Jsem krátce ve Varšavě. Po zkouškách s barytonistou a sborem (Polní mše) mám čas před odletem do Prahy a tak přemýšlím o opeře, což ostatně dělám bezděky v poslední době často.
K čemu je ta naše práce?
Jsme stále častěji svědky nových a nových zpracování osvědčených témat. Čteme pak o geniálním zpracování či absolutním fiasku.
První co mě napadá, stále větší akcent na vizuální stránku je prostě chybný.
Vždyť přeci její převaha je divákovi dána již biologicky. Opera je tady, aby dostal prostor vjem sluchový. Jakoby menší, ale o to hlubší, mnohem intenzivnější. Mnoho věcí vidíme, ale to důležitější spíše slyšíme. I myšlenky z knih pro nás jakoby zněly ve slovech.
Zvuk v nás rezonuje.
Z tohoto úhlu pohledu pak sleduji to stálé hledání nového vizuálního výkladu s pocitem útrpnosti a při vědomí stále menšího prostoru pro hudební nastudování často s pocitem marnosti a bezmocnosti.
Skladatelé, Ti géniové, na jejichž díla se těšíme, dotýkají se zhudebněným textem základních životních témat, situací, stavů mysli. Svou prací nechtěli ukázat jejich bohatost či komplikovanost, ale hloubku a vlastní pochopení pro ně. Posluchač či divák si měl přijít pro povzbuzení v tom, že není na svoje nejhlubší pocity sám.
Taková zvuková interpretace není – jak občas někdo tvrdí – samozřejmostí a při rozptylování nejrůznějšími výklady je pro posluchače často vlastně nemožná.
Apeluji na návrat ze slepé uličky, ve které se opera nachází. Samozřejmě ne do doby před desítkami let. Technický pokrok dává obrovské možnosti k dotvoření atmosféry díla. Apeluji na návrat k podstatě opery, k akcentaci její zvukové stránky, která v sobě může obsahovat ta nejhlubší sdělení.
P. S.: Omlouvám se těm, kteří jsou se současným stavem opery spokojeni. Chápu, že jejich vnímání je jiné, již zdeformované, mnozí díky dnešnímu uspěchanému světu ztratili orientaci.
I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto archiv
