Drážďanský triumf Edity Lucrezie Gruberové

Když jsem několika lidem sdělil, že se jedu podívat na Lucreziu Borgiu v podání Edity Gruberové, byl jsem varován, že to není úplně role pro ni, že nepatří k jejím nejlepším partiím a podobně. Po té, co jsem se vrátil z prvního drážďanského koncertního provedení, říkám, že je to role právě pro ni a že ji zvládá skvěle!

Předlohou libreta Felice Romaniho byla francouzská hra Victora Huga Lucrѐce Borgia, jež měla premiéru v roce 1831. Obliba děsivých historek zde poznamenala osud jedné dávno mrtvé ženy. Na jevišti se objevila prostopášnice, pro kterou vražda neznamenala více než ukrácení dlouhé chvíle. Skutečná Lucrezia, dcera kardinála a později papeže, však byla spíše hříčkou v rukou svého ctižádostivého otce. Po několika domluvených zasnoubeních a anulovaném sňatku byla šťastně provdána za vévodu z Biselli. Toho však zavraždil její vlastní bratr, Cesare Borgia. Jeho hříchy pak mnohem pozdější tradice připsala právě Lucrezii, ačkoliv ta byla brzy po vraždě znovu provdána za vévodu z Ferrary, se kterým žila – poměrně šťastně – až do své smrti. Porodila osm dětí, podporovala umělce a byla opěvována i takovými básníky, jako byl Ariosto. Operní Lucrezia je někdo docela jiný – na jedné straně pomstychtivá intrikující žena, na straně druhé nešťastná matka hledající dítě, které kdysi musela odložit.

Donizetti operu napsal v roce 1833 za necelé čtyři týdny. Nutno říci, že partitura nijak nevybočuje z představy, kterou máme o hudebním doprovodu belcantových oper. Orchestr nemá v opeře větší úlohu, jeho funkce je především doprovodná, ostatně se tenkrát více ani nežádalo. O to více prostoru dostaly hlasy. Co možná překvapí, je fakt, že opera obsahuje jen několik árií. Naprostá většina zpěvních čísel jsou mistrně zkomponované ansámbly. Dirigent Andriy Yurkevych akcentoval především dramatická místa, ve kterých se mu podařilo dosáhnout maximálního účinku, ani v několika vypjatějších momentech však výborně hrající orchestr nezastínil zpěváky či zpěvačky. Od prvního vstupu mne zaujal i sbor a úžasná kompaktnost jeho zvuku (první sbor je mužský, ale ženská část nebyla o nic horší). Na všech v orchestru i sboru bylo patrné zaujetí a soustředěnost na maximální výkon. O disciplinovanosti, která v Saské státní opeře panuje, svědčí i to, že ačkoliv představení mělo začínat v 19.30, orchestr i sbor nastoupil o pět minut dřív, takže si mohli naladit a večer začal s naprostou přesností. Je také třeba dodat, že to už byli na svých místech i všichni diváci zaplněného divadla.

Sbormistr Christof Bauer, José Bros, Edita Gruberova, Silvia Tro Santafé, Michele Pertusi a Andrily Yurkevych

A nakonec samozřejmě královna večera. K mé mírné nejistotě přispěly nejen názory v úvodu zmiňované, ale také ukázky ze scénického uvedení Lucrezie v Mnichově, které jsou k dispozici na youtube (celou inscenaci jsem dosud neviděl). Hlavně závěrečná scéna vyvolala bouřlivou debatu a rozdělila diskutující na dva velmi vyhraněné tábory. Jedni viděli hlas dávno za zenitem, druzí citový prožitek, kdy je Gruberova ochotna obětovat i krásu tónu pro lepší vyjádření emocí (podobně jako např. v Elizabeth z Roberta Devereux). Spekulovalo se však i o tom, že v době představení byla Gruberova nemocná.