Ostrava má nové Tajemství, další část smetanovského cyklu pro rok 2024

Smetanovo Tajemství je vystavěno jako tableau, v němž nalézáme spoustu figurek. Květinové motivy, jichž tak rádo užívalo české národní obrození, se objevují i na kostýmech – malinovci růžovo-červení, kalinovci do zelena. Už při předehře přináší Kalina před oponu bohatou kytici pro Pannu Rózu, fráter Barnabáš přidává dopis. O tom se bude ostravské Tajemství hrát. Kytice jako ústřední významová rekvizita, prolínající se v čase. Tři vzestupné roviny jevištního interiéru, v jejichž odhalené hloubce se odbývá veškeré dění včetně výjevu duchů v Kalinově snu o pokladu. Ti, oblečeni do plášťů neurčitého vzezření snad bílo-rezavo-černé barvy, pohybují se mlhavě a nevýrazně, nevzbuzují ve mně žádnou emoci. Kdo vlastně jsou? Jsou komičtí nebo vážní nebo tak trochu obojetní? Nevím. Skoro překážejí. Po rampě prochází procesí, Blaženka a Vítek se setkají, jejich výjev v pozadí poněkud ruší modlení u kapličky se sochou Panny Marie, které je snad i trochu nadbytečnou ilustrací. Třetí jednání – sbor se svými ostinátně se opakujícími mini akcemi – předávání košíků v pozadí, svítící „chmelová šiška“ v popředí. Inscenace nepostrádá jednotný rukopis svých tvůrců.

Dirigent Jakub Klecker Tajemství oživuje až překotnými tempy a pastózním zvukem – celek je soudržný, dělí se pouze na tři základní části, tři jednání, z nichž druhé je v jistém protikladu k ostatním dvěma. Postrádám však detailnější vnitřní pulzaci mezi místy závažnými a vylehčeně komickými či lyrickými. Inscenace je robustní po hudební i po jevištní stránce. Jednotlivé sólové postavy jsou výraznými typy, jejich tvůrci je pod vedením režiséra Tomáše Studeného zřetelně vymodelovali i v jejich vzájemných vztazích.

Králem večera je Kalina Svatopluka Sema, který zraje od role k roli a prozpívává se ke kulatému, krásně zabarvenému barytonu, znělému v celém rozsahu. Anna Nitrová je tradiční, do sebe uzavřenou, značně zatrpklou Pannou Rózou, která citově roztaje až v závěru, dvojice Blaženky a Víta si v podání Jany Sibery a Ondřeje Koplíka získala sympatie diváků po stránce pěvecké i herecké stejně jako Bonifác Jevhena Šokala a Malina Martina Gurbaľa. Václav Morys byl půvabným Skřivánkem a Jakub Kettner velmi dobře zazpíval svého Mistra zednického.

Žádné z předchozích tvrzení však nepřeváží výjimečnost vizionářského dramaturgického záměru ostravské opery, jímž je postupné uvedení všech Smetanových oper. Každou sezonu přibude jedna z nich a ke dvoustému výročí skladatelova narození v roce 2024 vznikne celý cyklus. Připouštím, že takový záměr by mohl být pokládán za velikášské gesto, pokud bychom chtěli vyhledávat úskalí takového plánu. Plánuje se na mnoho let dopředu, každá inscenace se nemusí podařit, nezanedbatelné mohou být také ryze technické důsledky – namátkou třeba uložení scénografických a kostýmních materiálů na celá léta. Za současných poměrů v našem operním divadle je však každá snaha o uvádění Smetanových oper více než vítaná, zvláště když se pražské Národní divadlo, do jehož gesce by měly české opery neodmyslitelně patřit, jejich inscenování věnuje přinejmenším značně nesoustavně.