Někdejší hvězda baletu ND Jiří Pokorný sedm let v Plzni
Bylo mu dvaatřicet a mezi sólisty baletu pražského Národního divadla byl na špici. U tanečníků docela běžný a nevelký zdravotní problém, záležitost několika málo měsíců, jej však přivedl k zastavení a k nečekanému rozhodnutí. To, že se ze dne na den, ve vrcholové formě, rozhodl dát v Národním výpověď, tancování pověsit na hřebík a odejít šéfovat oblastní balet do Plzně, se nechtělo věřit snad nikomu.
Jiří Pokorný, někdejší hvězda baletu Národního divadla a držitel celé řady ocenění, působí v čele plzeňského souboru už osmým rokem. A i tady, v jeho nové profesi, se mu evidentně daří, za vydatné pomoci jeho ženy Zuzany Pokorné, která s ním z Národního, také z místa přední sólistky, do západočeské metropole společně i s jejich dětmi odešla.
Pokud dobře počítám, v plzeňském baletu je tato sezóna už vaše sedmá – ani se to nechce věřit. Co vám ta uplynulá léta na pozici šéfa dala a co naopak vzala? Co hlavně vás při téhle otázce napadne?
Byl to po všech stránkách velký obrat, ale jelikož jsem se neustále pohyboval jen a jen v divadle, cítil jsem se brzy opět jako ve svém. Vůbec se v divadlech cítím velmi dobře, buď pracovně nebo někde jen coby divák. Každým dnem si uvědomuji, jak divadlo jako instituce spolu s organizační infrastrukturou existuje a funguje. Různorodost situací bere na jedné straně hodně času a energie, na straně druhé víte, že jste tu pro ostatní, kteří se tak jako já rozhodli vést život duchovních rozměrů, poslání předávat krásu a názory divákům, denně nutit tělo k poslušnosti. Když se všechny tyto věci skloubí v jeden celek, když vidíte u interpreta, jak poznal sám na sobě pokrok, k tomu atmosféru v hledišti, jak lidi vnímají společný tah na branku, pak se to vše obrátí zpětnou vazbou do dodání další energie.
Zkouška na Čajkovského Šípkovou RůženkuV době svého odchodu z pražského Národního jste byl na vrcholu sil, snad žádný z předních sólistů za řadu posledních let takhle brzy z jeviště neodešel. Co to udělalo s vaším tělem a psychikou? Zastesklo se vám později aspoň občas?
Bál jsem se trochu, že budu psychicky trpět právě tou absencí vyřádit se na jevišti. Tělo bylo zvyklé na fyzickou zátěž, která mi najednou chyběla a vše se soustředilo do hlavy. První rok se mi i špatně spalo a probouzel jsem se unavenější, než po výkonu v hlavní roli. Jelikož jsem ale prakticky s „děckama“ na baletním sále denně, kde vedu tréninky i zkoušky, dokáže si to tělo vykompenzovat. Steskem už bych to dávno nenazval, cítím ohromnou potřebu dovést lidi k podstatě věci, k myšlenkám v dané roli a společně „kočírovat“ tak potřebnou techniku.
P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (s T.Podařilovou – 1996 ND Praha)
P.I.Čajkovskij: Šípková Růženka (s manželkou Z.Pokornou – ND Praha 2000)
Malý pan Friedemann (ND Praha 1993)
V hledišti pražského Národního pořád býváte pravidelně k vidění. Nenapadlo vás to po vašem odchodu nikdy: „Tuhle roli bych si tady ještě rád zatančil?“
Určitě ano. Už jen z toho důvodu, že vám to tělo řekne samo. Hudba podnítí většinou vaší svalovou paměť, začnou pracovat impulzy a vnitřní instinkty a uvnitř křičíte „tak takhle by to chtělo…a ještě víc…a teď pojď ubrat a nechej to působit…proboha nepospíchej…vnímej hudbu, buď s ní..chci ti věřit!“
Teď už ale když se dívám na jakoukoli inscenaci jako na celek, čekám hlavně na dojem, a ty maličkosti a chyby mě spíš pobaví, protože si hned představím, co se tomu chudákovi na jevišti honí hlavou.
