Nejmladší generaci toho mnoho dlužíme, říká dirigent Marek Štilec

Marku, vy jste z hudební rodiny. Měl jste pro hudbu od mala zápal, nebo to vzniklo postupně od housliček?
V naší rodině se nešlo hudbě vyhnout. Můj skutečný hudební začátek byl asi ve čtyřech letech, kdy mi vložil poprvé housle do rukou legendární houslista a dirigent prof. Josef Vlach. Od té chvíle mi housle učarovaly. Řízením osudu jsem se pak o jedenáct let později dostal do houslové třídy prof. Dany Vlachové, od které jsem se toho hodně naučil a které za mnoho vděčím. Během houslových studií na Pražské konzervatoři jsem se opět řízením osudu dostal k dirigentské taktovce a toto setkání mě nasměrovalo znovu dalším směrem.

Proč jste se začal věnovat dirigování?
Vnějším podnětem byl můj první dirigentský zážitek v Komorním orchestru Quattro. Založili jsme ho se spolužáky na konzervatoři. Tím vnitřním byl můj pocit, že právě dirigování je komplexnější disciplínou, ve které bych snad mohl ještě lépe přispět hudebnímu umění.

Vidíte jako výhodu, že jste spolupracoval/spolupracujete prakticky skoro se všemi našimi „regionálními“ profesionálními orchestry?
Termín “regionální orchestr” vnímám trochu pejorativně. Myslím, že v dnešní době vůbec nezáleží na tom, jestli orchestr sídlí v hlavním městě, nebo v Kotěhulkách. Pokud se sejdou skvělí muzikanti a schopné vedení, jsou naše orchestry schopny evropského i světového srovnání. Sám to mohu potvrdit na základě snímků, které natáčím pro společnost Naxos. V tvrdé mezinárodní konkurenci a v nezávislé odborné zahraniční kritice jsou naše orchestry schopny držet krok i se zahraničními tělesy, které disponují řádově jinými rozpočty. Někdy jsou dokonce jejich výkony hodnoceny ještě nad tyto své konkurenty, což vidím jako závazek k ještě intenzivnější práci. V oblasti “regionálních” orchestrů vidím jako velký příspěvek nově vzniklý orchestr Wranitzky Kapelle, který sídlí v klášteře v Nové Říši, (v Nové Říši se narodili bratři Vraničtí). Tvoří ho ale nejlepší hráči v oblasti historicky poučené interpretace. I přesto, že Nová Říše má cca 800 stálých obyvatel, orchestr začal svoji činnost ve slavné vídeňské Karlskirche a má na kontě další účinkování i pozvání od festivalů z Rakouska, Finska i Česka. I to je myslím odpověď na otázku, kudy se může ubírat svět orchestrů v 21. století.

Tím jste mi připomněl Cítoliby 18. století, kde stálo údajně 60 domků, ale rekrutovala se z nich kvalitní zámecká kapela a skladatelé…

V roce 2003 jste založil Komorní orchestr Quattro (názvem vztaženo ke skladatelské skupině Luboše Fišera, Otmara Máchy, Sylvie Bodorové a Zdeňka Lukáše). Bylo to mimo jiné I proto, abyste uvedl v život repertoár podle vlastních představ?
Měli jsme velké štěstí zachytit generačně mnohem starší mistry jako Otmar Mácha a Zdeněk Lukáš. Některé jejich skladby jsme připravili ke koncertům a nahrávání pod jejich pečlivým dohledem. Vzpomínám na ty chvíle s čím dál větší pokorou. Velká osobnost Luboše Fišera už v době založení orchestru nebyla mezi námi a se Sylvií Bodorovou, poslední žijící členkou tvůrčí skupiny Quattro, spolupracujeme dodnes.

Je to soubor bez dotací. Daří se vám vyvážit nekomerční produkci podle vlastních představ s komerčními zakázkami, abyste takzvaně přežili? Jak je to teď se zakázkami u nás a v zahraničí na živá vystoupení?
Musím zodpovědně říci, že za dnes již téměř 19 let existence souboru jsem podobné dilema v 99% případů nikdy nemusel řešit. Náš soubor vystupuje převážně na renomovaných festivalech, které si většinou žádají velmi hodnotný program. Orchestr se specializuje na hudbu 19. a 20. století, a pak samozřejmě na autory tvůrčí skupiny Quattro. O tom svědčí naše první CD “Quattro hraje Quattro“.

Pokud bych měl například vybrat jeden příklad programu, který vnímám jako profilový, byl to program pro Český spolek pro komorní hudbu v Dvořákově síni Rudolfina. Zazněly na něm Staré tance a árie O. Respighiho, Kafkovy sny Sylvie Bodorové se Soňou Červenou a Schönbergova Zjasněná noc. Plány na živá vystoupení jsou samozřejmě zcela pod vlivem současné situace. Stručně bych je charakterizoval jako rušení, přesouvání již přesunutého, čekání a opatrné plánování.

Podílíte se na projektu produkční a nahrávací společnosti ArcoDiva, kterou založil a vede váš otec prof. Jiří Štilec. Je to projekt zaměřený na české mistry 18. století ve Vídni (Vranický, Koželuh a další). Těší vás spolupracovat s otcem na systematické produkci, a tím propagaci české hudby objevným způsobem?
Jsem velice rád, že jste zmínila právě projekt Češi ve Vídni. Po úspěchu nahrávek s díly Zdeňka Fibicha jsme společně se zakladatelem společnosti Naxos Klausem Heymannem na mezinárodním kongresu v Mnichově hledali další nosný mnohaletý projekt. Jako hrdý český hudebník jsem logicky sáhl po tvorbě našich krajanů z období klasicismu, které je mi interpretačně velmi blízké. Vážím si důvěry, kterou jsem od něj i od celé společnosti Naxos dostal. Jsem rád, že se mohu opřít o otcovy muzikologické znalosti a celoživotní zkušenosti. Podobný projekt by bez muzikologického zázemí nebyl vůbec možný, protože celou řadu skladeb, možná drtivou většinu, natáčíme v novodobých premiérách. Neméně důležitý je i světově oceňovaný zvuk nahrávek, za kterým je v drtivé většině podepsaný zvukový mistr světové třídy Václav Roubal.

Podílíte se v případě mistrů 18. století na přípravě partitur?
Ano, a nejen partitur. Řada partitur pochází z naší vlastní produkce ArcoDiva, na řadě dalších spolupracuji s předními odborníky z Evropy i celého světa. Neméně důležitá je i příprava provozovacích materiálů. Právě hudba 18. století je velmi citlivá na frázování, artikulaci a celou řadu dalších aspektů. Mou snahou je připravit provozovací materiály tak, aby interpretační aspekty odpovídaly co nejvíce konvencím doby, ve které dílo vznikalo. I na tom spolupracuji s předními odborníky z oblasti historicky poučené interpretace, a to nejen doma, ale i v zahraničí.

Pavla Vranického vnímáte jako „spojnici“ mezi Haydnem a Beethovenem, jako symfonického inovátora, který si to mohl dovolit i proto, že měl ve Vídni k dispozici kvalitní orchestr. Byl neuvěřitelně výkonný jako ředitel vídeňských dvorních divadel i skladatel. V čem je Pavel Vranický z kompozičního hlediska inovativní?
Pavel Vranický se narodil ve stejném roce jako W. A. Mozart, ale pokud se ponoříme do jeho partitur, nalezneme hudbu, která odpovídá slohově hudbě snad o generaci mladší. V jeho baletech naleznete hudbu téměř romantickou. V jeho baletu Das Waldmädchen by mohla nejedna pasáž být připisována mladému C. M. von Weberovi. Z vnějšího pohledu je zajímavé, jak do svých skladeb zapojoval nástroje jako kladiva či sekery, řada jeho skladeb obsahuje prostorové rozestavení hudebníků a mnoho podobných nezvyklých řešení. Ve svých symfoniích pak ponechával velké plochy na nezávislé harmonii dřevěných nástrojů, což bylo z instrumentačního hlediska velmi novátorské a na svou dobu nezvyklé. Jeho symfonie vás neustále překvapují charakterem témat a prací s nimi. Myslím, že Pavel Vranický byl zcela jistě jedním z klíčových autorů symfonií ve své době.

