Operní panorama Heleny Havlíkové (396) – Moravsko-slezský víkend s premiérami českých oper

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
Před koncem roku hned tři moravské soubory uvedly premiéry českých oper, z nichž se staly v repertoárech našich divadel v posledních letech pohříchu téměř rarity. Chronologicky: v Národním divadle moravskoslezském dirigent Marek Šedivý a režisér Jiří Nekvasil připravili Smetanovu Prodanou nevěstu, do repertoáru Moravského divadla vstoupila Dvořákova Rusalka v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a v režii CABANŮ a ve Slezském divadle v Opavě původně avizovanou původní verzi Smetanových Dvou vdov s mluvenými dialogy po ukončení spolupráce s šéfem opery Vojtěchem Spurným nahradili Dvořákovým Jakobínem, když zdejší režisérka Jana Andělová Pletichová tentokrát spolupracovala s dirigentem Josefem Štefanem. Tři inscenace jsou zároveň ukázkou rozpětí současných inscenačních přístupů od rasantního popření inscenační tradice po její idylickou reprodukci.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)

  • Ostravská repetice pražské Prodané nevěsty jako hračky
  • Vodníkova 3D Rusalka v Olomouci
  • Idylicky útěšný opavský Jakobín

Ostravská repetice pražské Prodané nevěsty jako hračky

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvedlo 15. a 17. prosince 2022 premiéry nového nastudování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Vznikla v režii Jiřího Nekvasila jako koprodukční inscenace Slovinským národním divadlem v Lublani. Tam se hrála od ledna 2019 do června 2022 pod taktovkou Davida Švece, v Ostravě se hudebního nastudování ujal Marek Šedivý. Prodaná nevěsta je tak „šéfovskou“ inscenací ředitele Národního divadla moravskoslezského a hudebního ředitele jeho operního souboru a další, předposlední součástí postupně sestavovaného kompletního cyklu Smetanových oper plánovaného na jubilejní rok 2024. (Ještě zbývá Dalibor, což bude koprodukční inscenace, jejíž plzeňskou verzi jsme viděli v Divadle J. K. Tyla letos v říjnu, a Libuše, která bude při březnovém a květnovém kompletu uvedená pouze koncertně.)

Jistě se lze ztotožnit s názorem Jiřího Nekvasila, že Prodaná nevěsta je – i v celosvětovém kontextu – vynikající komická opera. A také s jeho záměrem hledání spojnic této opery se současností. Což je zejména v případě „národního pokladu“, za který je Prodané nevěsta považovaná, úkol více než obtížný. Dílo zůstává stejné, proměňuje se naše schopnost ho vnímat. A je na inscenátorech, aby maximálně „otevřeli“ potenciál, který v sobě dílo nese. V dnešní inscenační praxi se ovšem střetávají dva často až nesmiřitelně vyhrocené trendy: jedni cítí potřebu dílo za každou cenu pod nejrůznějšími bohulibými pohnutkami zaktualizovat (z poslední doby Alice Nellis v pražském Národním divadle), jiní jsou až posedlí co nejvěrnější historicky poučenou rekonstrukcí díla do podoby, jak bylo provozováno v době svého vzniku (z nedávné doby Vojtěch Spurný v opavském Slezském divadle s původní verzí Prodané nevěsty z roku 1866). Když jsou ale tyto přístupy prosazovány vyhroceně dogmaticky, mají jedno společné: podceňují schopnost diváka, aby si sám vytvořil názor – na základě svých zkušeností se světem, prožitými vztahy, divadlem, hudbou, operou.

