Nejrychlejší klavírista světa. Střídavě žil v lesích Švédska, Německa a Kanady

První a možná i poslední klavírista hrající ‚nepřetržitou hudbu‘ získal pro svá transcendentální a neuvěřitelně rychle hraná vystoupení pozornost širšího publika.

Klavírista závratného tempa Lubomyr Melnyk: Když hraji, měním se v letícího orla
(The Guardian – 26. 11. 2015 – Kate Hutchinson)

 

Poprvé jsem se s Lubomyrem Melnykem setkala v Tokiu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli třeštím z dlouhého letu nebo jestli jsem v transu. Na pódiu se nad klavírem skláněla postava rasputinovského vzezření. Ruce klavíristy běhaly po klávesách neuvěřitelnou rychlostí. Hudba zněla hořkosladce a meditativně, poklidně i chaoticky. Nekončící příval tónů. Proud, v němž by se posluchač mohl ztratit. Byla jsem ohromena citovým nábojem. Ne, tohle rozhodně nezpůsobila únava z letu.

O rok později jsme se setkali před jeho vystoupením v jednom východolondýnském kostele. Mluvila jsem s Melnykem o jeho závratném stylu, který nazývá “nepřetržitá hudba”. Sedmašedesátiletý hudebník je zřejmě nejrychlejším klavíristou na světě. Dokáže zahrát až 19,5 noty za vteřinu a průměrně 13 až 14 not za vteřinu celou hodinu. Hbitost jeho rukou vhání slzy do očí. „Když hraji, měním se v letícího orla, plovoucího delfína, běžícího geparda. Proměňuji se v déšť, v mraky, v barvu oblohy. Přestanu vnímat prsty. Nemám prsty, nemám tělo. Je tu jen klavír a já a oba společně zpíváme.

Melnykův unikátní hudební projev si získal příznivce teprve v posledních dvou letech. Jeho prvnímu albu s názvem Corollaries vydanému londýnským nezávislým avantgardním vydavatelstvím Erased Tapes se dostalo uznání ve světě nezávislé a elektronické hudby. Jeho druhé album Rivers and Streams vyšlo 27. listopadu. Fronta zájemců o jeho vystoupení, plná mladých módně oblečených mužů s plnovousem, podobným jako má samotný klavírista, se stáčí kolem kostela.

Říkám Melnykovi, že je osobností, která udává trendy, a on se nad tím usmívá. „Opravdu? A kouří dýmku? Musí také začít kouřit dýmku…“

Melnykův příběh zní jako pohádka Hanse Christiana Andersona ovšem ve stylu Kvílení Allena Ginsberga. Jeho rodina emigrovala z Ukrajiny do Kanady, kde se učil klasickou hru na klavír. S posvátnou úctou mluví o Chopinovi a Bachovi, všechno ale změnilo vydání skladby Terryho Rileyho In C. Tato kompozice určila nový směr a definovala rodící se minimalistické hnutí. „Nesmírně se mi líbila nejen po hudební stránce, ale i jako zážitek,“ vzpomíná si klavírista. „Její snová atmosféra přenesla mou duši na krásné místo. Chtěl jsem začít dělat hudbu, která by dokázala něco podobného.“

Melnykov si své názory ještě víc utvrdil, když se v sedmdesátých letech přestěhoval do Paříže. Studoval filozofii, věnoval se vlastnímu studiu témat typických pro tehdejší hippies a stejně jako mnoho tehdejších bohémů se zajímal o východní hudebníky, jako byl Ravi Shankar, a také o psychedelický jazz kytaristy Johna McLaughlina. Melnyk obdivoval jejich schopnost „zdokonalit své prsty natolik, že dokázaly tančit po nástrojích bez jakýchkoliv obtíží.“ Pracoval jako vrátný v Pařížské opeře a v té době také začal vyvíjet svůj vlastní styl. Tanečnice Carolyn Carlson ho požádala, aby hudebně doprovázel její mistrovské kurzy, a jeho hudba se rozvíjela v konfrontaci s její choreografií.

„Proměnila mě i mou hudbu,“ říká Melnyk. „Carolyn nechodila po zemi, vznášela se. Ať tě tvá mysl odnese kamkoliv, tvé tělo bude následovat – to byl její základní princip. Měla transcendentální taneční styl.“ V té době také začal odmítat techniky minimalistů Philipa Glasse a Steva Reicha. Oba využívali k vytváření svých hudebních krajin větší počet hudebníků. Melnyk si ale tehdy řekl: „Mám deset prstů, mohu všechno zahrát sám.“ Výsledný „prostor plný hudby, hutného zvuku“ je založen na tempu hraných not, ale také na užití pedálu sostenuto, jímž tvoří nepřetržitou zvukovou podmalbu. Výsledek budí v posluchači dojem, že slyší víc než jen jeden klavír. Jeho transcendentální hudba tančila s transcendentálními pohyby Carolyn Carlson.

V té době byl Melnyk téměř bez prostředků. „Hladověl jsem, neměl peníze na jídlo,“ říká Melnyk. Hladovění bylo dalším aspektem, který ovlivnil jeho úsilí o vytvoření vlastního stylu. „Tento stav mi umožňoval objevit něco úplně nového,“ vysvětluje. „Dosáhl jsem toho jedině díky efektu hladovění.“ Hra na klavír ho unášela někam jinam, na místo, kde hlad nepociťoval. „Bylo to, jako by mě hudba unášela do sféry, kde nikdy nezemřeme. Bylo to, jako bych otevřel krásné dveře do nádherné krajiny. Moje tělo se proměňovalo v klavír.“ Hledím na jeho ruce, jež si neustále mne. Jsou oteklé a sukovité. Ptám se, jak o ně pečuje. „Nepečuji. Není o co pečovat. Neexistují.“

Přirovnává se k samurajovi nebo ke guru vyučujícího Tai-či a popisuje scénu z čínského filmu Hrdina s Jet Li v hlavní roli. „Je to jediný film, který popisuje transcendentální schopnosti mistra bojového umění. Dva mistři svádějí duel ve spánku. Oba se dohodnou, že usnou a svedou boj ve spánku, aby nedošlo ke krveprolití, ale jeden z nich bude vítězem. Nemůžeme to zcela pochopit, ale klavírista hrající nepřetržitou hudbu hraje neustále tímhle způsobem.“

Během posledních čtyř desetiletí žil střídavě v lese ve Švédsku, ve Stockholmu, v Německu a v Torontu. Dodnes střídá místa pobytu. „Jsem jako kočovník. Žiji všude možně. Mým domovem je můj klavír,“ říká.

Dva roky strávil tím, že zdokonaloval svou techniku nepřetržité hudby. Ovšem většího uznání a přijetí se mu dostalo až po dlouhé době. Cítil se být vyloučený ze světa klasické hudby, kterou tolik miloval a toužil po tom, být její součástí. „Nevím, proč mě všichni odmítali, ale to odmítnutí bylo trvalé,“ říká posmutněle. „Až na několik málo výjimek. Vždycky bylo pár klasických klavíristů, kteří říkali: ‚To je prostě nádherné.‘ Uznávali, že by nikdy nedokázali zahrát to, co hraji já. Jenže oni by to samozřejmě dokázali, pokud by cvičili se mnou. Takových lidí bylo ale málo. Ve své většině říkal svět klasické hudby: ‚Jdi pryč´.‘‘

Jeho největší obavou je, že nepřetržitá hudba zmizí spolu s jeho odchodem ze světa. Jen velice málo klasických klavíristu se chce naučit jeho techniku a mnozí klavíristé nemají technické schopnosti, aby ji pochopili. „Tisíce klavíristů by měly létat jako orli,“ říká. „Proč Bůh učinil zázrak nepřetržité hudby? Jen proto, aby zase zmizela? Mám obavu, mám velkou obavu, že zemřu a nepřetržitá hudba zanikne, protože je pro svět klasické hudby nepochopitelná.” Pod jeho prošedivělým plnovousem jsou vidět ústa, zkřivená utrpením. „Lidé, kteří milují klasickou hudbu, ji nemilují dostatečně – to je ten skutečný problém,“ povzdychne si.

Dnes už zná jeho hudbu mnohem více lidí. Melnyk vděčí za své objevení jednomu ze svých nemnoha studentů, které dodnes vyučuje. Ten na svého učitele upozornil současného německého pianistu Hauschku. Hauschka pozval Melnyka na düsseldorfský Approximation festival, odkud ho po té pozvali na festival ambientní hudby do Kolína nad Rýnem. Zde se setkal se skladateli a producenty Peterem Broderickem a Nilsem Frahmem. Oba byli nadšenými fanoušky Melnykovy nepřetržité hudby. Domnívali se, že by se mohli od skutečného originálu učit, a proto produkovali album Corollaries.

Studiová alba a živé nahrávky (jednou z nich je šestapadesátiminutová nepřerušovaná nahrávka z roku 1988 z názvem Niche/Nourish/Niche-Xon) ze sedmdesátých a osmdesátých let si našly jen málo posluchačů. Album Corollaries ovšem vstoupilo na znovuoživenou minimalisticko-klasickou scénu. O nové posluchače se zasloužilo například vydavatelství Erased Tapes, jež má smlouvu s experimentálními tvůrci jako Nils Frahm a Ólafur Arnald. Tito hudebníci přitahují posluchače, kteří by jinak poslouchali produkci nezávislé scény nebo taneční hudbu. Lze rozpoznat jasné paralely mezi Melnykovou hudbou a jejich vrstvenými hudebními plochami. Jejich hudba je ovlivněna žánry post-rocku a ambientu. Melnyk se domnívá, že “kdyby Chopin žil dnes, tvořil by nepřetržitou a ambientní hudbu. Myslím, že by její svěžest miloval.“

Melnyk přijímá náhlý zájem o svou hudbu s pokorou. „Jsem šťastný, že tahle hudba má pro lidi konečně nějaký smysl. Fanoušci mi poskytli něco úžasného,“ říká se slzami v očích. „Pocit, že jsem nežil nadarmo, a že moje hudba nepostrádá smysl.“

 

Přeložil Ondřej Lábr