Nelsons přivezl do Prahy hudbu plnou ticha i bolesti. Bostonský symfonický orchestr podal výpověď, která rezonuje i dnes

Historie Bostonského symfonického orchestru byla započata již v roce 1881. V letošním roce zmíněné umělecké těleso realizuje 144. koncertní sezónu. Jeho činnost v domácím prostředí není spjata jen s městskou Symphony Hall a s letním festivalem v Tanglewoodu, kde pedagogicky působil i náš Bohuslav Martinů. Činnost jmenovaného orchestru také podporuje mnoho sociálních projektů, koncerty pro posluchače trpící autismem a mnohodalších unikátních akcí.

V programovém lístku bylo uvedeno jmenné složení orchestru. U mnoha hráčských postů se dočteme, že jsou trvale speciálně dotačně sponzorovány, čímž vzniká velmi přehledný a finančně zajímavý karierní systém. Výkon jednotlivých skupin i celého orchestru na koncertě doložil, že jde o vyrovnané těleso, kde není dobře neobsazené sekce.

Týmová hra a zvuková integrita jako značka kvality

Jako nadhodnotu lze uvést, že hráči Bostonského symfonického orchestru usilují o homogenitu celkového zvuku, který pak dále tvarují na základě pokynů dirigenta. Právě ona schopnost hráčů pracovat pro tým, pro celkovou zvukovou tvářnost, byla jedním z nejdůležitějších faktorů, jež zapříčinily nepřehlédnutelný úspěch na letošním ročníku Pražského jara. Hráči Bostonského orchestru přicházeli na pódium bez rituálního entrée, jak je známe ze začátku koncertů našich orchestrů. Trousili se bez ladu a skladu. Činili tak i po přestávce. Nevypadalo to sice organizovaně, mělo to však hluboký smysl a celou řadu výhod pro samotné hráče. Mohli se nenuceně aklimatizovat v novém prostředí a plně se koncentrovat ke svému výkonu. Výsledek takového počínání byl pak slyšet v kvalitě interpretace skladeb.

Šostakovičovský program, který dirigent Andris Nelsons v letošní sezóně realizuje s orchestrem na svém turné, připomíná padesát let od smrti Dmitrije Šostakoviče. Na pražském večeru se ukázalo, jak blednou politicko-historické konotace jeho díla a zůstává nebývalá krása modernosti jeho hudby. Kdo si dnes ještě vzpomene na Pochod padlých revolucionářů, uvedený jako jedno z témat Šostakovičovy Jedenácté symfonie! Večer však nabídl více ryze hudebních informací přinášejících do budoucna stejně přelomový vliv. Třeba jednou se z těchto hudebně imanentních podnětů zrodí i další nový mimohudební význam. Jeho kontury se již objevovaly! Vždyť obrazy smrti a násilí jsou již opět blízko.

Baiba Skride v roli vypravěčky: Dialog místo exhibice

Program večera otevřel Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, kde jako sólistka vystoupila Baiba Skride. V letošní sezóně v Praze tento koncert zahrála též Česká filharmonie (recenze zde). Provedení našeho prvního orchestru i hostů ze státu Massachusetts zanechala v posluchačích silné zážitky. Kvalita u obou byla nevídaná. Šostakovičova hudba rozvinula svůj vějíř interpretační variability, a proto každá z interpretací měla svá specifika. Jinými slovy: rozdíly v pojetí byly propastné.

Na pódium Pražského jara vstoupila houslistka Baiba Skride, světová hvězda. Její projev v Šostakovičově koncertu byl tak intimní a umělecky kolegiální, že v mžiku zmizel opar romantického virtuosa, a místo něj přišel přítel, který tichým hlasem vyprávěl niterný příběh. Pokud to hudba umožní, v tomto stavu lze identifikovat vyšší vývojový stupeň uměleckého sólování.

Šostakovičův První houslový koncert je čtyřvětý. Nabízí dvě volné věty. Ty byly tím nejlepším prostorem pro niternou sólistčinu kreaci. Ta vlastně nelze ani označit za její „vlastní kreaci“, protože houslistka byla „jen“ jedním hlasem, jenž zapadal v kompatibilní ústrojnosti do polyfonního přediva, tu s dřevěnými dechovými nástroji, tu s žesti, tu se smyčci. Výsledek jejich spolupráce byl výrazově silný a sdělný.

Když jsem srovnával dopad pomalých a rychlých vět v provedení sledované skladby, nemohl jsem se zbavit pocitu, že hloubka Šostakovičovy hudby v pomalých větách převyšuje v míře schopnosti zasáhnout nitro člověka zařazené věty scherzosní a burleskní. Nelze však ignorovat jejich ilustrující potenciál. Baiba Skride zahrála brilantně kadenci i věty s bohatou prstovou i smyčcovou technikou, Bostonský symfonický orchestr ji velmi ohleduplně sekundoval. Zvuk tělesa generoval mnoho atraktivních zvukových barev plynoucích z kreativní souhry všech nástrojových skupin.