Teď už ale když se dívám na jakoukoli inscenaci jako na celek, čekám hlavně na dojem, a ty maličkosti a chyby mě spíš pobaví, protože si hned představím, co se tomu chudákovi na jevišti honí hlavou.
Na generální zkoušce s mistrem světel J.Valentou a baletními mistry Z.Pokornou a J.KadlecemKolik bylo za tu dobu vašeho plzeňského šéfování chvil, kdy jste vážně zapochyboval, zda jste do toho měl jít?
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Naopak je pro mne ctí, že mohu pracovat v této profesi dál. Být nápomocen veškerému dění, které se připravuje na výsledek a kdy víte, že to tím nekončí, že neustále hledáte ještě lepší spojení vnitřní dynamiky a pravdy, kterou autor zamýšlel. Kdybych měl vzít misky vah – neměnil bych, šel bych do toho znovu a s nadšením. Vždyť je to poslání pro nás všechny, které nás neustále posouvá a uspokojuje. Škoda jen, že si to neuvědomujeme všichni.
Jaký jste šéf? Co si sám o sobě myslíte? A jak snášíte a řešíte konflikty, které zcela zákonitě aspoň občas musejí ve vaší funkci přijít?
To musí být otázka na někoho jiného. S tanečníky pracuji intenzivně, někdy impulzivně – ale venku se snažím být diplomatický. Konflikty už beru jako součást této funkce, i když mně někdy zůstává rozum stát.
Při zkoušce Krásky a Zvířete se skladatelem M.PavlíčkemVedle samotného šéfování se věnujete také choreografii. Jak moc vás to baví? Tvoříte lehce nebo obtížněji?
Vodítkem je pro mne vždy hudba a příběh. Nemusí jít vždy o konkrétní příběh, ale nikdy nesmí chybět vnitřní emoce a nemusíme u toho hrát vždy “divadlo”.
Je to pokaždé o tom pokusit se co nejlépe se přiblížit k obrazu, který pak dáváme divákům. Musíme hodně pracovat s instinktem a pak mu vždy věřit, i když už to zkoušíme posté a propracováváme detaily. Když to někdy nejde hned, raději to nechám uležet, i když to si v našem provozu nemůžu moc dovolit, takže chodím maximálně připravený.
Jaké z nových inscenací z doby vašeho šéfování si nejvíc vážíte a proč? A co se naopak nepovedlo?
Přes veškerou snahu všech se ne vždy setkáváme s takovým ohlasem, jaký bychom si představovali. O tom je ale také divadlo. Zcela určitě bych chtěl ale zmínit inscenaci Maryši, kterou do taneční podoby zpracovala choreografka Alena Pešková spolu s mladým autorem hudby Petrem Wajsarem. Cením si toho už jen z důvodu, že mladý autorský tým se pustil do „staré dobré klasiky“. Rád vzpomínám také na diptych Malý pan Friedemann – Psycho, ale i na Macbetha. Určitě bych chtěl vyzdvihnout divácký zájem o veškerý klasický repertoár a práci všech tanečníků na něm. To přece o něčem svědčí a já jim za to děkuji.
Maryša (M.Kašparovský jako Francek, I.Jeličová jako Maryša -Plzeň)V jakém stavu je teď plzeňský baletní soubor?
Baletní soubor je hodně mladý, je to pochopitelně dáno fluktulací tanečníků. Jakmile získají praxi, což v našem divadle jde díky maximálnímu využití tanečníků i v ostatních souborech velmi rychle, chtějí zúročit své poznatky nejlépe ve větším divadle. Chtějí a někteří potřebují za svojí krátkou taneční kariéru poznat různé styly, pedagogy, repertoár. Ti, kteří v sobě mají ještě větší motor, chtějí budovat tvář souboru, divadla, pochopitelně s vizí. Nekonečným úkolem je, abychom měli vždy velký prostor pro výběr titulů. Na druhé straně musíte repertoár přizpůsobovat tanečníkům. V Plzni ovšem vždy vládl stmelený duch souboru a s touto vnitřní energií se pracuje i přes veškeré nedostatky skvěle.
S výtvarníkem J.JelínkemCo nového chystáte?
Měli jsme na repertoáru – vzhledem k tomu, že jsme oblastní soubor – neuvěřitelných devět titulů, což samozřejmě není možné dlouhodobě uchovat. Na listopad letošního roku chystáme Zvoníka u Matky Boží v choreografii a režii Libora Vaculíka a na hudbu Maurice Jarého. Následovat bude taneční divadlo Bronislava Roznose (toho času šéfa baletu ve Volkstheater Rostock) Cabaret-Ragtime a pak uvedeme Raymondu od Glazunova v nastudování významné taneční osobnosti, Hany Vláčilové.
Při zkoušce Čachtické paní s choreografem L.Vaculíkem Jaké je vůbec plzeňské baletní publikum? Překvapilo vás něco v tomhle ohledu za ta léta, co tamnímu baletu šéfujete?
Plzeňáci mají rádi a ctí své lidi. Zjistil jsem to již před mnoha lety, když si mně jednou stálá návštěvnice postěžovala, že jí nezajímají hosté, ale že chce vidět svoje tanečníky. Sice pochopila, že je dobrá občasná konfrontace, a že pokud se hostování nestává pravidlem, je svátkem i pro všechny zúčastněné na jevišti. Vycítil jsem ale z toho, že ona paní má – podobně jako spousta dalších divadelních fanoušků – něco společného s národní hrdostí. Ctít a být hrdý na to, co je naše, se u nás v zásadě, pravděpodobně kvůli historii, příliš nenosí. Uvědomuji si tady, jak stojí za tím vším jít, pracovat na identitě a budovat víru dál v tom, co jsme si sami vybrali a chceme předávat.
Po premiéře Krásky a zvířete se skladatelm M.Pavlíčkem, ředitelem DJKT Plzeň J.Burianem, manželkou Z.Pokornou a zpěvačkou B.BasikovouSpolu s vámi odešla z Prahy do Plzně také vaše paní, podobně jako vy i ona byla přední sólistka v Národním. Jak ona ten přechod zvládla? A co děti? Bydlíte v Plzni nebo dojíždíte?
Oba jsme věděli, že chceme dál být spolu a fungovat jako rodina a je pro nás nemyslitelné jakékoli životní cesty rozdělovat. Proto jsme rádi, že to tak je. Zuzka také předává zkušenosti jako baletní mistr, děti přešli automaticky do nových škol, kde se hned zabydleli a domov máme teď v Plzni.
Vím, že to je těžká otázka na závěr, ale přece jen: Na jaké úrovni je podle vás v posledních letech český balet?
Kde začít? Tam, kam se dostáváme, je významnou měrou dáno historickým vývojem u nás. Podívejte se ale nedaleko od nás: Ruská baletní historie, francouzský král Ludvík XIV., patronka Anglického národního baletu Lady Diana, bournonvillská tradice v Dánsku atd. Opět to má hodně společného s národně kulturním dědictvím a tradicí a s již zmíněnou národní hrdostí. Náš český balet již předvedl v historii mnohé a čeští umělci stále dokazují v zahraničí, jak jsou konkurenceschopní. V poměru obyvatel se zapisují ve světě velkou měrou. Ve vyspělých státech si jsou dobře vědomi, že úroveň země se měří kulturou jako takovou. Umělci jsou bráni jako elita národa, vedle politiků, vědců, lékařů. Tvoří jakýsi profil toho národa. U nás netřeba profilovat národ. Nedokážeme uznávat a vyzdvihnout v dostatečné míře ty, kteří tvoří a pracují na duchovních hodnotách. Od toho se tento pohled odvíjí i u nás v tanci. Tanečníci ztrácejí motivaci, cítí, že to vše není jen otázka platů. Ti nejlepší odcházejí do zahraničí, ti věrní pak začnou dříve či později přemýšlet o smyslu své práce. Co je udržuje, je právě láska k divadlu a oboru, a to, světě div se, hory přenáší. Je spousta nadšenců jak na jevišti, tak v hledišti, kteří vědí, že to má smysl. Tak to pojďme říkat dál!
Díky pane Pokorný za rozhovor.
Ptal se Vít Dvořák
foto archiv ND Praha, DJKT Plzeň a J.Pokorného
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
