havránková, skvělá organizátorka divadelního provozu plzeňského divadla, díky níž po léta v Plzni bezvadně funguje souhra mezi uměleckým souborem a výtvarníky na jedné straně a výrobním provozem a ekonomickým oddělením na straně druhé (škoda, že těchto pravých „divadelních pokladů“ valem ubývá), se marně snažila z něj datum narození vyloudit. Noblesně, ale důsledně jí to opakovaně odmítal, až rezignovala a sám jsem se k tomuto datu dopracoval celkem náhodně až drahnou dobu po jeho smrti.

Noblesa a důslednost byly základními charakteristickými rysy osobnosti Jana Skalického, stejně jako dokonalá profesionalita ve všech směrech. Těmito vlastnostmi jej obdařily sudičky už při jeho zrození a jeho výchovou a charakterem jeho osobnosti byly tyto vlastnosti posíleny.

John Frank Skalický (jak znělo jeho plné jméno) se narodil v provinčním městě Joliet ve státě Illinois, několik desítek kilometrů od Chicaga v rodině československého diplomata z okruhu doktora Edvarda Beneše. Po válce se rozhodl studovat v Evropě. Pobýval v Paříži, v Londýně a leckde jinde a především tam navštěvoval muzea, galerie, knihovny a snažil se co nejdůkladněji seznámit s uměleckými poklady minulosti. V Praze začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale jak jeho původ, tak jeho charakterové vlastnosti mu zabránily v tom, aby studia mohl dokončit. V plzeňském Divadle J. K. Tyla byl angažován do sboru operety.

Plzeňské Městské divadlo, které v roce 1952 u příležitosti padesátého výročí postavení budovy Velkého divadla přijalo název Divadlo J. K. Tyla, bylo sice v té pohnuté době známé velmi rigorózním stranickým postojem řady vedoucích pracovníků a členů především v činohře, ale nejen v ní. Na druhé straně ale v divadle vládla snaha překonat úzce vymezené dobové hranice požadovaného socrealismu. (Leckteří tehdejší velmi aktivní straníci později patřili k protagonistům Pražského jara 1968.) Přes všechny problémy se výtvarný talent mladého sboristy a herce drobných úloh prosadil… Výrazně mu napomohla jedna členka divadla, která sice nebyla význačnou sólistkou, celý život poctivě sloužila divadlu nejen v operním sboru, ale také všude tam, kde bylo možné využít její bohaté erudice, jazykové vybavenosti a především její obětavosti, lásky k divadlu a k lidem, kteří podlehli jeho kouzlu. Jmenovala se Irena Schmidtová, ale každý v Plzni ji znal pod přezdívkou Špulda. S Janem Skalickým ji jako dceru klatovské patricijské lékařské rodiny spojoval společný osud, ale na rozdíl od nesmělého až bojácného Jana Skalického byla známá svojí neuhasitelnou energií. A byla to ona, kdo se především zasloužil o to, že si režiséři a vedení divadla povšimli jeho talentu a začaly mu být svěřovány kostýmní výpravy. Tou první byl Shawův Pygmalion, pro nějž byl Skalický svými dosavadními zkušenostmi a prostředím, v němž vyrůstal, dokonale disponován.

Své úkoly zvládal výtečně a není tedy divu, že vzbudil pozornost Václava Kašlíka, tehdy již režijní hvězdy prvního řádu. A tak se stalo, že při premiéře nového nastudování Verdiho Aidy, které se konalo 7. června 1957 v budově Smetanova divadla v režii Václava Kašlíka a ve scéně Josefa Svobody, stálo vedle jejich jmen také jméno autora kostýmů Jana Skalického.Rychle následovaly další inscenace jako opera Beg Bajazid od Jána Cikkera, Pauerova Zuzana Vojířová, Mozartův Don Giovanni, k němuž se během své umělecké kariéry několikrát vrátil, Julietta Bohuslava Martinů, jež se dočkala televizní verze, Verdiho Othello, Janáčkova Její pastorkyňa či Řecké pašije Bohuslava Martinů. A vedle nich tu byla řada reprezentativních inscenací činoherních, připomeňme si z nich třeba Moliérova Dona Juana. Titulní roli v této inscenaci hrál Otomar Krejča, pro jehož pozdější zahraniční inscenace vytvořil řadu vynikajících kostýmů… Skvělé kostýmy navrhl pro režiséra Miroslava Macháčka a jeho legendární inscenaci hry Ze života hmyzu bratří Čapků s nezapomenutelným Ladislavem Peškem v hlavní roli.

Hostuje na mnoha českých scénách (pražská činoherní divadla, Plzeň, České Budějovice, Brno a další). Častá je v té době jeho spolupráce s Emerichem Gabzdylem v Ostravě (baletní uvedení Parabol Bohuslava Martinů, Bartókův Podivuhodný mandarín, Stravinského Petruška, původní premiéra Šťastné sedmy Miloše Vacka a další). S Václavem Kašlíkem spolupracuje na jeho inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek v Laterně magice, v níž se podílí i na představení Revue z bedny. Navrhuje kostýmy pro filmy i televizní inscenace.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
jansvan

Salome ve Vídeňské Státní opeře v r.1974 uváděli 9x, ani jedno z představení nezpívala Teresa Stratas, většinu Leonie Rysanek. Teresa Stratas ve Staatsoper zpíva pouze 2x – Mimi v Bohémě v r. 1969.

allafter

Pane Weimanne, Honza zemřel v Praze

Dobrý den, děkujeme za upozornění, omluva od autora i od nás, již jsme opravili. V případě Salome šlo skutečně jen o filmové zpracování, místem úmrtí Jana Skalického je Praha, jakkoli prakticky všechny internetové zdroje uvádějí Curych.