Tím hlavním pojítkem, jež vytvořilo umělecký monolit, však bylo přesné koncepční tempové promyšlení cyklu. Dirigent Andris Nelsons svázal rychlé i pomalé věty do společných kinetických parametrů, čímž vytvořil vztahy, jež působily na velkých plochách. Pak se také mohly transparentně projevit i motivické vazby na dálku. Obecenstvo ocenilo poutavý koncepční výkon sólistky i orchestru bouřlivými ovacemi.

Symfonie, která připomíná i varuje

Po přestávce zazněla Šostakovičova Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“ z roku 1957. Nutno zmínit nemalý význam této symfonie pro východoevropské prostředí v době jejího vzniku. K vytvoření mostu mezi skladateli Východu a Západu přispěl v roce 1956 vznik mezinárodního hudebního festivalu soudobé hudby Varšavský podzim, prvního festivalu soudobé hudby v zemích tzv. sovětského bloku. Probíhá dodnes. Mezi osobnostmi, které festival jako jedni z prvních navštívili, se tyčí Dmitrij Šostakovič. Sledujeme období, kdy po dokončení Symfonie č. 11, op. 103, „Rok 1905“(1957) vznikala jeho Symfonie č. 12, op. 112, „Rok 1917“(1961). Mluvíme tímto současně o době geneze nejdůležitějšího symfonického díla české hudby druhé poloviny 20. století Vokální symfonie č. 1 pro mezzosoprán, recitátora, smíšený sbor a orchestr Vladimíra Sommera (další souvislosti viz v mé stati v časopise Muzikologické fórum 1-2/2022). Motiv těžce zkoušeného člověka je pak společný jak Šostakovičovi tak Sommerovi. Spojnice mezi Šostakovičovou Jedenáctou symfonií a Sommerovou Vokální symfonií bychom mohli hledat v teatrálnosti uchopení hudebního obsahu či v ruských lidových intonacích, které zde oběma autorům sloužily jako cesta k vystižení odstínu ruské duše.

Bostonský symfonický orchestr pod taktovkou Andrise Nelsona zahrál programní Symfonii č. 11, jejíž obsah byl podnícen tzv. Krvavou nedělí 22. ledna 1905 (podle tehdy platného ruského kalendáře 9. ledna) v Petrohradě, kdy pod bajonety carského vojska zemřelo množství nevinných obyčejných lidí, kteří na pokojném procesí přišli prosit cara Mikoláše II. o lepší pracovní podmínky a přijatelnější život. Symfonie ve čtyřech větách vyjadřuje chronologický postup událostí a tryznu za zemřelé.

Důležitý je též fakt, že autor za tematický základ využil mnoha písní dobového městského i širšího folkloru, které kompozičně zpracovával. Pro interpretaci symfonie vznikl úkol scelit mnoho rozporuplných hudebních partií do společného kompozičního celku. Zaměříme-li se podrobněji na kompoziční průběh skladby, musíme konstatovat, že především v druhé polovině, po odeznění již zmíněného Pochodu padlých revolucionářů, poněkud opadává inovativní nosnost hudby a nahrazuje ji redundantnost, poskytující prostor pro „gymnastiku paměti“. V ní si posluchač připomíná odplynuvší fráze. Bohužel ani tentokrát se onen ústup z nejvyšších uměleckých pozic nepodařilo skrýt. Dirigent Andris Nelsons však vytvořil velký homogenní celek, ve kterém jednotlivé věty a fáze spolu pohybově souvisely. Zřetelné to bylo na příklad ve vazbě mezi první částí Palácové náměstí a druhou částí s názvem 9. leden, kdy zůstala původní základní počítací doba v nové obsažena jako jednoduchý zlomek. Tempová výstavba celku pak zaznamenala jen malý počet hlubokých hranic, a tak se dílo podařilo dirigentovi Nelsonsovi úspěšně završit. Kvalita interpretace i dílo samé vyvolaly velké ovace. Velkorysou partituru provedl Bostonský symfonický orchestr s jistotou a náležitou brilancí. Všechny skupiny i koncertní mistři v této skladbě osvědčili své nesporné kvality a potvrdili mezinárodní renomé tělesa.

Závěrem malý povzdech. Na stránkách festivalu Pražské jaro byl koncert označen jako vyprodaný. Přesto se v sále našel zřetelný počet volných míst. Patřily asi těm, kteří vstupenky dostali darem, ale umělecká hodnota koncertu jim zůstala utajena, a tak nepřišli. Škoda, jen v mém okolí by se našli tací, kteří by si přítomnosti na takové hudební události velmi vážili, ale lístky už na ně nezbyly. 

Pražské jaro: Boston Symphony Orchestra
14. května 2025, 20:00 hodin
Obecní dům – Smetanova síň, Praha

Program:
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“ op. 103

Účinkující:
Baiba Skride – housle
Boston Symphony Orchestra
Andris Nelsons – dirigent