Nehnul s tím, kdyby se byl u pultu rozkrájel!

O koncertech a věcech kolem s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (138)

Posledně vzpomínal dirigent Karel Ančerl na to, jak s Berlínskými filharmoniky studoval Brahmsovu První symfonii; šlo o dirigentovu první spolupráci s proslulým orchestrem, která vyvrcholila třemi koncerty 17. – 19. dubna 1962. Na programu byla předehra Antigona Vladimíra Sommera, Houslový koncert Antonína Dvořáka (se sólistou Josefem Sukem) a právě Brahms.

Ančerl popisoval, že na zkouškách šlo vše výborně. „A teď přišel koncert. Ve druhé polovině, kde byla Brahmsova symfonie, jsem spustil a teď najednou celý orchestr mi šel „po ruce“, to znamená: hrál později, než jsme byli v notách, a vzal daleko klidnější tempo, než jsem začal já. Všecky gradace první věty byly pomalejší, než jsem si je představoval a než jsem je chtěl – a tak to bylo celou symfonii. Já jsem prostě žasl. A řekl jsem si: „Tady nemůžeš nic jiného dělat než se podvolit, nebo to celé rozbiješ.“ A podvolil jsem se. Jelikož se ale tento koncert ještě dvakrát opakoval, ovšem už beze zkoušky, druhý večer jsem velmi energicky začal. A ejhle! Orchestr už šel daleko více se mnou než první večer. Třetí provedení bylo přesně, jak jsem si ho představoval.“ Ivan Medek tuto zkušenost komentoval slovy, že to je zkušenost, kterou by bylo možno přenést do mnoha a mnoha oblastí.
***

KAREL ANČERL:
Jestli dovolíte, já vás ještě přeruším. Tohle se dá přenést zrovna tak na Českou filharmonii. Já jsem měl překrásný zážitek, když přišel jeden cizí dirigent do České filharmonie a študoval Novosvětskou symfonii. Dvořákova Novosvětská symfonie, jako vůbec Dvořákovy symfonie a Smetanova Vlast, prostě tak „sedí“ v orchestru od dob Talichových, že se mnoho na té reprodukci prakticky nemění. My všichni jsme u Talicha studovali, pracovali jsme s ním, takže jeho pojetí je základním kamenem. Mění se jen natolik, že prostě ta která osobnost si určité věci upraví podle svého cítění, podle svých názorů. To jsou ovšem celkem detailní opravy a úpravy.

Tak tento dirigent přišel s naprosto jiným, novým pojetím Dvořákovy Novosvětské. Hrozně se na zkouškách rozčiloval a velmi pilně zkoušel. No a vidíte! Přišel koncert. A hrála se Dvořákova Novosvětská tak, jak ji hrajeme stále. A nehnul s tím, kdyby se byl u pultu rozkrájel! Čili jak vidíte, není to jenom u Berlínské filharmonie, je to v každém dobrém orchestru, který má svoji tradici.

IVAN MEDEK:
Je třeba říct, že Česká filharmonie je zejména v poslední době orchestr neobyčejně přizpůsobivý. To vidíme třeba při festivalech, kdy je na každý koncert poměrně málo zkoušek. A přece jenom filharmonici mají nejenom neobyčejnou technickou vyspělost, jsou to skutečně vynikající hráči; to není jako v minulých dobách, kdy se třeba Talich musel prát s každým detailem. Ale mají také skutečně vynikající přizpůsobivost, takže dovedou v poměrně krátké době realizovat u skladeb světového repertoáru i požadavky, které se od sebe vzájemně velmi liší.

Třeba v jedné sezoně si konkrétně třeba u Beethovenových symfonií vzpomínám na některá velmi přehnaná tempa některých hostů. A filharmonici to všechno velice dobře akceptovali. Takže myslím, že po téhle stránce se vám například, když jste do té filharmonie přišel, muselo pracovat velmi dobře, a zejména v oblasti repertoáru třeba moderní muziky.

Dirigent Karel Ančerl na zkoušce (zdroj ceskafilharmonie.cz)

KAREL ANČERL:
Ovšem jakmile jsem se dotkl tradičního repertoáru, tak přirozeně ta práce byla větší. Jakmile v tradičním repertoáru chcete skutečně prosadit něco nového, trvá to vždycky delší dobu.  To je známka všech vynikajících orchestrů.

IVAN MEDEK:
Je to taky známka charakteru těch orchestrů.

KAREL ANČERL:
Ano.

IVAN MEDEK:
Sympatická známka.

KAREL ANČERL:
Jistěže ano.

IVAN MEDEK:
My tady máme z tradičního repertoáru České filharmonie, tak poznamenaného právě rukou Talichovou, snímek z jednoho veřejného koncertu, kde řídíte Dvořákovu G dur symfonii. Jedno z takových typických exportních čísel filharmonických programů. Myslím, že bychom si z ní mohli poslechnout alespoň první větu.

IVAN MEDEK:
Mluvili jsme o tom, že ve Filharmonii je dnes celá řada vynikajících hráčů-sólistů. Já si vůbec myslím, že velký symfonický orchestr je ve své úrovni závislý na úrovni jednotlivců. Že je to souhrn vynikajících muzikantských charakterů. A jedním z takových velkých muzikantských charakterů v České filharmonii je její dlouholetý první fagotista Karel Bidlo. Dalo to hroznou práci, než jsme ho přemluvili, aby zahrál Mozartův Fagotový koncert. Ale nakonec se to podařilo. A myslím, že rozhodně stojí za to poslechnout si alespoň první větu.

(hudební ukázka)

IVAN NEDEK:
K úkolům z oblasti moderní hudby, se kterými jste české filharmoniky seznamoval vlastně sám, bez nějaké velké předchozí tradice, patří určitě na první místo dílo Bohuslava Martinů. Hrajete Martinů nejenom v Praze, ale hrajete jeho symfonie hodně i na svých zájezdech v zahraničí. My tady máme snímek jeho 6. symfonie s Českou filharmonií za vašeho řízení. Je to vlastně tak trošku autobiografická skladba. Martinů měl původně v úmyslu nazvat ji podobně jako Berlioz svoji Fantastickou symfonii: Epizoda ze života umělcova. Myslím, že bychom si měli na závěr našeho pořadu poslechnout poslední část této zajímavé skladby.

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na