Emanuel Ax zapůsobil na zahajovacím koncertu Festivalu Rudolfa Firkušného 24. listopadu jako noblesní pianista staré školy. A je pravděpodobné, že ze čtveřice pozvaných pianistů se právě on svým stylem hry nejvíc blíží duchu Rudolfa Firkušného. Velmi skromně vystupující klavírista nemá zapotřebí dělat nic na vnější afekt, ale precizně a přitom velmi živě interpretoval jednu skladbu za druhou.
V první polovině zahrál dvě rané Beethovenovy sonáty. První z nich, op. 2 č. 2 A dur je hravá, bezprostřední a plná lehkého haydnovského humoru (a Haydnovi je také věnována). Přes podobný styl je ale zhruba dvakrát delší, než většina sonát Haydnových – a klavírista musí přes velké množství repetic přicházet pořád s něčím novým a hudebně zajímavým. To se Axovi dařilo, aniž by jakkoli porušil křehký klasicistní styl. V celé sonátě se držel jasného tempového řádu a uměl pracovat s časem, takže provedení gradovalo a každá další věta vyzněla ještě o něco lépe než ta předchozí.
Na druhém místě byla slavná Sonáta c moll „Patetická“. I když se v jejích prvních akordech už hlásí bouřlivý velký Beethoven, nesmí se zapomínat, že to je teprve op. 13 a dílo osmadvacetiletého mladíka. A opět, mohli jsme sledovat zralé provedení, které drželo jistou salónní líbeznost, jen občas ozvláštněnou patetickým gestem. A znovu také čitelný rytmický řád v soustředěném klidu, a každá hudební fráze a ozdoba pečlivě zahraná a úhozově odstíněná. 
V druhé polovině koncertu zazněla nejprve vůbec poslední Brahmsova klavírní skladba, Čtyři klavírní kusy op. 119. I když nikde nesáhl do efektního forte, měla každá část svůj poetický svět – a čtyři kusy složily dohromady jakousi sonatinu. A v provedení Brahmsových Variací a fugy na Händelovo téma op. 24 jsme mohli znovu v koncentrované podobě zažít, jak důležité je pochopit ducha každé variace, a také jak Brahms dílo staví opravdu krok za krokem. To všechno bez nádechu akademismu a v bohatém úhozovém rejstříku. Z klavíristů, kteří se v Praze v posledních letech představili, by Ax v něčem připomínal Andráse Schiffa, který ale při posledních koncertech nebyl tak technicky spolehlivý a precizní, ale ani tak hudebně živý. Přídavky zůstaly přesně ve stylu celého recitálu – byly to další tři kusy z pozdních klavírních opusů Johannesa Brahmse, op. 117 č. 2 a dohromady zahrané op. 118 č. 1 a 2.
V životopise se dočteme, že ceny Grammy získal Emanuel Ax v sólovém repertoáru za Haydna a v komorních sestavách zejména za Brahmsovy a Beethovenovy sonáty spolu s violoncellistou Yo-Yo Ma. Takže dobře, že hrál právě raného Beethovena a Brahmse. Nebylo to památné strhující provedení – k tomu by musel asi přijet i ten Yo-Yo Ma – ale laskavé, duchaplné a technicky velmi spolehlivé. Navíc se všemi ctnostmi výborného komorního hráče, který nemusí za každou cenu prosazovat sebe do popředí. V dnešní době, kdy skoro každý přemýšlí, čím vším provedení ještě ozvláštnit, ale v technicky obtížných pasážích pak nestíhá, to byl vlastně vzácný zážitek.
Festival Rudolfa Firkušného pokračuje v úterý 26. listopadu koncertem maďarského virtuosa Dénese Várjona, který přednese kromě Janáčkova cyklu V mlhách také Beethovenovu Sonátu As-dur a Lisztovu Sonátu h-moll.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Festival Rudolfa Firkušného 2013
Emanuel Ax (klavír)
24. listopadu Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Ludwig van Beethoven:
– Sonáta pro klavír č. 2 A dur, op. 2/2
– Sonáta c moll, op. 13 „Patetická“
Johannes Brahms:
– Čtyři klavírní kusy, op. 119
– Variace a fuga B dur na Händelovo téma, op. 24
přídavky:
Johannes Brahms:
– Intermezzo op. 117 č. 2
– Intermezzo op. 118 č. 1
– Intermezzo op. 118 č. 2
Foto Zdeněk Chrapek
