Drážďanský triumf Edity Lucrezie Gruberové

Když jsem několika lidem sdělil, že se jedu podívat na Lucreziu Borgiu v podání Edity Gruberové, byl jsem varován, že to není úplně role pro ni, že nepatří k jejím nejlepším partiím a podobně. Po té, co jsem se vrátil z prvního drážďanského koncertního provedení, říkám, že je to role právě pro ni a že ji zvládá skvěle!

Předlohou libreta Felice Romaniho byla francouzská hra Victora Huga Lucrѐce Borgia, jež měla premiéru v roce 1831. Obliba děsivých historek zde poznamenala osud jedné dávno mrtvé ženy. Na jevišti se objevila prostopášnice, pro kterou vražda neznamenala více než ukrácení dlouhé chvíle. Skutečná Lucrezia, dcera kardinála a později papeže, však byla spíše hříčkou v rukou svého ctižádostivého otce. Po několika domluvených zasnoubeních a anulovaném sňatku byla šťastně provdána za vévodu z Biselli. Toho však zavraždil její vlastní bratr, Cesare Borgia. Jeho hříchy pak mnohem pozdější tradice připsala právě Lucrezii, ačkoliv ta byla brzy po vraždě znovu provdána za vévodu z Ferrary, se kterým žila – poměrně šťastně – až do své smrti. Porodila osm dětí, podporovala umělce a byla opěvována i takovými básníky, jako byl Ariosto. Operní Lucrezia je někdo docela jiný – na jedné straně pomstychtivá intrikující žena, na straně druhé nešťastná matka hledající dítě, které kdysi musela odložit.

Donizetti operu napsal v roce 1833 za necelé čtyři týdny. Nutno říci, že partitura nijak nevybočuje z představy, kterou máme o hudebním doprovodu belcantových oper. Orchestr nemá v opeře větší úlohu, jeho funkce je především doprovodná, ostatně se tenkrát více ani nežádalo. O to více prostoru dostaly hlasy. Co možná překvapí, je fakt, že opera obsahuje jen několik árií. Naprostá většina zpěvních čísel jsou mistrně zkomponované ansámbly. Dirigent Andriy Yurkevych akcentoval především dramatická místa, ve kterých se mu podařilo dosáhnout maximálního účinku, ani v několika vypjatějších momentech však výborně hrající orchestr nezastínil zpěváky či zpěvačky. Od prvního vstupu mne zaujal i sbor a úžasná kompaktnost jeho zvuku (první sbor je mužský, ale ženská část nebyla o nic horší). Na všech v orchestru i sboru bylo patrné zaujetí a soustředěnost na maximální výkon. O disciplinovanosti, která v Saské státní opeře panuje, svědčí i to, že ačkoliv představení mělo začínat v 19.30, orchestr i sbor nastoupil o pět minut dřív, takže si mohli naladit a večer začal s naprostou přesností. Je také třeba dodat, že to už byli na svých místech i všichni diváci zaplněného divadla.

Sbormistr Christof Bauer, José Bros, Edita Gruberova, Silvia Tro Santafé, Michele Pertusi a Andrily Yurkevych

A nakonec samozřejmě královna večera. K mé mírné nejistotě přispěly nejen názory v úvodu zmiňované, ale také ukázky ze scénického uvedení Lucrezie v Mnichově, které jsou k dispozici na youtube (celou inscenaci jsem dosud neviděl). Hlavně závěrečná scéna vyvolala bouřlivou debatu a rozdělila diskutující na dva velmi vyhraněné tábory. Jedni viděli hlas dávno za zenitem, druzí citový prožitek, kdy je Gruberova ochotna obětovat i krásu tónu pro lepší vyjádření emocí (podobně jako např. v Elizabeth z Roberta Devereux). Spekulovalo se však i o tom, že v době představení byla Gruberova nemocná.

Při příchodu ji samozřejmě uvítal bouřlivý potlesk. A ten se nadále opakoval po každé uzavřené scéně. Když Gruberova zpívala, publikum skoro ani nedýchalo a vychutnávalo si ta nejjemnější pianissima, kterými je zpěvačka tak proslulá. Naprosto úžasné je, když orchestr mlčí a Gruberova zcela čistě nasadí tón a dlouze jej drží. Někdy se po dlouhé době přidá crescendo, začne si pohrávat s ozdobami a člověk jen žasne, stejně jako při koloraturních pasážích. Zároveň bylo fascinující pozorovat i mimiku a gesta Gruberové – i když se jednalo o koncertní provedení – bylo zcela zřejmé, o čem se zpívá. To ale platí též o ostatních. Poněkud jiné koncertní provedení, než na jaká býváme zvyklí… Ve druhém dějství se Lucrezia objeví až na samém konci, kdy účinkuje v posledních třech scénách. S napětím jsem očekával árii Era desso… K mému velkému překvapení přišla s jiným pojetím, než jsem znal z Mnichova, v hlubší poloze působila vyrovnaněji a celkově byla ve výrazu zdrženlivější . Shrnuto: šlo opět o naprosto fantastický výkon (v zájmu zbožňované objektivity jen dodávám, že také u ní se mi několik málo vysokých tónů zpočátku úplně nezdálo, Gruberova je však rychle „srovnala“).
Ihned s posledními tóny vypukly frenetické ovace a od začátku ve stoje. Žádné ono dobře známé: jeden dva v prvních řadách vstanou a významně se ohlédnou do sálu, zda publikum vyprovokují . Pokud se tak stane, s každým odchodem účinkujících si pak publikum znovu sedá. V Drážďanech během několika vteřin vstali všichni a vydrželi tleskat ve stoje přes dvacet minut. Účinkující vycházeli stále znovu a nakonec už v hledišti zůstalo jen několik hloučků. Edita Gruberova vyšla samotná a snad každému věnovala poděkování či alespoň pohled, včetně tří kontrabasistů, kteří na pódiu setrvali i po ochodu orchestru a vytrvale tleskali s námi a pomohli nám ještě jednou vyvolat všechny účinkující.
Lucrezia Borgia bude uvedena ještě 18. a 21. června a ještě zbývají lístky. Ceny jsou přitom mírné (my byli v přízemí za necelých 30 euro). Neváhejte!

Edita Gruberova zdraví fanoušky na balkóně…

 

Ještě jeden pohled na balkón…

Poděkování pro zbývající příznivce…

Úsměv pro pána, který jí daroval květiny…

 

A jeden pro nás!