Nejde jen o Evropský koncert Berlínských filharmoniků…

Jindřich Bálek, 04.05.2013 14:45

Zápisník Jindřicha Bálka (5)

„Je to krásný sál, ale dejte pozor, co tam budete hrát, nesmí to být příliš rychle,“ tlumočil dirigent Simon Rattle doporučení, které dostal v Praze na adresu Španělského sálu. A 1. května 2013 se tu skutečně konal 23. Evropský koncert Berlínských filharmoniků s programem, který měl prvomájový, ale zrovna tak duchovní podtext. Jistotu, že koncert takto vyzněl, ovšem nemám. Vedení Berlínské filharmonie pro každý rok hledá nějaké originální místo, kde se koncerty tolik nepořádají – a tady se uvažovalo i o Vladislavském sále. Ten by byl možná vhodnější, ale okem televizní kamery méně atraktivní. Exkluzivní koncert ve Španělském sále nakonec atmosféře jedinečné události spíš ubírá, všichni vědí, že se musí přenos na minutu stihnout – a tomu nakonec podléhá skoro všechno. I cyklus Biblických písní se pak dá o dvě zkrátit… Inu, každá historická událost je zároveň historický kompromis.„Fantazie na téma Tomase Tallise od Williamse byla komponována pro chrám, a byl to také Karajanův oblíbený mistrovský kousek,“ komentoval dále Rattle volbu skladby, ve které se skvostně sehrané smyčcové skupiny Berlínských filharmoniků ukázaly v nejlepším světle. Znělo to opravdu jako chorálová fantazie v nových a nových výrazových odstínech. Ovšem i Beethovenova Pastorální je skladba se silným duchovním podtextem. „Je to vysoce religiózní dílo,“ psal o něm Wilhelm Furtwängler, jeden z historicky nejvýraznějších interpretů Beethovena a legendární šéf Berlínských filharmoniků v letech 1922–1954. Právě tento dirigent upevnil postavení Beethovenovy hudby, protože ji považoval za stejně důležitý fundament nejen evropské hudby, ale i celé evropské duchovní tradice. Každý, kdo stojí v čele Berlínských filharmoniků, tuto tradici nemůže pominout, každý se k ní nějak vyjadřuje a každý nakonec dělá, co umí. Protože zvuk tohoto orchestru, jakmile začne hrát Beethovena, má v sobě něco, co okamžitě vtahuje do nějakého mimořádného prožitkového světa.

Oproti Furtwänglerovi i Karajanovi je Rattle dirigent detailista. A jak první, tak druhá věta Pastorální byla nápadná tím, jak vytahuje z partitury zvukově zajímavá místa. Třetí větu „Veselé shromáždění venkovanů“ pojal až burleskně a opravdu rustikálně. V následné Bouři najednou posluchač užasne, jaká démonická energie se dovede v orchestru probudit. O to magičtěji pak působí úvodní ztišení závěrečné páté věty, od kterého skladba dále gradovala do efektního hymnického závěru. Jakkoli se mi zdálo, že té hry s detaily a efekty je místy příliš, zážitek je to celkově veliký. Míváme tendenci chápat Pastorální jen tak selankovitě a všímat si toliko imitací ptačího zpěvu, popřípadě hromů a blesků. Až při takto výrazném provedení si člověk uvědomí, že to je zároveň také symfonie – tedy velkoryse vystavěná kompozice, kde žádné téma není náhodou. A vrcholí zvláštní oslavou „ducha v přírodě“. O tom všem se dá přemýšlet při provedení Berlínských filharmoniků, kterým skladba drží pohromadě, i když se dirigent soustředí takzvaně jenom na detaily. V domovském sále Berlínské filharmonie to ale jde určitě lépe než v Praze na Hradě.

Zajímavé je, že Rattle Pastorální se svým orchestrem deset let neuváděl, a bylo na čase přijít zase s něčím novým: alespoň tak komentovali uvedení v Berlíně na koncertech o deset dnů dříve a toto provedení je k vidění i v internetové Digital Concert Hall, přístupné za poplatek z filharmonického webu. (Koncerty jsou zde tak dobře obrazově i zvukově sejmuté, že to překoná leckterý televizní záznam.) Při Evropském koncertu v Praze se dá přemýšlet i o jiných věcech. Berlínská filharmonie tu měla svůj Evropský koncert už potřetí, v Madridu byla dvakrát a jinak všude jinde jen jednou. V roce 1991 a 2006 šlo o koncerty k mozartovským jubileím – a Praze doslova spadly do klína, ještě víc než koncert letošní. Měli jsme štěstí i proto, že do Salcburku a Vídně jezdí orchestr každoročně a na svůj výroční koncert chtějí změnu… Ale i tak. Kdyby na tom Praze víc záleželo, mohla by být opravdu pravidelným hostitelem nejlepších hudebních událostí, a nejenom turistickou zastávkou. Jenže to by se muselo v české kulturní politice uvažovat jinak. Praha sice třikrát hostila Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, ale vždy z jejich iniciativy a do velké míry i za jejich peníze. Oba předchozí evropské koncerty ovšem měly veřejnou generální zkoušku určenou prioritně studentům. Velká škoda, že to letos nešlo. Také to by trochu polidštilo tuto prestižní akci.

U hostů z Německa někdy hrají roli historické reminiscence. Ale také s nimi se většinou zachází hloupě a účelově. Dnešní Německo je kulturnější a demokratičtější země, než je ta naše. Myslím, že je potřeba si to připustit a víc se od našich sousedů učit. A mohu jen zopakovat, co jsem psal už pro Harmonii v úplně prvním článku o tomto koncertu: „Dnes už je neštěstí zcela zapomenuto, že Berlínská filharmonie už ve Španělském sále jednou hrála. Bylo to bohužel 15. března 1944 ve výroční den protektorátu. A dirigoval (ne zrovna dobrovolně) Wilhelm Furtwängler, tehdy Osudovou a Novosvětskou. Toto hostování Sira Simona Rattla, Magdaleny Kožené a orchestru, který dovede spojit otevřenost novému a jedinečnou tradici, má zcela jiný étos. Věřme, že bude dobře pochopen.“Zatímco jiné týdny pracně hledáme atraktivní hudební události, v uplynulém týdnu se konaly hned tři. Druhou byl určitě mozartovsko-wagnerovský koncert České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem. Program měl wagnerovskou délku, přestože větší prostor dostal Mozart. Bělohlávek pravděpodobně chtěl vyjít vstříc všem třem mladým českým hudebníkům – Josefu Špačkovi, Jakubovi Fišerovi i Janu Bartošovi. A tak se hrála Mozartova Koncertantní symfonie pro housle a violu a Klavírní koncert d moll – i když jeden z těchto koncertů by stačil a na úvod by se lépe hodila kratší předehra. Z koncertu se stala velkorysá koncertní akademie, která končila ve čtvrt na jedenáct. Její hudební kvality to ovšem nezpochybňuje.Dal by se jmenovat dlouhý seznam mladých českých hudebníků, kterým Bělohlávek pomohl k atraktivním vystoupením, která je někam posunula a dodnes si je píší do životopisu. Dělá to dlouhodobě a je to lidsky mimořádně sympatické. Za všechny vzpomeňme Ivo Kahánka na BBC Proms! A tohle byl další příklad. Z Josefa Špačka se už pomalu stává hvězda, ale také klavírista Jan Bartoš i Jakub Fišer ve violovém partu zanechali výborný dojem. Skvělá ovšem byla také mezzosopranistka Katarina Karnéus ve Wagnerových Wesendonck-Lieder. Je ale asi přirozené, že se víc bude psát o ojedinělém hostování Karity Mattily a Isoldině smrti z lásky. Zazpívala proslulou scénu jakoby na jeden nádech v přesně trefené výrazové poloze. Jinak je ovšem věčná škoda, že dlouhodobě není v organizačních možnostech Národního divadla pozvat ji v některé z jejích fenomenálních kreací postav z Janáčkových oper. A zase znovu: kdyby na tom v Praze někomu víc záleželo…Národní divadlo ve stejný týden premiérovalo Myslivečkovu Olimpiadu pod taktovkou Václava Lukse, a s velkou slávou. Podrobnou recenzi rád přenechám jiným, sám bych uvítal hlavní představitelku s krásnějším a výraznějším hlasem, než má Raffaella Milanesi. A také tradičnější režii, kde se tolik nepsychologizuje a tolik nepobíhá… Ale jako událost to nakonec funguje výborně a rád se přijede podívat jak ředitel La Scaly, tak bývalý ředitel Covent Garden. Takže do třetice: kdyby nám na tom dlouhodobě víc záleželo, rozhodně bychom mohli být zajímavější metropole světového umění. Takhle musíme považovat za dostatečný úspěch, že se produkce Myslivečka, která byla kvůli škrtům několikrát na hranici zrušení, vůbec dotáhla do konce.