Dílo Zdeňka Fibicha je pro zahraničí také objevem. Úspěšná se jeví zejména nahrávka ouvertury Šárky, ouvertury k 3. aktu Bouře a smutečního pochodu Nevěsty Messinské s vámi a Janáčkovou filharmonií Ostrava. Oživuje nahrávka i zájem o koncertní provedení?
Myslím, že celý komplet natočený s Českým národním symfonickým orchestrem a Janáčkovou filharmonií Ostrava se těšil a stále těší zájmu milovníků kompaktních disků, rozhlasu doma i ve světě i odborné kritiky. Právě posledně jmenovaný disk se nám podařilo spojit s koncertem v Ostravě, kde zazněla Fibichova Třetí symfonie, symfonii Druhou jsme pak uvedli v abonentní řadě Moravské filharmonie Olomouc. Na festivalu Mahler-Jihlava jsme „vdechli život“ živému obrazu k výročí J. A. Komenského právě Fibichovou hudbou. Mimochodem se jednalo o největší živý obraz v dějinách České republiky, což máme stvrzeno i agenturou kuriozit a rekordů Dobrý den Pelhřimov. Na jeho realizaci se podílely prakticky všechny spolky a sdružení Města Jihlavy, včetně jeho zastupitelstva a primátora.

Bylo zajímavé, jak na provedení díla Zdeňka Fibicha reagoval v New World Symphony na Floridě Michael Tilson Thomas. Dirigoval jsem tam Fibichovu Symfonii č. 2. a po jejím provedení mi tento skvělý dirigent řekl, že Fibich je „úžasná hudba.“

Jak je to s melodramy? Muzikoložka Věra Šustíková s festivalem melodramu i vzdělávacími doprovodnými akcemi se dlouhodobě snaží o udržení nebo probuzení zájmu o tento žánr. Myslíte si, že ve Fibichovi má svůj vrchol a v podstatě je to historicky uzavřená záležitost, nebo to má i dnes v nějaké formě budoucnost?
Úsilí doktorky Šustíkové o budoucnost melodramu vnímám velmi pozitivně, stejně jako její dlouhodobou péči o tvorbu Zdeňka Fibicha. Sám jsem měl možnost na tradičním Festivalu melodramu několikrát vystoupit a interpretovat díla tohoto žánru z 18. století i současnosti. Myslím, že se jedná o žánr, který má stále co nabídnout. Spojení hudby a slova neztratí ani v budoucnosti nic ze své přitažlivosti. Je ovšem velkou výzvou pro současné skladatele. Uvidíme, zda se jim podaří vytvářet mistrovská díla, jako se to podařilo Bendovi či Fibichovi.

Čemu se věnujete v této době? Dočetla jsem se, že budete pokračovat v systematičtějším nahrávání děl J. B. Foerstera a V. Nováka… Jak je to se současnou tvorbou a produkcí vaší a Quattra?
Snažím se věnovat tomu, co je za dané situace možné. V současnosti je to především příprava rozsáhlých nahrávacích projektů z orchestrálních děl J. B. Foerstera a V. Nováka. Momentálně je před námi natáčení Novákových děl De profundis, Slovácká suita a světová premiéra nahrávky orchestrální verze Valašských tanců. A samozřejmě dokončení nahrávky První symfonie Josefa Bohuslava Foerstra. Natáčet se bude v Ostravě s Janáčkovou filharmonií. Vzniknou postupně rozsáhlé komplety nových nahrávek orchestrálních děl obou autorů, což pod labelem Naxos znamená i globální distribuci a širokou celosvětovou publicitu české hudby.

Taky mě moc těší práce s Českým chlapeckým sborem Boni Pueri. Jako dirigent a sbormistr s nimi připravuji celou řadu nádherných děl, mimo jiné Requiem Leopolda Hoffmana, Vánoční kantátu Leopolda Koželuha, která je podle mého soudu stejně atraktivní jako proslulá Česká mše vánoční J. J. Ryby, jen ji zatím nikdo nezná. Zkoušíme, jak se dá – online, živě, po jednom, zkrátka, jak nám aktuální nařízení dovolují. Kluci a mladí muži ze sboru jsou ale skvělí a vidím ve své práci u Boni Pueri hluboký smysl. Kromě toho, že tomuto sboru tleská publikum na celém světě, se jedná především o skvělé lidské společenství. Skoro jako rodina. Kluci se navzájem podporují, pomáhají si a starší předávají důležité hodnoty těm mladším. A právě nejmladší generaci myslím mnoho dlužíme. V neposlední řadě mám trochu více času i na rodinu vlastní. Mám nejlepší manželku na světě a brzy čekáme, že se naše rodina ještě rozroste…

Přejeme tedy zdárný průběh a štěstí a děkujeme za rozhovor!