Režisér Jiří Nekvasil (*1962) a scénograf Daniel Dvořák (*1954) patří mezi naše nejzkušenější divadelníky a jejich společné inscenace dlouhodobě obohacují naši operní krajinu i tím, že vyvolávají kontroverze a ostře odmítavé reakce. V případě Prodané nevěsty nejdřív v těsně předpřevratových poměrech pražského Národního divadla narazili, když v roce 1989 vedle Svolinského tradicionalistické inscenace v historické budově Národního divadla sice vyhráli ve veřejné soutěži o alternativní pojetí pro Smetanovo divadlo s konceptem dynamicky klipovité proměnlivosti prostoru, ale narazili na tehdejší schvalovací mašinerii a realizace byla před předávací poradou zakázaná. Prodanou nevěstu pak uvedli v roce 2004 během svého působení v pražském Národním divadle. Zapojili Tyršovy Sokoly a přiznanou hrou v jednoduchém divadelním prostoru jakoby se drželi výroku, který Smetana pronesl při banketu k oslavě 100. představení Prodané nevěsty, když tuto svou operu označil za „hračku… v národním lehčím slohu“.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)

Hravý sen o české vesnici a dávno prošlých národních ideálech ovšem inscenátoři až příliš drsně „probudili“ přehršlí různorodých scének a špílců tolik, že i tato inscenace narazila – v tomto případě na nespokojené bučení premiérového publika. Americká vlajka, která při premiéře zavlála nad scénou komediantů a vyvolala největší odpor, byla sice vzápětí nahrazena neutrálním praporem, ale Dvořákovo ředitelské vysvětlování, že došlo k záměně vlajek omylem, bylo nejspíš jedním z jeho mnoha tahů guerilla marketingu dle principu nečekaného útoku – předem vytipovaného cíle a rychlého ústupu.

Po obou ostravských premiérách jsem byla překvapená a vlastně zklamaná, že pro lublaňsko-ostravskou inscenaci ponechali Nekvasil s Dvořákem po osmnácti letech základní koncept Prodané nevěsty v podstatě stejný. Změnily se jen dílčí momenty. Téměř dvacet let je ovšem v divadelním životě hodně dlouhá doba – zejména v kontextu proklamace, s níž Národní divadlo moravskoslezské jubilejní komplet oper prezentuje jako „současný divadelní pohled na Smetanovo operní dílo s fantazií, vědomím souvislostí a plným respektem k dílu, hudbě a jeho bohatému vnitřnímu světu“.

Východiskem zůstal odlehčený humor se špetkou ironie, rozpohybovaná hravost, ve které se role baletu neomezuje jen na polku, furiant a skočnou, ale stává se součástí dění, tentokrát v nápadité a vynalézavé choreografii Lukase Zuschlaga. A opět – v jemných pastelových barvách „starých zašlých časů“ stačila jen podlaha z prken, siluety chalup a bedna na kolečkách, která přebírala „roli“ lavice, lože, oltáře, pódia, překážky i místa sbližování, ba dokonce katafalku. Folklórní prvky tak jsou stylizované podobně, jako se Smetana nechal inspirovat lidovou písní – aniž by ji citoval přímo. A také kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové v základní černo-bílé barevnosti s různými odstíny modré si s krojovými prvky jen pohrávají. Tehdejší sokolské úbory, kvůli nimž dostala pražská inscenace Prodané nevěsty z roku 2004 přízvisko sokolská, zůstaly jen Vaškovi a partě cvičenců kolem něj.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo moravskoslezské (foto Martin Popelář)

Nově se nad ostravskou inscenací klene jakási opulentní slavobrána z kýčovitých obrázků buclatých andělíčků, půllitrů, trikolor, svatých obrázků, kraslic nebo koníků. Lze ji chápat jako české „nebe“ (Porta coeli), sestavené z ingrediencí, které tvoří nekvasilovsko-dvořákovskou „chuť“ Prodané nevěsty včetně vyobrazení scén na vyšívaných ozdobných utěrkách, hrníčkách a mile kýčovitých obrázcích ve svátečních pokojích našich prababiček. Smíchali je způsobem, který považovali za adekvátní tomu, že Mistr Smetana sám (ipse dixit) považoval Prodanku za „hračku“.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments