Tradičně netradiční Smetana v Plzni

Glosa k repríze Tajemství v odlehčeném duchu ztvárnění

Operní soubor Divadla J.K.Tyla v Plzni premiéroval na podzim loňského roku operu Bedřicha Smetany Tajemství. Velmi jsem tuto dramaturgii plzeňské opery uvítal, ale od premiéry se dosud mnoho repríz nehrálo. Tudíž moje návštěva představení v úterý 29. ledna rozhodně není opožděnou reportáží, abych si vypomohl spisovatelem Ladislavem Mňačkem, dnes asi stejně spíše polozapomenutým…Smetanovo operní dílo je základem české operní tvorby, té tvorby, která se svou mnohostranností vyrovná hudebně dramatické tvorbě velikých národů. V historii došlo ke specifikaci smetanovským hlasových oborů u nás, které platí pro celou českou tvorbu. Interpretace Smetany dospěla k nebývalé dokonalosti stylové, připomenu dirigenty, kteří se o to zasloužili značně – Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš, Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc. Jejich vynikající nahrávky jsou všem k dispozici. Charakterizuje je styl vysoké hlasové kultivace, vyjemnění frázování, modulace se schopností dynamického odstínění, ale i pregnantní deklamace. Styl, kterému se v době málo pěstovaného odkazu Smetanova vzdalujeme. Dnes je Smetana paradoxně popelkou v rámci repertoáru našich scén. A z toho konstatovaný fakt a jistý leitmotiv pro mne zřetelně plyne. Nejen při poslechu soudobého Tajemství v Plzni.

Nicméně jsem uvítal s nadšením inscenaci díla v Plzni, pod taktovkou citlivého, velmi muzikálního dirigenta Jiřího Štrunce, jehož hudební  představa je exaktním dirigentským gestem zřetelně vyjádřená. Do jaké míry pracuje se sólisty na stylu i výrazu frází a jejich modulacích, ve smyslu Chalabaly či Krombholce, těžko posoudím, ale zřejmě v této složce by asi dirigentova snaha mohla být intenzivnější. Tedy soudě dle praktického výsledku na jevišti, podle kterého nutno posuzovat.

Orchestr a sbor (sbormistr Zdeněk Vimr) prokázaly dobrou kondici. V nádherné ouvertuře opery pro mne trochu překvapivě nebylo ladění a jednota smyčcových nástrojů ještě tak optimální, jak bych u orchestru opery věhlasu Plzně očekával. Orchestr se posléze rozehrál a zkompaktnil. Sbor prokazoval solidní plastičnost zvuku i schopnost výrazu po celý průběh představení, ba i v pohybu.

