Nenápadná, ale důležitá kniha o dějinách České filharmonie

Zápisník Jindřicha Bálka (62)

V souvislosti s výročím sovětské invaze 21. srpna 1968 se každý rok připomínají různé věci – od obecně známých až po drobné novinky objevené v rodinných archivech. Hudební život se přímo v této souvislosti připomene málokdy, a že dostaly události první poloviny roku 1968 souhrnný název Pražské jaro, je spíš zajímavá náhoda než zásluha našeho nejvýznamnějšího hudebního festivalu. Mezi nejviditelnější dopady srpnových událostí v hudebním životě patří konec „Ančerlovy éry“ v čele České filharmonie.Jednou jsem napsal, že právě díky Ančerlovi má i Česká filharmonie svá „zlatá šedesátá“, a úspěšná reedice jeho nahrávek to s odstupem času jen potvrdila. Zároveň mu stále dlužíme nějakou opravdovou solidní knihu monografického typu. Jsem ale rád, že letos můžeme v souvislosti s Ančerlem a Českou filharmonií připomenout nenápadnou, ale nesmírně důležitou knihu: má název Česká filharmonie pod tlakem stalinské kulturní politiky v padesátých letech. Napsala ji Michaela Iblová a vydalo nakladatelství Karolinum. Zabývá se sice začátkem Ančerlovy éry, nikoli koncem, ale mnoho věcí zde popsaných mělo v padesátých letech svůj počátek a zůstalo stínem zlatých šedesátých. Jiná věc je, že by bylo samozřejmě dobré mít takto zmapovány celé dějiny České filharmonie…Zmíněná kniha poprvé zkoumá Českou filharmonii nikoli jen jako orchestr, který hraje hudbu, jak je to skoro vždycky, ale hlavně jako instituci uprostřed konkrétní společenské situace. Není to tedy kniha o hudbě a o umění – ovšem zabývá se věcmi, které pro výslednou tvář České filharmonie mají naprosto zásadní význam, přestože se je mnozí snaží utajit. A je bohužel charakteristické, že podobná práce vzniká až pětadvacet let od pádu komunismu a přes šedesát let od doby, o které pojednává. A podnět nevzešel z řad mladých hudebních vědců, autorka vystudovala jiný obor a i proto se dívá jinýma očima. V jednotlivých kapitolách je jedno důležité téma vedle druhého: „vážná hudba v komunistické kulturní politice“, „dramaturgie na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let“, organizační struktura orchestru a také metody „politického dohledu“ přes oficiální stranické struktury i přes Státní bezpečnost. Prokousat se i touto technickou stránkou fungování totalitního režimu je svým způsobem pracné a nezáživné – ukazuje se ale, že pro pochopení „totality“ je to ještě důležitější než daleko rozšířenější pohled ideologický.Přestože má kniha charakter odborné „případové studie“, je Karel Ančerl svého druhu jeden z hlavních hrdinů. Všude se zmiňuje, že to ve své pozici „neměl lehké“, ale sledovat to zblízka přes studium archivů Státní bezpečnosti dává celé situaci ještě jiné kontury… Dovolte pro dnešek alespoň jeden citát ze závěru kapitoly Osobnost Karla Ančerla (str. 90):

„… je třeba se pozastavit nad tím,kdo vlastně byli pisatelé agenturních zpráv a udání. V zásadě můžeme rozlišit tři typy autorů. První z nich jsou zcela oddáni režimu, píší udání dle svého nejhlubšího přesvědčení, často hloupá a bez výraznějšího obsahu. … Druhá skupina autorů je nejzáludnější,protože jejich motiv není politický, nýbrž ryze osobní. Píší zlé a podlé zprávy, často anonymy, které mají Ančerla poškodit. Tito donašeči usilují o využití mechanismu strany ke změně v orchestru, protože z nějakého důvodu Ančerla za dirigenta nechtějí. Volají po jeho odstranění ve jménu obecného blaha; skutečným důvodem však není prospěch orchestru, ale konkrétních osob. … Do této skupiny se řadí především samotní členové České filharmonie, kteří Ančerla nesnesou a udavačství považují za dobrou cestu, jak se ho zbavit. Poslední skupinu autorů zpráv tvoří samotní příslušníci Státní bezpečnosti a udání zpracovávají za plat jako běžnou práci. … Ve spisu však tyto ‚profesionální‘ zprávy paradoxně zaujímají méně místa než udání ze dvou výše uvedených skupin. … V roce 1961 byl pozorovací svazek Karla Ančerla uložen v archivu ministerstva vnitra … V roce 1978 prostudovala tyto písemnosti zvláštní komise a rozhodla o prodloužení doby uložení do roku 2000. Důvodem k tomuto rozhodnutí bylo, že ‚se jedná o význačnou osobnost v rámci kultury a že je židovské národnosti‘.“Jsou to samozřejmě citlivá témata pro všechny v oboru. A zřejmě i proto asi hned tak nevznikne kniha, která by se stejnou přímočarostí mapovala sedmdesátá nebo osmdesátá léta… Stejně bych si ale přál, aby bylo jednou součástí hrdosti každé instituce, že dovede pravdivě popsat i problematické stránky své minulosti. Péče o dobrý mediální obraz i dnes podvědomě nutí o všech méně příjemných věcech raději nemluvit. Ale je to škoda, protože u takto významných institucí je pravdivá sebereflexe jednou z velmi cenných věcí, které může „společnosti“ dát. Vedle toho, že hraje dobrou hudbu. Dobrá instituce umí nějak pečovat i o svou historickou paměť, která je v celospolečenském měřítku obvykle strašně děravá.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv