Několik otázek pro Ivo Sedláčka nejen o hudbě k premiéře Laterny magiky

V čem je specifické skládat hudbu pro dětské představení a jak probíhá spolupráce s režisérem Radimem Vizvárym?
Moc nepřemýšlím nad tím, že něco vytvářím pro děti. Nerad je podceňuju, protože kvalitu poznají vždycky. Snad jen výrazem a dynamikou nepřehánět tak, aby se nebály. (Alespoň ne tam, kde to není záměr). Pro mě je zásadní vize režiséra. S Radimem se spolupracuje dobře v tom, že má docela jasnou představu, co se žánru a emocí v hudbě týče. Povídáme si o tom, pak mu na základě toho pošlu pár obecných hudebních ukázek. Když se chytnou, začnu tvořit na míru pro konkrétní situace.

Jak často jste chodil na zkoušky?
Přesně to říct nedokážu. Z počátku jsem chodil, abych nasál atmosféru, styl jevištního jazyka, abych poznal tanečníky a natočil si předpřipravené scény. Později jsem chodil hodnotit, jak fungují první hudební náhozy v praxi, abych uviděl nové scény, abych pochopil, jak a proč je hudbu třeba upravit atd. Pozdější fáze byla víc technického rázu, kdy jsem si hlídal úrovně a správné zasazení hudby v inscenaci.

Kolik materiálu vyjde „na první dobrou“ a kolik se ho musí přeměnit nebo úplně vyškrtnout?
Je to vždy jiné. V Zázraku bylo pár proklatých míst, ale jinak to šlo docela dobře. Mrzí mě jedna scéna, pro kterou se mi podařila udělat použitelná skladba snad až na třetí nebo čtvrtý pokus. Nakonec mi bylo docela líto, že se tato scéna do finálního tvaru inscenace nakonec nedostala. Jinak musím zaklepat a říct, že taková úspěšnost většinou vychází, v hrubém náhozu, který pak ještě dost modeluji, ve většině případů. Hodně nám v tom pomáhají první dema, od kterých se odrážíme. Třeba si Radim přímo řekne „Tady ta scéna, to klidně můžeme vycházet z tohoto dema“. A já jsem rád, že se do toho můžu opřít, protože pak cestu znám a mám ji vyšlapanou.

Jak se jako tvůrce vyrovnáváte s tím, když se to, co jste připravil, nelíbí? Bojujete za některý track, nebo ho s klidným srdcem smažete?
Naprosto respektuji režiséra, tvořím pro něho. Stává se, že někdy trošku zabojuji za věci, které mám (na rozdíl od režiséra) rád. Ale je třeba ustoupit. A nemrzí mě to, protože si takové skladby dávám stranou a můžu je využít při jiné příležitosti. V jiném projektu. Víc mě mrzí čas, který jsem v tu chvíli „propálil“ zbytečně.

Co vás inspirovalo k vytváření hudby přímo u Zázraku (s)tvoření?
Taková nejzákladnější inspirace byla Amélie. To mi přišlo jako dobrý nápad. Víc položená do komornějšího minimálu, s živými nástroji. Něžná, křehká, kouzelná, nepřeplácaná, půvabná, emotivní… To byly pojmy, které jsem si při tvorbě neustále připomínal. (Mám totiž tendence hudebně přehánět a „rvát“ ji do nesmyslného epična.) Bylo skvělé přijmout tuto výzvu. Jinak vycházím především z vytoužené emoce a z nástrojů, které si pro skladbu vyberu. Inspiruje mě to, že při jednoduchém hledání narazím na zlatou žílu, která rezonuje s tím, co chci sdělit. Pak už jen těžím.

V jakých jiných projektech jste s Radimem Vizvárym spolupracoval? Bylo tohle v něčem jiné?
S Radimem jsem spolupracoval na V.I.P., což bylo jeho sólové představení, Heroes se skupinou Losers Cirque Company (společně s Danielem Špinarem jako režisérem), a na inscenaci Mimjové, což jsou také Losers. Právě u Mimjů jsem si lehce vybil zuby, bych řekl. Těžko se mi o tom mluví, ale asi se mi ještě nestalo, že bych kdekoliv jinde, u jedné věci, selhal takovým způsobem. Mluvím o jednom proklatém tracku, za který si mě dodnes kolegové z company, s humorem, dobírají. Za sebe bych se nebál tvrdit, že co se týče procesu a výsledné práce, byl Zázrak (s)tvoření zatím nejhladší spolupráce. A je to i díky těm těžkým momentům, které nás posouvají dál.

Diváci vás znají také jako tanečníka, performera, účinkoval jste v Gossipu Lenky Vagnerové. Co bylo dřív: tanec, nebo muzika? A kdy přišlo rozhodnutí, že zůstanete u hudby?
Nejdřív jsem se učil na nástroje. Pak přišlo herectví, které jsem vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a na DAMU. Právě až těsně po DAMU jsem začal spolupracovat s Lenkou Vagnerovou, hudebně v rámci školy jen trochu. To se mi postupně rozjíždělo taky až nějak po škole. Až hudba postupně přehltila ostatní složky. Herectví mi docela chybí. Na to, že jsem jeho studiem trávil nejvíce času, se mu teď věnuji nejméně. Ale je třeba podotknout, že v tvorbě scénické hudby jsem se dost našel a dělám to moc rád.

Ivo Sedláček vystudoval herectví na Ostravské konzervatoři (2005–2009) a na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU v Praze (2012–2016). Přečtěte si více…