Tradičně netradiční Smetana v Plzni

  1. 1
  2. 2

Glosa k repríze Tajemství v odlehčeném duchu ztvárnění

Operní soubor Divadla J.K.Tyla v Plzni premiéroval na podzim loňského roku operu Bedřicha Smetany Tajemství. Velmi jsem tuto dramaturgii plzeňské opery uvítal, ale od premiéry se dosud mnoho repríz nehrálo. Tudíž moje návštěva představení v úterý 29. ledna rozhodně není opožděnou reportáží, abych si vypomohl spisovatelem Ladislavem Mňačkem, dnes asi stejně spíše polozapomenutým…Smetanovo operní dílo je základem české operní tvorby, té tvorby, která se svou mnohostranností vyrovná hudebně dramatické tvorbě velikých národů. V historii došlo ke specifikaci smetanovským hlasových oborů u nás, které platí pro celou českou tvorbu. Interpretace Smetany dospěla k nebývalé dokonalosti stylové, připomenu dirigenty, kteří se o to zasloužili značně – Otakar Ostrčil, Otakar Jeremiáš, Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc. Jejich vynikající nahrávky jsou všem k dispozici. Charakterizuje je styl vysoké hlasové kultivace, vyjemnění frázování, modulace se schopností dynamického odstínění, ale i pregnantní deklamace. Styl, kterému se v době málo pěstovaného odkazu Smetanova vzdalujeme. Dnes je Smetana paradoxně popelkou v rámci repertoáru našich scén. A z toho konstatovaný fakt a jistý leitmotiv pro mne zřetelně plyne. Nejen při poslechu soudobého Tajemství v Plzni.

Nicméně jsem uvítal s nadšením inscenaci díla v Plzni, pod taktovkou citlivého, velmi muzikálního dirigenta Jiřího Štrunce, jehož hudební  představa je exaktním dirigentským gestem zřetelně vyjádřená. Do jaké míry pracuje se sólisty na stylu i výrazu frází a jejich modulacích, ve smyslu Chalabaly či Krombholce, těžko posoudím, ale zřejmě v této složce by asi dirigentova snaha mohla být intenzivnější. Tedy soudě dle praktického výsledku na jevišti, podle kterého nutno posuzovat.


Orchestr a sbor (sbormistr Zdeněk Vimr) prokázaly dobrou kondici. V nádherné ouvertuře opery pro mne trochu překvapivě nebylo ladění a jednota smyčcových nástrojů ještě tak optimální, jak bych u orchestru opery věhlasu Plzně očekával. Orchestr se posléze rozehrál a zkompaktnil. Sbor prokazoval solidní plastičnost zvuku i schopnost výrazu po celý průběh představení, ba i v pohybu.

Režisér Dominik Beneš prokázal  zkoušku ohněm, když mladý, na činohru více orientovaný umělec dostane zajímavý úkol ztvárnit hudebně výjimečné Smetanovo dílo. S důsledně vypracovanými leitmotivy, dokonalou polyfonií, které si tolik cenili muži v naší hudební teorii tak ctihodní, jako profesoři Karel Janeček nebo Jaroslav Smolka. Ztvárnit typické maloměstské prostředí s trochou strašidelné romantiky a řadou vyhraněných typů postav není vůbec snadné! Mladý umělec má výhodu (či nevýhodu?), že nemohl moc jiných  inscenací díla kdekoliv vidět, takže ho nesvazuje velká tradice slavných inscenací Národního divadla. Pojal operu tak, že ji nevyjímá de facto z prostředí libreta Elišky Krásnohorské. Půdorys díla dodržuje obdobně, jako v mnou viděných, mnoha tradičně laděných inscenacích, byť ji dobově neurčitě posunuje. Pro mne nebylo rušivé, že tento půdorys okořeňuje baletní produkcí elfů, jakoby až všudypřítomných, které akcentují výraz postav a situací na jevišti. A budiž vzdán dík i obdiv baletním umělcům Divadla J.K.Tyla, kteří onu akcentaci výrazu dovedli přinést pohybově a v mimice obličeje výrazně! Chtělo by se mi říci, že udržováním dynamiky pohybu na scéně se asi sotva kdo v publiku nudil. Pamatuji si, jak scéna s Jirkou na žebříku vyvolala emoce po premiéře, až jsem žil v klamném domnění, bůhvíco se v Plzni závratného neděje… Ne, opravdu neděje. Je to docela vtipný gag, v geniálně Smetanou vystavěné scéně o onom tajemství. Právě zde, na konci 1. dějství, probíhá scénickou polyfonií ve více rovinách. Vít s Blaženkou mají to své milostné, sladké tajemství… Naopak Mistr zednický, Jirka zvoník a Skřivánek přemítají o zcela jiném tajemství, zatím jen hypotetickém. Nádhera Smetanovy hudby je v této kouzelné scéně mimořádná. Líbilo se mi ztvárnění režisérem, Vítek spolu s Blaženkou v popředí portálu vleže, tím jejich velmi podstatné tajemství nezaniká a za nimi ona „přízemní“ tajemství lidových figurek. Jirka nařizuje zcela konkrétní hodiny na vysoké věži, vtipný moment se mi líbí. Snad jen užaslé publikum se soustředí v danou chvíli  na jeho  cirkusově akrobatický výkon (je ovšem jištěn, pád tedy nehrozí) a tak trochu, jak jsem sledoval, pouští ze zřetele nádherné milostné hudební fráze milenců… A přidám hned, že scény Víta a Blaženky pokládám za nejryzejší a nejčitší lyriku, jaká byla Smetanou napsána. U obsazení dané reprízy začnu tudíž trochu netypicky s touto dvojicí začínám, byť jde o syna a dceru hlavních aktérů děje, Kaliny a Maliny.

Vít Tomáše Kořínka je libozvučný, měkký, příjemný tenor typicky lyrického charakteru, vládne pěkně otevřeným vokálem „í“, na němž právě Vít leží technicky. Je jevištně milý, sympatický. Přál bych mu jen více vnitřního prožitku ve výrazu ve velkém duetu 2. dějství, kde byl trošku distinguovaný, obdobně v ariosu 3. dějství.

Blaženka Jany Sibery byla kouzelná, ano, toto je opravdu Blaženka se vší lyrikou i něhou. V pěveckém projevu báječná – „Bůh sám ví, proč tě tak ráda mám“ –  obtížná fráze ariosa, ale svrchovaná. Jen jsem se divil, proč v této fázi Vít utekl promptně do zákulisí, vždyť vyznání Blaženčino patří jemu osobně, ne publiku z portálu.

V hlavní linii aktérů díla byl rozšafný, plně přesvědčivě vystavěný Malina Pavlem Horáčkem. Moc mi připomněl Malinu svého otce, tolikrát mnou v této roli viděného v Národním divadle v Praze. Je dobře, že kráčí v jeho šlépějích.

Zajímavě pojatá figurka Bonifáce Josefem Škarkou, jistě přesně v intencích režiséra, byl úplně jiný typ, než komicky ztvárňovaní Bonifácové legendárním Vladimírem Jedenáctíkem či Karlem Bermanem! A obrazně řečeno, tenhle výraz role rád „kupuji“.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Tajemství (DJKT Plzeň)

[Celkem: 5    Průměr: 4.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář