Nejnovější reprízy Aidy v Met: chvála zpěváků a výhrady k letité režii

Návrat Verdiho Aidy v bezmála čtvrtstoletí staré inscenaci Sonji Frisell na repertoár newyorské Metropolitní opery přinesl v nejnovějším bloku repríz debut Ukrajinky Liudmily Monastyrské v titulní roli (poprvé 23.11.2012), prvně v Met se představil také maďarský basista Miklós Sebestyén jako Král, u dirigentského pultu stanul Fabio Luisi. První představení této série přitom měla v některých dalších rolích odlišné obsazení od toho, prezentovaného tento týden při přenosu do kin: Radamem byl zprvu americký tenorista Carl Tanner (na poslední chvíli vystřídal Marca Bertiho), Amonasra zpíval Alberto Mastromarino. Až tento týden nastoupil jsko Radames Roberto Alagna, stejně jako i George Gagnidze coby Amonasro. Přinášíme výběr recenzí na obnovenou Aidu z pera amerických publicistů, tak jak ji hodnotili přímo z hlediště Metropolitní opery.

***

Aida, Verdiho životní dílo, přichází na scénu Met

Aida patří mezi nejpopulárnější opery v repertoáru Metropolitní už od tzv „německé sezony“ v roce 1880 a ani letošní sezona Met se bez ní neobejde. Klasická inscenace Sonji Frisellové z roku 1988 umožní publiku stále zažít širokou škálu emocí v opeře skrytých. Ať už kvůli věrným dekoracím představujícím Egypt nebo pro mimořádné hudební nastudování se Aida v Met  stane jedním z nezapomenutelných titulů letošní sezony.

Od chvíle, kdy se zvedne opona, vás uchvátí Štefan Kocán (Ramfis) s jeho bohatými basy a zlověstným vzhledem intrikána. Roberto Alagna, zpěvák, který se stal miláčkem Metropolitní teprve nedávno, zazpíval svou náročnou vstupní árii “Celeste Aida” plný upřímné snahou odvést kvalitní výkon již od začátku.

Debutující  Liudmyla Monastyrska má znělý a plný soprán, vhodný pro titulní roli. Rodačka z Kyjeva na Ukrajině vládne mocným a silným hlasem, který je slyšet i přes bohatý zvuk sboru ve II dějství, stejně jako vyniká měkčími a emotivními pasážemi ve III. a IV. dějství .

Olga Borodina, další favorit Metropolitní, svým zpěvem dokáže odstínit všechny nuance povahy ohnivé a výbušné Amneris. Silně vyzpívané nízké polohy její role dávají dobře vyniknout její moci nad Aidou a znějí velmi přirozeně. Toto pojetí moci a síly na Aidou přitom se svém pojetí postupně utlumuje, stejně tak jak slábne její skutečná moc daná dějem opery.

Scénické provedení Aidy, bombastické, s koněm a kočárem a scénickými prvky, které přesahují výšku portálu jeviště Metropolitní, je velmi působivé i přes nedostatek akčnosti a značnou statičnost protagonistů. Mnohé scény, i přes svoji strnulost a statický charakter, jsou úchvatné právě pro velkou preciznost kulis a monumentálnost a velký počet dekorací na jevišti. Scénografie oživila na jevišti nadčasovost Egypta, orchestr pod vedením Fabia Luisiho k tomu přidává díky svému vyznění další hloubku a emoce a podtrhuje tak ve spojení s působivými dekoracemi monumentalitu. Celá inscenace je vyprecizovaná tak, aby dokonce i spuštění opony po každém dějství umocnilo zážitek z představení.

(Opera.broadwayworld.com – 14.12.2012 – Scott Frost)

***

Nejnovější diva v Met má jméno, které nebudete umět napsat ani vyslovit: Liudmyla Monastyrska

Ale poté, co ji zažijete v jejím debutu v Aidě, se jako operní fanoušci naučíte nejen hláskovat hláskovat jméno Liudmyla Monastyrska, ale i křičet – protože tato ukrajinská pěvkyně vládne velmi vzácným typem hlasu: spinto sopránem.

Hlas je plný a tmavý, s výrazným vibrátem, které mu propůjčuje nádech divokého vzrušení při v podstatě chladném tónu. Témbr jejího zpěvu má nádech kovu, který i vysoká C vynese nad silný zvuk orchestru. Její spolehlivé frázování a elegantní pohyb na jevišti přinesl roli Aidy požadovanou  důstojnost. Důstojnost etiopské princezny i sokyni v lásce k Radamovi.

Americký tenorista Carl Tanner svou roli převzal jen šest hodin před začátkem představení, poté co Marco Berti do divadla zavolal, že je nemocný. Naštěstí Tanner nejen představení zachránil, ale také nabídl pohled na své vypracované tělo. V závěrečném duetu, kdy jsou milenci uzavřeni v hrobce, navíc oslnil úchvatnými pianissimy.

Pro Olgu Borodinu to je čtrnáctá sezona s Aidou od doby, kdy si poprvé  zazpívala v Metropolitní žárlivou egyptskou princeznu Amneris. Její smyslný mezzosoprán postihl jak erotické, tak i mstivé polohy této charakterově složité role.

Dirigent Fabio Luisi dokázal zklidnit fortissimo orchestrálních pasáží natolik, že se odlišovaly od běžně známého zvuku. Dokázal najít i jemnou poezii v orchestrálních detailech, jako třeba v místě, kdy žalostným hobojovým sólem doprovází Aidino “O Patria mia” a nebo krásné cinkání perkusí v druhém dějství při vítězném tanci.

Kvalitně odvedeny byly i menší role. Alberto Mastromarino se svým silným barytonem jako etiopský král Amonasro, Aidin otec a Štefan Kocán dokonale rozvinul své antracitové a přesto barvité hloubky jako fanatických velekněz Ramfis.

S tolika vynikajícími zpěváky je škoda, že Metropolitní oživila starou a dnes již vyčpělou inscenaci Sonji Frisell z roku 1988. Ačkoli tyčící se pískovcové sochy vypadají stále věrohodně, jako při premiéře, nenabídla tato režie žádnou dramatičnost a stavěla jen na monumentálnosti Triumfálního pochodu. Ale i v této scéně uprostřed vozů tažených živými koňmi bylo jen stěží uvěřitelné, že by staří Egypťané měli své hrudi pokryté latexovými maskami, zvýrazňující jejich svaly.

(New York Post – 27.11.2012 – James Jorden)

***

Působivý sopránový debut v Aidě v Met

Základní kámen repertoáru Metropolitní opery od roku 1988, inscenace Sonji Frisell svůj umělecký lesk už ztratila a slouží jednomu jedinému účelu: jako meziroční srovnání kvalit verdiovských pěvců. Vyčpělá inscenace bez jakéhokoliv nápadu tak není sama o sobě důvodem k návštěvě Met. Hlavním důvodem je vidět, jak dopadne letošní obsazení Aidy. Byť na rozdíl od Lepageova Ringu nikdo divadlo neopustil, k režijnímu pojetí této Aidy nemá smysl vést žádné diskuse.

Dva zpěváci stejně odlišní jako postavy, které ztvárňovali – Carl Tanner (nahradil zdravotně indisponovaného Marca Bertiho) jako Radames a Liudmyla Monastyrska jako Aida, ukrajinská sopranistka, která je v rodném Kyjevě už známou celebritou – byli tahákem večera.

Velmi očekávaný debut Liudmyly Monastyrské v Met začal jejím výstupem v I. dějství. Postavu etiopské princezny zpívá dostatečně průrazně, ale i s potřebnými pianissimy, jako třeba v Patria mia. S hlasem, který je silný a opulentní, je předurčena stát se přední verdiovskou sopranistkou. Do malých vokálních potíží se dostala  během duetu s Radamem ve II. dějství, ale obdivuhodně rychle se z nich dostala. Její herecký výklad etiopské princezny byl sice statický  a nenápaditý, ale ona dávno nepoužívaná a teatrální gesta byla kompenzována dobrým zpěvem.

Carl Tanner, který debutoval v Metropolitní v roce 2010 jako Dick Johnson v Děvčeti ze Západu, zpíval roli spolehlivě a dostatečně mužně. Bývalý řidič kamionu a nájemný vrah (to není vtip) vládne krásným italským hlase nádherně znělými vysokými tóny, které se nejkrásněji rozevřely v jeho úvodní Celeste Aida, když zněl bez známky únavy, což vyvolalo v publiku jásot Bravo. Tanner  nejenže vypadá, ale i zpívá jako skutečná hvězda. I jeho životní příběh z něj dělá opravdu zajímavého a netuctového operního pěvce.

Olga Borodina je spolehlivá a bezchybná Amneris. Její smyslný mezzosoprán je silný a znělý, včetně středních a nižších poloh. Její hrudní rejstřík zní obzvláště působivě, což je pro tuto roli  zásadní. Vrcholem opery byl ve II. jednání duet obou žen, bojujících o Radamovu lásku. Přesně vystižené rozpoložení egyptské princezny v daném okamžiku sice pokazily trochu namáhavěji zazpívané nejvyšší tóny, nicméně dotyčná scéna byla v jejím podání strhující a plná citu.

Alberto Mastromarino byl působivým a věrohodným Amonasrem, s impozantním podáním své postavy ve vstupní scéně s etiopskými otroky. Jeho zabarvení hlasu se podobá Sherrillu Milnesovi v období jeho největší slávy, prostě perfektní verdiovský  baryton s dobrými a znělými F a G.

Štefan Kocán byl velmi hlasitým Ramfisem, zbytečně hlasitým s poněkud subtilnějším nejvyšším rejstříkem. Miklós Sebestyén a Hugo Vera zpívali Krále a Posla, Jennifer Check z programu Lindemann Young byla za scénou hlasově spolehlivou Kněžkou.

Sbor Metropolitní opery pod vedením Donalda Palumba zpíval s mnoha nuancemi a širokou škálou kontrastů jak v dynamice, tak v barvě. Přesuny sboristů mezi zákulisím probíhaly bez problémů a zbytečného hluku. Hudební pojetí Fabia Luisiho bylo strhující, působivé a velmi inspirativní.

Pro všechny milovníky tradicionalismu je nutné říct, že režie Sonji Frisell jako celek stále funguje, protože je založena na impozantnosti a majestátnosti. Znát to bylo zejména v závěrečné srdcervoucí scéně Radama a Aidy v hrobce, s Amneris modlící se nad nimi. Živí koně na jevišti během Triumfálního pochodu  si vysloužili zvláštní potlesk, i když jeden kůň byl z toho, že vystupuje na jevišti, zjevně poněkud rozrušený.

(The Classical Review – 24.11.2012 – Caitlin McKechney)

Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Sonja Frisell
Scéna: Gianni Quaranta
Kostýmy: Dada Saligeri
Světelný design: Gil Wechsler
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Alexei Ratmansky
The Metropolina Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 8. prosince 1988 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 15.12.2012)

Aida – Liudmyla Monastyrska (alt. Hui He)
Radames – Roberto Alagna (alt. Carl Tanner)
Amneris – Olga Borodina
Amonasro – George Gagnidze (alt. Alberto Mastromarino)
Ramfis – Štefan Kocán
King – Miklós Sebestyén
Messenger – Hugo Vera
Priestess – Jennifer Check
Dance – Laura Otto, Scott Weber

www.metopera.org

Redakčně kráceno, překlad Jana Schwarzová
Foto Marty Sohl