Jaroslav Vogel se narodil v Plzni. Jeho otcem byl právník Karel Vogel (1856–1951), amatérský klavírista a organizátor hudebního života v Plzni. Synovi poskytl hudební základy. Hře na housle se pak Vogel učil u Otakara Ševčíka. Kompozici studoval nejprve soukromě u Vítězslava Nováka v letech 1909–1910. Pak odešel do Mnichova na Akademie der Tonkunst, kde mimo jiné studoval kontrapunkt u svého strýce Viktora Glutha, česko-německého skladatele původem rovněž z Plzně. Další dva roky (1912–1913) poté strávil v Paříži na soukromé vysoké škole hudební Schola Cantorum. Jeho učitelem zde byl francouzský hudební skladatel Vincent d’Indy. Kompoziční studia Vogel ukončil v roce 1919 absolutoriem u Vítězslava Nováka. Dirigování se učil pod vedením Karla Kovařovice a Václava Talicha.
Mezitím působil jako korepetitor v pražském Národním divadle a v letech 1914–1915 jako dirigent operety v Plzni. Za první světové války musel narukovat na vojnu. Po skončení války a po absolutoriu se znovu ucházel o místo korepetitora v Národním divadle, ale neuspěl a vzápětí získal místo dirigenta v Národním divadle moravsko-slezském v Ostravě. V roce 1923 se vrátil do Prahy a tři roky vyučoval hudbu, věnoval se hudební publicistice a příležitostně hostoval jako dirigent u České filharmonie a Orchestru českých železničářů. V sezoně 1926–1927 působil jako dirigent opery v Plzni a poté byl až do roku 1943 šéfem opery ostravského divadla. Do ostravského kulturního života se zapsal nesmazatelně. V sezoně 1944–1945 vedl operu Českého lidového divadla v Brně. Po druhé světové válce byl krátce dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze a znovu šéfem opery Státního divadla Ostrava. Dirigentem opery Národního divadla v Praze se stal roku 1949 a působil zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1959. V letech 1950–1951 a 1956–1958 byl šéfem opery ND. V letech 1959–1962 byl šéfem Státní filharmonie Brno. Jako operní dirigent hostoval v Moskvě (1955), v Berlíně (1955) a ve Vídni (1956). Jeho druhá manželka Milena Hrabáková byla mezzosopranistkou opery Národního divadla a syn z prvního manželství Vojtěch Vogel se stal rovněž korepetitorem a dirigentem. Jaroslav Vogel zemřel v roce 1970 a je pohřben na hřbitově v Lázních Bohdaneč u Pardubic.
V pražském Národním divadle Vogel dirigoval mimo jiné Smetanovy opery Tajemství, Libuše, Dalibor, Prodaná nevěsta a Hubička, Dvořákova Jakobína, Fibichovu Nevěstu messinskou, Janáčkovy opery Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu, Foersterovu Evu, Novákův Karlštejn a Palečka Pavla Bořkovce. Ze světových oper například Borise Godunova, Knížete Igora, Bludného Holanďana, Tannhäusera a Mistry pěvce norimberské. Je též autorem překladů libret k operám Boris Godunov, Bludný Holanďan a Tannhäuser a upravil starší české překlady libret k Lohengrinovi a Mistrům pěvcům. Nahrál také řadu gramofonových desek, některé později vyšly i na CD, například Prodaná nevěsta, Její pastorkyňa, orchestrální skladby Vítězslava Nováka či Richarda Wagnera.
Až do třicátých let se Vogel věnoval také komponování, pak se však soustředil hlavně na dirigování a k vlastní tvorbě se vracel jen sporadicky. Je autorem řady písní a úprav lidových písní, z dalších skladeb uveďme Klavírní trio g moll (1913), Suitu pro orchestr D dur (1918), balet Dům u sedmi čertů (1919) a Sonatinu pro klarinet a klavír (1926). Především je však autorem čtyř oper, dnes zapomenutých: Mareja (1922), Mistr Jíra (1924), Jovana (1935–1938) a Hiawatha (1965).
Tragická jednoaktová opera Mareja vznikla podle stejnojmenné povídky italského spisovatele Antonia Beltramelliho. Libreto si Vogel napsal sám. Uvedena byla v Českém divadle v Olomouci 22. září 1923 a byla to první opera, která měla v tomto divadle svou premiéru. Hlavní hrdinkou opery, jež se odehrává ve vesnici v italské Romagni, je dcera slepého otce, pastýře. Čistá dívka upoutá pozornost zvířeckého honáka, který ji zneuctí. Dívka před vesnicí neunese svou pohanu a spáchá sebevraždu – utopí se v moři. Pozdní lítost dožene k sebevraždě i zlosyna. Dramatický veristický námět zhudebnil Vogel zejména podle italských vzorů, pozdního Verdiho, Pucciniho Madame Butterfly a také podle nejvlivnějšího díla středoevropského verismu, d’Albertovy Nížiny. Po olomoucké premiéře byla Mareja uvedena ještě v divadle v Moravské Ostravě (1925), v plzeňském divadle a v Zemském divadle v Brně (1928).
Libreto k jednoaktové komické opeře Mistr Jíra si Vogel napsal také sám, a to podle povídky Zikmunda Wintera Vlašský král a česká švadlí. Opera vznikla v roce 1924 a premiéru měla v Národním divadle v Praze 30. března 1926 v kombinaci se Stravinského baletem Petruška; první představitelkou Lenky byla později slavná pěvkyně Jarmila Novotná. V roce 1927 byl Mistr Jíra úspěšně proveden též v Plzni. Podle Lubomíra Dorůžky v průvodci Opera vznikla „nenáročná a prostá hříčka, působící spíše celkovou jevištní účinností než osobitým hudebním výrazem“. Děj se odehrává v Praze za vlády císaře Rudolfa II. a točí se kolem záletného vévody a rozšafného tesaře.
Libreto k Vogelově třetí opeře Jovana napsal rakouský židovský spisovatel Alexander Roda Roda podle povídky černohorského spisovatele Mićuna Pavićeviće. Libreto přeložil a upravil sám skladatel. Opera vznikala v letech 1935–1938 a premiéru měla 30. března 1939 v Ostravě. Rodovo autorství libreta muselo být kvůli jeho židovskému původu utajeno. V roce 1941 byla Jovana uvedena v Brně. Tříaktová opera se odehrává na Černé Hoře v druhé polovině 19. století. Tématem je pro operu neotřelý konflikt mezi ideály manželství a mateřství. Pro českého diváka exotické, ale nikoli zcela neznámé prostředí černohorské vesnice umožnilo Vogelovi rozvinout lidové výjevy hudebně vycházející z jihoslovanského folklóru.
Až po téměř třiceti letech, v roce 1965, vznikla Vogelova čtvrtá a poslední opera Hiawatha, hudební legenda o šesti obrazech podle indiánského eposu Píseň o Hiawathovi amerického básníka Henryho Wadsworthe Longfellowa. Libreto si napsal skladatel, přepracoval ho Zbyšek Malý. Uvedení opery se Vogel nedočkal, posmrtná premiéra se konala až 9. května 1974, v roce autorových nedožitých osmdesátin, ve Státním divadle Ostrava, kde tak uctili památku významného dirigenta, který stál v čele ostravského operního souboru šestnáct let (1927–1943). V průvodci Opera Dalibor Janota o díle píše: „Téma Vogelovy opery Hiawatha je historické, byť v poetické rovině indiánského eposu, volně vycházející z mýtů a legend Odžibvejů, Irokézů a dalších severoamerických Indiánů. V ostravské inscenaci bylo téma přeneseno do tehdejší současnosti, čili do sedmdesátých let minulého století. Ve Vogelově opeře […] nechybějí dramatické momenty ani lyrická melodika, zejména ve sborových pasážích. Objevuje se i motiv indiánské písně.“
Na závěr musíme připomenout po Jaroslavu Vogelovi – dirigentovi a skladateli také Jaroslava Vogela – muzikologa a spisovatele. Již jsme zmínili, že se věnoval hudební publicistice a že přeložil či upravil několik libret a sám si napsal libreta ke třem operám, čtvrté přeložil a upravil. Ale především je Vogel – jako velký milovník, znalec a propagátor Leoše Janáčka – autorem první komplexní monografie o životě a díle tohoto moravského skladatele. Pod názvem Leoš Janáček: Sein Leben und Werk vyšla nejprve v roce 1958 německy, pak anglicky (1962) a česky poprvé v roce 1963 ve Státním hudebním vydavatelství pod názvem Leoš Janáček (podruhé až v roce 1997 v Academii). Vogel uvedl v Ostravě téměř všechny Janáčkovy opery a se skladatelem se znal a byl s ním až do jeho smrti v bohatém písemném kontaktu. Již v době ostravského působení vznikaly základy budoucí rozsáhlé, čtyřsetstránkové monografie.
V doslovu k jejímu druhému vydání napsal Jiří Štilec st., že Vogelova kniha „zůstává uměnovědnou freskou, v níž se její autor pokusil najít odpověď na základní otázku historika, co znamená ta či ona osobnost pro svou dobu a společnost, čím je a bude pro budoucnost. […] Jaroslav Vogel zpodobňuje Janáčka jako tvůrčí slitinu úžasně složitou, horkou, povahy bolavé i šílené, pracně krocených vznětů a temně dramatických živlů. Vogel nelapá po senzacích, neporušuje pietu citu, Janáčkovo privatissimum. Nezajímá jej na něm, kdo a jaký balzám mu poskytl. Nepropadá převaze momentů příliš malicherných, příliš omezených. Ubohosti ponechává v hrobě. Pro Vogela je důležitější, jak vznikala Janáčkova díla, z jakých inspirací, že to byly vždy události, které byly typickým případem osudu, příznačným aktem Janáčkova života, máme-li opsat F. X. Šaldu, melancholickým snem, z něhož se rodil motiv uměleckého díla.“
Podrobná a průkopnická Vogelova monografie stojí za pozornost i dnes, i když byla pochopitelně překonána díly pozdějšími, jejichž autoři měli k dispozici další a nové prameny a znalosti, zejména britský muzikolog John Tyrrell (1942–2018), autor nejpodrobnější, dvoudílné Janáčkovy biografie, jejíž první díl vyšel v českém překladu v roce 2018 (a druhý snad vyjde letos). John Tyrrel se v úvodu ke své práci z roku 2007 zmiňuje i o Vogelovi: „Podobně jako mnozí příslušníci mé generace, také já jsem se s Janáčkovým životem a dílem poprvé blíže seznámil prostřednictvím klasického životopisu Jaroslava Vogela. Lepšího průvodce jsem si nemohl přát. Vogel byl sám tvůrčí umělec – skladatel a výborný dirigent – a Janáčka znal ještě osobně. Díky širokému kulturnímu rozhledu a schopnosti vcítění dokázal oslovit čtenáře mnoha národností a předložit jim laskavou a velkodušnou knihu, která ve zkoušce času obstála a dodnes je v několika jazykových verzích na pultech knihkupectví. I když Vogel psal přístupným stylem, bral přitom zřetel na objevy, s nimiž čeští muzikologové v padesátých letech přicházeli; pro janáčkovská bádání to byla dobrá doba, jakkoli pro české země právě naopak. Hlavním nedostatkem Vogelova pojednání je, že prameny uvádí značně nesystematicky: doufám, že v tomto ohledu jsem ho předčil.“