Režisér Dominik Beneš prokázal  zkoušku ohněm, když mladý, na činohru více orientovaný umělec dostane zajímavý úkol ztvárnit hudebně výjimečné Smetanovo dílo. S důsledně vypracovanými leitmotivy, dokonalou polyfonií, které si tolik cenili muži v naší hudební teorii tak ctihodní, jako profesoři Karel Janeček nebo Jaroslav Smolka. Ztvárnit typické maloměstské prostředí s trochou strašidelné romantiky a řadou vyhraněných typů postav není vůbec snadné! Mladý umělec má výhodu (či nevýhodu?), že nemohl moc jiných  inscenací díla kdekoliv vidět, takže ho nesvazuje velká tradice slavných inscenací Národního divadla. Pojal operu tak, že ji nevyjímá de facto z prostředí libreta Elišky Krásnohorské. Půdorys díla dodržuje obdobně, jako v mnou viděných, mnoha tradičně laděných inscenacích, byť ji dobově neurčitě posunuje. Pro mne nebylo rušivé, že tento půdorys okořeňuje baletní produkcí elfů, jakoby až všudypřítomných, které akcentují výraz postav a situací na jevišti. A budiž vzdán dík i obdiv baletním umělcům Divadla J.K.Tyla, kteří onu akcentaci výrazu dovedli přinést pohybově a v mimice obličeje výrazně! Chtělo by se mi říci, že udržováním dynamiky pohybu na scéně se asi sotva kdo v publiku nudil. Pamatuji si, jak scéna s Jirkou na žebříku vyvolala emoce po premiéře, až jsem žil v klamném domnění, bůhvíco se v Plzni závratného neděje… Ne, opravdu neděje. Je to docela vtipný gag, v geniálně Smetanou vystavěné scéně o onom tajemství. Právě zde, na konci 1. dějství, probíhá scénickou polyfonií ve více rovinách. Vít s Blaženkou mají to své milostné, sladké tajemství… Naopak Mistr zednický, Jirka zvoník a Skřivánek přemítají o zcela jiném tajemství, zatím jen hypotetickém. Nádhera Smetanovy hudby je v této kouzelné scéně mimořádná. Líbilo se mi ztvárnění režisérem, Vítek spolu s Blaženkou v popředí portálu vleže, tím jejich velmi podstatné tajemství nezaniká a za nimi ona “přízemní” tajemství lidových figurek. Jirka nařizuje zcela konkrétní hodiny na vysoké věži, vtipný moment se mi líbí. Snad jen užaslé publikum se soustředí v danou chvíli  na jeho  cirkusově akrobatický výkon (je ovšem jištěn, pád tedy nehrozí) a tak trochu, jak jsem sledoval, pouští ze zřetele nádherné milostné hudební fráze milenců… A přidám hned, že scény Víta a Blaženky pokládám za nejryzejší a nejčitší lyriku, jaká byla Smetanou napsána. U obsazení dané reprízy začnu tudíž trochu netypicky s touto dvojicí začínám, byť jde o syna a dceru hlavních aktérů děje, Kaliny a Maliny.

Vít Tomáše Kořínka je libozvučný, měkký, příjemný tenor typicky lyrického charakteru, vládne pěkně otevřeným vokálem “í”, na němž právě Vít leží technicky. Je jevištně milý, sympatický. Přál bych mu jen více vnitřního prožitku ve výrazu ve velkém duetu 2. dějství, kde byl trošku distinguovaný, obdobně v ariosu 3. dějství.

Blaženka Jany Sibery byla kouzelná, ano, toto je opravdu Blaženka se vší lyrikou i něhou. V pěveckém projevu báječná – „Bůh sám ví, proč tě tak ráda mám“ –  obtížná fráze ariosa, ale svrchovaná. Jen jsem se divil, proč v této fázi Vít utekl promptně do zákulisí, vždyť vyznání Blaženčino patří jemu osobně, ne publiku z portálu.

V hlavní linii aktérů díla byl rozšafný, plně přesvědčivě vystavěný Malina Pavlem Horáčkem. Moc mi připomněl Malinu svého otce, tolikrát mnou v této roli viděného v Národním divadle v Praze. Je dobře, že kráčí v jeho šlépějích.

Zajímavě pojatá figurka Bonifáce Josefem Škarkou, jistě přesně v intencích režiséra, byl úplně jiný typ, než komicky ztvárňovaní Bonifácové legendárním Vladimírem Jedenáctíkem či Karlem Bermanem! A obrazně řečeno, tenhle výraz role rád “kupuji”.

Bonviván pěkné postavy je až protihráčem Kaliny a ten má jen z pekla štěstí, že láska je věru slepá. Dá tak přednost  zavalitému Kalinovi, který ve svém bohatnutí zřejmě i hojně jedl, pil a hodoval,  než se konečně díky Barnabášovi k Róze dopracoval…

Už to milostné přetahování s Rózou hned na počátku děje je nezvyklé. A Róze onen milostný zápas, jak zřejmé,  až tak dalece nevadí. Árii Bonifáce vystřihl pan Škarka  s noblesou. Sice to míření puškou na Rózu i jejich “kankán” v závěru („když já vás k srdci přivinu, tím potrestáte zrádce Kalinu”), byl trochu reminiscencí na Perly panny Serafínky, ale budiž. Róze nebyl Bonifác v tomto pojetí zřejmě nijak proti mysli. Jen to vrcholové Éčko na slovech “ale láska” by mohlo být krytější. Jinak se Róze nedivím, že staropanensky rigorózně Bonifáce tak zcela neodbývá, jak bývá stereotypním zvykem zcela tradičních režií. Ta se v podání pěvecky výborně disponované Kateřiny Jalovcové s nádherně voluminózním středem i výškami nejevila (pro mne osobně zaplať Bůh) jako cudná stará panna, ale jako plnokrevná ženská, které muži nejsou lhostejní. Kalina tak může být rád, že prozřel díky fráteru Barnabášovi ještě zavčas, byť ona pointa závěru trochu zanikla za zvukem plného orchestru.

Kalina Dalibora Tolaše má jistě znělý i velmi nosný baryton, ale smetanovská modulace málo odlišených frází, v dynamice i výrazu jednostrunných, mu poněkud chyběla. Ve výškách byl trochu nejistý, kulminační bod fráze árie – „dřív  povržen, nyní chci slaven tu být “ – na FIS, byl punktován. Resumé výrazu celého příběhu ve frázi „ten poklad byla láska tvá”, se utopilo v nejistotě tónové i za orchestrem, jak již bylo výše řečeno.

Nejpodivněji oblečenou postavou ve stylu prvorepublikového turisty, který asi při výšlapu po značených stezkách zavítal tak nějak náhodou do sporu Maliny a Kaliny, byl Skřivánek. S pionýrkami na nohou, mohu ba i podobné divadlu zapůjčit, mám je ještě ve sklepě. Pointa lidového zpěváka se trochu vytrácela i symbolikami kytary a poté ba i dud, které mu byly netypicky vnuceny, opět v symbolu. Miroslav Kopp je dnes tmavší typ tenoru těžšího charakteru, než jsou klasikové buffo typů, a la nedávno mnou recenzovaný Karel Hruška na historickém CD. Ale pěvecky se s nasazováním vyšších poloh vyrovnával solidně, snad až na kánon s Bonifácem ve 3. dějství.

Jirka zvoník byl plzeňskou inscenací pozdvižen k nebes výšinám, však on do těch výšin duchapřítomně – k zatajenému dechu publika  –  opravdu stoupá! David Cody krom obratnosti fyzické předvedl na malé ploše zvučný tenor a spolu s  panem režisérem Benešem demonstrovali, že poučky Stanislavského o tom, že není malých rolí, nikterak nezapadly do prachu zapomnění.

Nesmím zapomenout na znělý a v deklamaci výrazný projev Matěje Chadimy coby Mistra zednického, hezky postavené figurky, která pozitivně utkví v paměti.

Příjemné představení, které se, jak bylo řečeno, drží tradičního půdorysu děje.  Ten oživuje dílo jiným pojetím některých postav, než jsme si za léta tradic navykli. Akcentuje dynamiku děje v duchu netrpělivě nervózní doby, s využitím zjevně báječných dispozic členů baletu pohybově i mimicky (choreografie Petra Parvoničová).

Suma sumárum pěkné představení po inscenační stránce, na funkční a atmosféru vývoje děje pěkně vystihující scéně pana Ivo Žídka. Hudebně velmi solidní, s některými pěknými výkony pěveckými a jevištními, ne ale ve všech případech jdoucí ke kořenům smetanovských pěveckých tradic v českých zemích. Což lze omluvit velmi malou frekvencí Smetanova odkazu na našich operních scénách. Věřím, že tato svěží inscenace, na repríze velmi pěkně navštívená (ale bez očekávaných potlesků po áriích) oživí zájem o geniální Smetanův odkaz. Ač moje přání patrně inscenátory nebude vázat, docela by mne zajímalo podobně tradičně netradiční uchopení stejného týmu u Smetanovy Čertovy stěny, fantastického hudebního díla s výzvou pro invenci talentovaných a nekonvenčních režisérů.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Bedřich Smetana:
Tajemství
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Petra Parvoničová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr opery, sbor a balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 27. října 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 29.1.2013)

Kalina –Dalibor Tolaš
Malina –Pavel Horáček
Panna Róza – Kateřina Jalovcová
Vít –Tomáš Kořínek
Blaženka –Jana Sibera
Bonifác –Josef Škarka
Skřivánek –Miroslav Kopp
Mistr zednický – Matěj Chadima
Jirka – David Cody
Hospodská – Ivana Veberová
Duch frátera Barnabáše – Tomáš Jindra

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek