Někdejší eso baletu ND Praha Filip Veverka ve Švédsku

redakce, 19.02.2010 1:00

Poté, co roku 1996 absolvoval Taneční konzervatoř v Brně, nastoupil angažmá v baletu pražského Národního divadla. Velmi brzy tady na sebe upozornil svým temperamentem, mužným zjevem, rychle stoupající technickou jistotou i všestranností, která mu umožňovala bravurně zvládat jak klasický, tak i moderní repertoár. Už po roce svého působení v Praze získal Cenu Philip Morris pro začínajícího tanečníka, velmi brzy poté se stal jedním z předních sólistů baletu první scény. Pak ale přišlo něco, co jeho kolegy i nejednoho z návštěvníků překvapilo: Tento úspěšný a do předních rolí obsazovaný tanečník se rozhodl zkusit štěstí jinde.
V roce 2003 odešel do americké Oklahomy, do Tulsa ballet. Po dvou letech pak následoval Düsseldorf, kde vydržel až do loňského léta. Tehdy přišlo další, pro ty, co jeho zahraniční kariéru sledují, překvapivé rozhodnutí: Odchod do sboru Švédského královského baletu.

Letos dvaatřicetiletý tanečník Filip Veverka je teď hostem Opery Plus.

Nedá se mi to tím nezačít: Co vás to Filipe vůbec napadlo, odejít z místa sólisty düsseldorfského souboru do baletu Královské opery ve Stockholmu, kde máte smlouvu řadového tanečníka? Jaké byly ty hlavní důvody? Rozhodoval jste se dlouho? Jiné nabídky v té době nebyly?

To přímo nenapadlo mě, ale bylo to vynuceno situací, kdy Youri Vámos musel loni ukončit své dlouholeté působení v Düsseldorfu. Já měl sice možnost zůstat s novým šéfem Martinem Schlapferem, ale protože jeho představa, jakým směrem bude soubor směřovat, mě úplně nenadchla, rozhodl jsem se zkusit štěstí jinde. Volba Švédského královského baletu byla vlastně na doporučení několika lidí , kterým důvěřuji a na jejichž názor dám, takže i když jsem měl několik jiných nabídek, podepsal jsem nakonec smlouvu s Marcem Ribauem, šéfem zdejšího souboru. Sice do sboru, ale mám slíbené nějaké role a něco už jsem měl možnost si zatancovat, proto si nemůžu stěžovat.

Není vám líto těch velkých rolí, které jste jako sólista v Düsseldorfu dostával?

Kdybych měl litovat všeho, co bylo a už není, to bych se z toho zbláznil. Role přicházejí a odcházejí, nic netrvá věčně. Já se snažím spíš dívat dopředu a doufám, že mě pořád ještě čeká hezká a zajímavá práce. Samozřejmě bych si zase rád po letech skočil Petruchia ve Zkrocení zlé ženy nebo Spartaka a spoustu dalších . Kdyby nemusel skončit Youri v Düsseldorfu, mohl jsem tam pořád být a tančit v jeho baletech, ale to prostě neovlivníte. Teď si jenom říkám, že je lepší být ve velkém souboru s hezkým repertoárem, kde máte sice smlouvu řadového tanečníka, avšak dostáváte příležitosti a je tu možnost postupu, než být jako sólista někde, kde ty možnosti zas až takové nejsou.

A.Chačaturjan: Spartakus – Filip Veverka (Spartakus) a Suzanna Kaic (Varynia) – choreograf Y.Vámos (Düsseldorf)

P.I.Čajkovskij: Louskáček – F. Veverka a S. Kaic – choreograf Y.Vámos – Düsseldorf

S.Prokofjev: Romeo a Julie – závěrečná děkovačka – choreograf Y.Vámos (Düsseldorf)

Jak velký soubor ve Stockohlmu vůbec je? Jaký repertoár se tam vůbec hraje? A kolik představení měsíčně?

Švédský královský balet je čtvrtý nejstarší soubor na světě a má tedy dlouholetou tradici. Je nás tu asi 70 tanečníků a repertoár je namíchán z klasických dějových baletů a moderních složených večerů. Pro představu: Tuto sezonu uvádíme Coppélii, Louskáčka, Romea a Julii od MacMillana, Crankova Oněgina, Labutí jezero a dva složené večery s choreografiemi od Mats Eka, Nils Christie, Béjarta a dalších. Celkem něco přes 80 představení za rok.

Budete mít možnost ve vašem novém působišti poznat do budoucna osobně nějaké výrazné osobnosti současného baletu, jako byl třeba v Düsseldorfu Youri Vámos?

Náš soubor spolupracuje například právě s Mats Ekem, což je velice zajímavá a výrazná osobnost. Jeho choreografie už znají i diváci u nás. Petrovi Zuskovi se podařilo dostat jeho vynikající Carmen do Národního divadla. Myslím , že je to vůbec jeden z nejlepších současných moderních choreografů. Pamatuji si, když jsem před lety poprvé viděl na videu jeho Šípkovou Růženku, musel jsem si ji pak pouštět pořád dokola, protože mi to připadalo naprosto geniální. Tak na to se těším.

Jak vypadaly vaše první měsíce v novém angažmá? Co vás překvapilo v dobrém a co méně?

Sezona nám začínala v polovině srpna a já přijel pro jistotu už o týden dřív, abych měl čas si zařídit bydlení, různé dokumenty a stihl se trochu rozkoukat. Ono je to ze začátku vždycky trošku náročné. Jenom si zapamatovat, jak se jmenuje 70 lidí, dá zabrat. Plus zjistit, jak co funguje, kde je jaké studio, jak se zkouší. První měsíc jste jak Alenka v říši divů. Je to pro mě poprvé, co pracuji přímo v divadle . Celé zázemí, šatny a baletní sály jsou přímo v budově Opery, a tak máte možnost potkávat lidi i z orchestru a operní zpěváky. To je moc příjemné a dává to všemu takovou divadelní atmosféru. Jinou, než když má balet svoji vlastní budovu na zkoušky a do divadla chodí jenom na představení. Z negativních věcí snad jen to, že jeviště je tu šikmé a chvíli trvá, než si na to zvyknete. Máme kvůli tomu přizpůsobený jeden baletní sál, který je také trochu s kopce, a tam máme možnost si to vyzkoušet, abychom pak během představení nepadali do orchestřiště 🙂

A.Glazunov: Raymonda – Filip Veverka (Jean de Brienne) a Zuzana Pokorná (Raymonda) -choreograf J.Grigorovič,M.Petipa – Národní divadlo Praha 2001

V.Kalabis: Outsider – choreograf M.Lipinský – Národní divadlo Praha 1999

Jak se vám zatím podařilo začlenit se do běžného repertoáru stockholmského souboru? A co vás čeká pro nejbližší měsíce?

Hned první představení v sezoně jsem měl příležitost tancovat hlavní duet v moderním baletu Moving glass od Nils Christiea, potom hned jednoho z přátel Franze v Coppélii. V Louskáčkovi jsem tancoval všechno možné, ale taky jsem byl náhrada na Prince a příští sezonu bych ho měl tancovat. Teď jsme měli premiéru Netopýra, operety, do které zasadila režisérka pas de deux ze Šeherezády, a měl jsem štěstí, že si mě choreograf vybral. To byla zajímavá práce, hlavně kvůli reakcím zpěváků, kteří nám neustále chodili říkat, jak se jim to líbí. Jinak se právě studuje Oněgin, v kterém bych měl představovat Gremina, tedy manžela Taťány. No a co bude dál, to se uvidí.

Jak ve vašem novém působišti vypadá pracovní režim tanečníků?

Zhruba podobně, jako ve většině jiných souborů ve světě. V deset hodin začíná trénink ve dvou sálech, který trvá hodinu a čtvrt, a po krátké pauze se už zkouší repertoár. S pětačtyřiceti minutovou pauzou na oběd se pracuje až do pěti hodin, v sobotu jenom do jedné hodiny. Také tu máme třikrát týdně možnost jít na hodiny pilates, což je dobrovolné, je to vždy ráno před tréninkem, ale myslím, že je to velice dobrý nápad. Jsou to takové posilovací cviky, vytvořené speciálně pro tanečníky, jejichž smyslem je koordinace a používání správných svalů, aby se předcházelo úrazům. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to opravdu výborné a pomáhá to.

Prošel jste už docela slušnou řádkou souborů: pražské Národní, Tulsa ballet v americké Oklahomě, Düsseldorf a teď Stockholm. Není to jednoduchá otázka, ale přece jen: Který z nich je na nejlepší úrovni?

To je přímo nezodpověditelná otázka. Každý z těch souborů, kterými jsem prošel, byl úplně jiný, každý mi dal něco jiného, a říci, který je na nejlepší úrovni, se prostě nedá. Pro mne, z osobního pohledu, byl nejpřínosnější balet v Düsseldorfu. Nebyli tam sice úplně dokonalí tanečníci, ale to nasazení a elán, s jakým se tam pracovalo, to bylo strhující. A vycházelo to všechno od šéfa Youriho, který ten soubor držel a motivoval a dával mu skvělé choreografie.

Naši tanečníci si často stěžují na malou společenskou prestiž, kterou balet v Česku má, ale i na nízké finanční ohodnocení. Jak tyto rozdíly vidíte se svými zkušenostmi vy?

Ono je to všude podobné. Samozřejmě třeba v Německu mají tanečníci vyšší platy, než u nás, ale v porovnání s ostatními profesemi to není zase nic extra, a také musíte vzít v úvahu, že je tam dráž, než u nás, a tak ať chcete nebo ne, tak i víc utratíte. Co se společenské prestiže tanečníků týče, to je vůbec problém všeobecný. Před padesáti, čtyřiceti lety byl balet na vrcholu, což bylo dáno obrovskou propagací a podporou ze strany Ruska. Ta doba teď pominula a kultura se celkově potýká s nedostatkem peněz a zájmu divaků. Lidi jdou často raději do kina nebo se dívají doma na televizi. Tak to teď prostě je a balet s tím bude muset něco udělat, pokud bude chtít přitáhnout víc lidí do divadla.

P.I.Čajkovskij: Spící krasavice – poslední dcera cara – F.Veverka, A.Kramešová – choreograf Y.Vámos – Státní opera Praha 2010

Máte teď čerstvě za sebou pohostinské nastudování jedné z hlavních rolí v nové Vámosově choreografii Spící krasavice – poslední dcera cara v pražské Státní opeře. Jaký je váš pocit z té spolupráce a z inscenace? A jak často se do Prahy budete vracet?

Já jsem rád za každou další spolupráci s panem Vámosem. Pro mne byly ty čtyři roky v Düsseldorfu naprosto nezapomenutelné. Byla to tvrdá práce, hodně tvrdá, ale člověk se tam taky hodně naučil. Ono se to nedá přesně popsat. Jako tanečníci jsme vlastně vždy závislí na choreografovi, člověku, který ten balet vytváří, dává všechny kroky dohromady podle své představy, a my jsme jenom takové loutky, stroje, které dělají, co se po nich chce. Neberte to úplně stoprocentně, samozřejmě do toho procesu přinášíme také něco sami ze sebe, ale všeobecně jsme na tvůrci hodně, hodně závislí. Ve velkém souboru, kde je repertoár složený a choreografové se tam střídají jak na běžícím pásu, je to pro vás vždycky sázka do loterie. Může přijít skvělá role a dobrá práce, ale pak taky můžete dlouho čekat a být nespokojen, protože musíte dělat i to, co úplně nechcete. Jste hodně závislí na šéfovi baletu a na tom, koho pozve a jaký repertoár vytvoří. No a já měl štěstí a mohl pracovat čtyyři roky v souboru, kde šéf byl zároveň i choreograf, na repertoáru byly převážně jeho balety, a s tím člověkem jsem se po profesní stránce naprosto ztotožnil, což je velké štěstí, to nezažijete.

Jinak Anastasie je podle mě jedno z nejlepších Vámosovych děl a je moc dobré pro soubor Statní opery, že byla možnost jej zakoupit a uvést v Praze. Ja mám domluveno pár dalších termínů na hostování, a pokud se nic nestane, měly by to být ještě tři představení do konce sezony.

Máte ve svém novém působišti vůbec aspoň trochu času poznávat novou zemi?

Zatím se snažím ve volném čase prozkoumat Stockholm. Je to úžasné město a už chápu, proč se mu přezdívá Benátky severu. Leží asi na čtrnácti ostrovech a voda je opravdu všude. Hodně připomíná Prahu, hlavně domy ve staré části města. Teď čekám jenom, až bude nějaké delší volno, abych mohl vyrazit do okolí prozkoumat švédskou přírodu, která je určitě nádherná. Nejvíc se těším na léto a na to, že si půjčím loďku a pojedu do Archipelaga, což je asi 30 tisíc ostrůvků při pobřeží, hned když vyjedete z města. Tam už je to na vás, na kterém z nich zastavíte, přespíte, kde můžete rybařit a vůbec si dělat, co chcete. To je moje hlavní motivace, abych přežil tu jejich dlouhou a temnou zimu.

Co váš koníček – fotografování?

Teď jsem docela dlouho neměl čas ani chuť, ale asi před měsícem mě to znova popadlo. Bylo právě představení Coppélie, ve kterém jsem zrovna ten den netancoval, tak jsem přinesl foťák do divadla a pak strávil celou noc u počítače probíráním, mazáním a hledáním hezkých fotek. Taky občas vyrazím do města a fotím, co se dá, je tu spousta skvělých míst s kouzelnou atmosférou, která stojí za to zachytit, nebo se o to aspoň pokusit.

foto Filip Veverka

Jste venku už nějaký ten rok . Upřímně: Nikdy se vám nezasteskne po domově?

Upřímně, někdy ano. Ale díky hostování se vlastně docela často vracím domů a také v dnešní době díky internetu je člověk neustále v kontaktu se svojí rodinou, s kamarády a někdy ani nemáte pocit, že žijete v cizí zemi. Vždyť letadlem ze Stockholmu domů je to kratší, než autobusem z Prahy do Brna.

Filipe, děkujeme vám za povídání a hlavně: Ať se vám ve Stockolmu daří!