Ve Vídni se nadělovalo

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Happy birthday, Niki! 

Známí mu říkají „Niki“, adoranti „pane profesore“, neznalci „maestro“. Jmenuje se Nikolaus Harnoncourt, na Mikuláše oslaví pětaosmdesáté narozeniny a s měsíčním předstihem mu nejprve před vídeňským, o den později před rodným berlínským publikem v rámci samostatného harnoncourtovského festivalu nadělili dárek Vídeňští filharmonikové. Harnoncourt před nimi poprvé stanul se značným zpožděním v polovině osmdesátých let, pravidelně se k nim začal vracet až o deset let později po roztržce s vedením Vídeňské státní opery a počínaje novoročními koncerty 2001 a 2003 s orchestrem vystupuje každoročně. Nastudovali společně kompozice Haydnovy, Mozartovy, Schubertovy, Brucknerovy, Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy, Straussovy nebo Bergovy, narozeninové menu však tvořily dvě kompozice Schubertovy, pro něž má orchestr podle dirigenta stále ještě bezkonkurenční dispozice, pramenící ze znalosti hudebních idiomů rakouského folkloru, především vídeňského městského folkloru. Jediné a zcela vyprodané vídeňské matiné si nenechal s chotí ujít ani rakouský spolkový prezident Heinz Fischer, s nímž se Harnoncourt již v mládí potkával na štýrskohradeckých ulicích, především však zástup dirigentových vděčných posluchačů a dirigentovi fanoušci z řad Vídeňských filharmoniků.Program byl tvořen jen dvěma Schubertovými vrcholnými kompozicemi, scénickou hudbou ke hře Helmine von Chézy Rosamunda, kněžna kyperská D 797 a Symfonie h moll D 759 Nedokončená. K Schubertově scénické hudbě Rosamunda se Harnoncourt obrací pravidelně: V roce 2004 ji ve Štýrském Hradci nastudoval s Evropským komorním orchestrem, v loňském roce ji uvedl tamtéž v rámci festivalu styriarte se souborem dobových nástrojů Concentus Musicus Wien a pro vídeňské nastudování zvolil sice opět deset meziher, sborů a Axinu romanci, tentokrát ovšem v pozměněném pořadí. Sled emocionálně vypjatých, a nikoli biedermeierovsky relaxačních scén otevřela předehra ke Kouzelné harfě D 644 s vážným úvodem a proměnlivou rytmikou sonátové části. Bohužel již v předehře se ke slovu přihlásily choulostivé vídeňské hoboje, kazící jinak veskrze pozitivní dojem z dechové harmonie (krásná sóla první flétny Karla Heinze Schütze a prvního klarinetu Daniela Ottensamera). Zatímco ve Štýrském Hradci interpretovala kratičkou, ale půvabnou Axinu romanci Bernarda Fink, tentokrát byla pozvána německá altistka Wiebke Lehmkuhl, která v koncertech Společnosti přátel hudby ve Vídni debutovala právě za Harnoncourtova vedení (2011/2013 Händelovo Vzkříšení). Již ve Štýrském Hradci si Harnoncourt vyzkoušel účinnost kratičkých činoherních vstupů členů Sboru Arnolda Schoenberga (sbormistr Erwin Ortner), role emotivně strohého vypravěče se pak ujal dirigent sám. Závěrečné baletní Andante pak bylo tečkou, na niž vídeňské publikum před pauzou čekalo, pastorální a valčíkovou jako idealizované obrázky vídeňských předměstí devatenáctého století, rozkročených mezi venkovem a rakouskou metropolí.Druhou skladbou „narozeninového matiné“ byla Schubertova dvouvětá Symfonie h moll D 759 Nedokončená, jejíž particellový náčrtek začátku třetí věty zrovna prezentovala výstava z fondů Archivu Společnosti přátel hudby ve Vídni v podkroví Spolku hudby. Harnoncourt sám se však od první nahrávky symfonie s Vídeňskými symfoniky (1984, 1992 následoval snímek s Královským orchestrem Concergebouw) hlásí k interpretaci Nedokončené symfonie z pera Arnolda Scheringa, který již ve třicátých letech odhalil souvislosti mezi dvouvětým dílem a skladatelovým alegorickým vyprávěním Můj sen (Mein Traum). Nikoli dvouvěté torzo, ale snové vyprávění s nebeskou vizí v závěru, je podle Harnoncourta Schubertova Symfonie h moll. Vídeňští filharmonikové ji za dirigentova řízení nastudovali v extrémně působivé dynamice (plíživý úvod vstupní věty a harmonicko-dynamická gradace v jejím provedení), v pečlivé artikulaci a frázování (odlehčená pravá ruka v espressivo violoncellovém tématu druhého tematického bloku první věty) a s bohatým rubatem ve druhé větě. Publikum sice při provedení nedýchalo, nebeská vize však vzala rychle za své, když se potleskem přihlásil ke slovu jakýsi nedočkavec v sále. Vděčné pohledy filharmoniků svědčily o vzájemné úctě a respektu k homme fatal rakouské hudební scény. A jeden dárek navíc dostalo i publikum – v programu byly totiž otištěny dirigentovy vlastní texty.

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

Bombastický Dvořák
Odpolední koncert Dolnorakouského orchestru hudebních umělců ve Velkém sále Musikvereinu sázel na jistotu dramaturgické triády moderna – sólový koncert – velká symfonie. Publikum si program se sólistou Sergeiem Nakariakovem a dánským dirigentem Michaelem Schønwandtem rozhodně našel, Velký sál Vídeňského spolku hudby byl příjemně zaplněn a koncert se nakonec proměnil v úspěšné odpoledne středoevropské klasiky i současné hudby. Sedmatřicetiletý a stále mladičce vyhlížející Nakariakov předstoupil před publikum nejprve v úvodní a vskutku příznačně napsané kompozici Jörga Widmanna ad absurdum. Přibližně patnáctiminutový koncertní kus pro sólovou trubku a komorní orchestr bicích, dechových a smyčcových nástrojů z roku 2002 měl v Nakariakově nastudování premiéru v roce 2006 v Essenu a měl by náležet k autorovým oddechovějším kompozicím. Ve skutečnosti jde o hru na kočku a na myš, v níž se sólista i orchestr hecují k tempově a výrazově absurdním situacím, z nichž není jiného úniku než pádu do situace ještě nemožnější. Virtuozní, spektakulární, ale toť vše.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na