Nejvíc sexy zvuk má Toulouse

Čekal nás krásný program, který spolu většinou funguje dobře – ruská a francouzská hudba. K ruské klasice (Borodin a Čajkovskij) má orchestr blízko i díky stávajícímu šéfdirigentovi Tuganu Sochievovi, současně působícímu i ve Velkém divadle v Moskvě.

Jako první zazněla Borodinova symfonická báseň Ve stepích Střední Asie: do tenoučkého unisona houslí nastoupilo teskné téma anglického rohu, pak je opakovala čistě a přesně sehraná skupina horen, nebo hořce znělá skupina violoncell. Skladba byla pojata jako jednoduchý, velkoryse rozepjatý melodický oblouk, který dá orchestru zahrát všemi barvami, exotickými motivy připomene rozlehlé východní stepi, jimiž putují osamělé karavany, a ztiší se opět do unisona, stejně jako začal.

Následoval Koncert pro flétnu a orchestr Jacquese Iberta v podání francouzsko-švýcarského umělce Emmanuela Pahuda. Flétnista skočil do partitury v rychlém tempu, hned v plném nasazení, které si od něj žádal hravý, příjemně moderní, ale náročný part. Technická výbava Emmanuela Pahuda je vynikající, hraje silným výrazným tónem, dominuje i nad nejsilnějšími pasážemi v orchestru, s přehledem zvládá rychlé běhy a skoky, které občas připomínaly jazzovou improvizaci. Co bylo ale překvapivé, že z orchestru se ozývaly neméně brilantní odpovědi (fagot, klarinet aj.) na flétnistova sóla. To je radost, když máte těleso plné virtuózů.

Druhou větu Andante pojal Pahud něžně, se zasněným výrazem, hezky vyzněla jeho souhra s houslovým sólem koncertního mistra. Doprovod orchestru měl hloubku, šťavnaté barvy a měkkost tónu. Velmi dobře to vyniklo v typicky francouzské barevnosti Ibertovy partitury. Divoké Allegro scherzando potvrdilo skvělou formu sólisty i orchestru, přesnou souhru i ve velmi rychlém tempu. Virtuózní kadence flétnisty vyústila v krátkou, jazzově důraznou kódu. Pahud si vysloužil velké ovace a obdiv publika za svůj suverénní výkon.

Čtvrtou symfonii f moll Petra Iljiče Čajkovského po přestávce zahájily oslnivé fanfáry čistých pevných žesťů, na něž navázalo robustní a osudově zabarvené téma. Dirigent Tugan Sochiev orchestr ovládá malým nenápadným gestem, ale zvuková odezva je ohromná. Hráli s vřelým přednesem, velkou dynamikou a schopností gradace, opět s vynikajícími sóly. (Například výrazově působivá pasáž s tympánem, kde se hudba uzavře až v jakési surreálné opuštěnosti). Půvabná druhá věta Andantino in modo di canzona nás omráčí krásou melodií a orchestr si dal záležet na velkorysém zvuku. Bylo to jako sledovat barevný širokoúhlý film, kde vás kvalitně „vytuněný“ zvuk obklopí ze všech stran a pohltí do svého příběhu. Člověk najednou zatoužil po neznámých krajinách, barevných dálkách, které Čajkovskij stvořil svou hudbou. Orchestre National du Capitole de Toulouse má rozhodně nejvíc sexy barvu ze všech těles, které jsem na letošním Pražském jaru slyšela.

Pizzikatové Scherzo bylo přesné a rychlé, vedlejší téma nesené výhradně dechovými nástroji vyznělo rozšafně a lehce. Finale začalo ohromujícím fortissimem a přineslo citaci lidové častušky v mnoha obměnách, vrcholící v závěru ve fantastickém tempu. Občas jsem si říkala, jestli je to ještě Čajkovskij, ten výtrysk zvuku, temperamentu a optimismu, který tomu dirigent Sochiev dává. Nadšené publikum si vyžádalo ještě dva přídavky, v nichž Sochiev přiznal i své divadelní preference: slyšeli jsme číslo z Louskáčka a pochod z Carmen. Byl to večer plný festivalového lesku a zážitků.