Pražák, který se upsal Brnu

Vzpomínka na Rudolfa Karhánka 
Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Všestranný tanečník, choreograf, zanícený divadelník tělem i duší a především dobrý, citlivý a skromný člověk. Takový byl Rudolf Karhánek, jehož nedožitých devadesátin vzpomínáme.Narodil se 21. listopadu 1923 v Praze v rodině, která podporovala umělecké sklony svých čtyř dětí. Rudolf navštěvoval taneční lekce tehdejší choreografky a šéfky baletu Národního divadla, slavné primabaleríny Jelizavety Nikolské. Když mu bylo patnáct let, zúčastnil se jako člen souboru Nikolské, takzvaného Pražského baletu, turné do Německa a o rok později do Švýcarska. Poté úspěšně vykonal konkurz do baletu Zemského divadla v Brně, který vedl Ivo Váňa Psota, a městu nad soutokem Svratky a Svitavy zůstal věrný do konce života.

Po uzavření Zemského divadla v Brně dne 12. listopadu 1941 se stal členem baletu brněnského německého divadla. V čele baletu tohoto divadla stála vynikající tanečnice a choreografka Dia Luca, u níž si Karhánek prohloubil své taneční vzdělání. Její jméno nese významná rakouská Baletní škola – Taneční centrum St. Johann.

Po osvobození v roce 1945 se ředitelem Zemského divadla v Brně stává Emil František Burian. Do čela brněnského baletu byla jmenována trojice choreografů – Josef Judl, Stanislav Remar a Saša Machov. Machova, který byl v začátcích Burianova Déčka jeho pravidelným a velmi inspirativním spolupracovníkem, si přivedl do Brna E. F. Burian. Machov se ovšem při svém krátkém působení v Brně věnoval spíše operní režii. Vlastní choreografické činnosti se věnovali Josef Judl a Stanislav Remar. Z Karhánkových prvních sólistických úkolů si připomeňme roli Kejklíře v baletu Karla Horkého Lastura a II. šohaje v baletu Suita rustica Vítězslavy Kaprálové. Oba balety byly uvedeny ve společném večeru dne 23. října 1945 jako vůbec první baletní premiéra po osvobození.

Výrazně se prosadil v roli Abderrahmana v Glazunovově Raymondě v choreografii Stanislava Remara, kde mohl naplno prokázat své schopnosti dramatického výrazového tanečníka se silnou schopností herecké charakteristiky role. Není divu, že zaujal Sašu Machova, který se po krátké brněnské epizodě vrátil do Prahy, aby tam převzal úkol, který mu náležel a pro nějž byl nanejvýš disponován, šéfování baletu Národního divadla, a Rudolfu Karhánkovi nabídl angažmá.

V Judlových choreografiích se výrazně uplatnil v rolích Fauna v Baletu o růži, jehož autorem byl tehdejší ředitel Zemského divadla Ota Zítek, v postavě Boha slunce v baletu Karla Horkého Slunečnice, v postavách Artura a Aratrona v Nedbalově Princezně Hyacintě a v Bronislavovi v Délibesově Coppélii.

V roce 1947 se z emigrace do Brna vrací zahraničními úspěchy ověnčený Ivo Váňa Psota. Okamžitě rozpoznal velké přednosti Karhánka, propojení dokonalé taneční techniky se schopností precizní herecké charakteristiky a promptně jich využil při své inaugurační inscenaci. V ní se, jak jinak, vrátil k Romeovi a Julii, kterého uvedl 6. listopadu 1947 ve společném večeru s Borodinovými Poloveckými tanci. V nich přidělil Psota Karhánkovi taneční sólo, ovšem stěžejní úkol čekal mladého tanečníka v roli Tybalta. V ní mohl Rudolf Karhánek prezentovat celou širokou škálu svých technických i hereckých předností a Tybalt se stal jeho životní roli, Vrátil se k němu ještě dvakrát, v Nermutově inscenaci v roce 1955 a o deset let později v inscenaci Miroslava Kůry. A tím bylo také rozhodnuto o Karhánkově budoucnosti. Rezignoval na možnost návratu do Prahy a zůstal věrný Brnu.

Nastává krátké, ale pro další vývoj československého baletního umění rozhodující období. Pod vedením výrazných antipodů, jakými byli Saša Machov a Ivo Váňa Psota, vzniknou v Praze a v Brně baletní soubory, jež definitivně vydobudou českému baletu svéprávné postavení ve struktuře vícesouborových divadel a hlavně vytvoří základy pozdějších mezinárodních úspěchů československého baletního umění. Neustále bychom si měli toto období, v němž v Brně odchovanec nejlepších ruských tradic Psota neúmorně pracoval na jejich výrazné kultivaci a v Praze působil vysoce erudovaný a invenční propagátor moderních trendů Saša Machov, připomínat.

Neblahá politická situace té doby způsobila, že vývoj byl násilně přerušen. V případě smrti Saši Machova to byl přímý důsledek tragické doby, v případě Psoty se jednalo o příčiny spíše nepřímé, ale ve svých důsledcích stejné.

Psota nabitý energií a inspirací, kterou získal v zahraničí, se razantně pouští do navázání na předválečnou činnost. Soubor je plný výrazných individualit a není vůbec snadné se v něm prosadit. Rudolfu Karhánkovi se to daří.Karhánka čekaly významné sólové úkoly v dalších Psotových inscenacích, jako byl jeden z nejvýznamnějších Psotových projektů v té době, baletní večer Symfonie života na hudbu Petra Iljiče Čajkovského a Rossiniho Vzpoura hraček, sóla ve Dvořákových Slovanských tancích anebo Hrabě v původní premiéře baletu Karla Horkého Král Ječmínek.

Zkušený pedagog Psota přiděluje Karhánkovi rovněž úkoly, jež se na první pohled jeví jako protikladné jeho naturelu. Vedle Viktora Malceva a Jiřího Nermuta se i on stává představitelem prvooborových klasických rolí, jak se populárně říká, „bílých princů“. V roce 1950 uvádí Ivo Váňa Psota pod taktovkou Bohumila Gregora, který tehdy na kratičký čas působil v Brně, Čajkovského Labutí jezero. Balet byl uveden v dobově podmíněné úpravě, v níž Prince nahradil mladý lovec.

Následoval úkol nad jiné závažný, ústřední sólová role Prince Désiré v Čajkovského Spící krasavici. Rudolf Karhánek jej zvládl bravurně se všemi finesami taneční klasiky, které takováto role vyžaduje. Premiéry se její tvůrce Ivo Váňa Psota ale nedožil. Umírá v průběhu závěrečných zkoušek.

Po Psotově nenadálé smrti byl po určitém provizoriu do čela baletního souboru postaven devětadvacetiletý tanečník Rudolf Karhánek. Jako choreograf se poprvé představil v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, která byla uvedena ve večeru čtyř kratších baletů, v němž se v profesi choreografa představili ještě další tři Psotovi žáci – Růžena Elingerová, Mira Figarová a Jiří Nermut.

Skutečnou událostí byla ovšem 22. prosince 1953 premiéra Asafjevovy Bachčisarajské fontány, kterou Karhánek nastudoval už jako šéf baletu. V této inscenaci se Rudolf Karhánek snažil maximálně využít tehdejšího skvělého tvůrčího potenciálu brněnského baletního souboru a navázat na Psotovo dílo. Jako režiséra přizval ke spolupráci Jana Grossmanna a byl to velmi šťastný krok. Pamětníci dodnes vzpomínají na tuto inscenaci, kde se nejlepší Psotovi tanečníci a tanečnice vzepjali k vrcholným výkonům. Představení dějového baletu na puškinský námět bylo nabito obrovskou vnitřní dramatičností, jejíž sugestivita byla podtržena dokonalou taneční technikou jednotlivých interpretů. Rudolf Karhánek uplatnil ve svém Girejovi všechny valéry své přirozené schopnosti vytvořit věrohodnou dramatickou postavu a po jeho boku dominovaly dvě představitelky Zaremy, Věra Avratová, která za svůj výkon byla vyznamenaná státní cenou, a její alternantka Kateřina Gratzerová.Po úspěchu Bachčisarajské fontány přišly dvě Karhánkovy výborné prvooborové taneční kreace. Byli to dva Princové. Ten první byl z Prokofjevovy Popelky a ten druhý z Labutího jezera v klasicky pojaté inscenaci hostujícího sovětského choreografa Alexandra R. Tomského.

V roce 1955 střídá Rudolfa Karhánka na šéfovském postu Jiří Nermut. Karhánek si šéfování ještě zopakuje v letech 1966–68, ale šéfovská parketa není pro tohoto umělce, jehož po celou jeho kariéru charakterizovaly – řečeno slovy Vladimíra Vašuta – „skromnost, neokázalost a nehraná prostota“, parketou nejvlastnější.

Rudolf Karhánek pokračuje ve své činnosti choreografické (balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, Janáčkovy Lašské tance uvedené v rámci janáčkovského festivalu v roce 1958) i taneční (role Filipa v Asafjevových Plamenech Paříže, s nimiž brněnský baletní soubor hostoval ve Francii).

Významný úspěch v taneční kariéře Rudolfa Karhánka byla titulní role v baletu Benjamina Brittena Princ ze země pagod. Tentokráte se ovšem jednalo o prince z díla, které vytvořil jeden z čelných tvůrců tehdejší soudobé hudby a rovněž choreograf Jiří Nermut vložil do svého pojetí četné moderní prvky.

K dílu Oskara Nedbala se Rudolf Karhánek vrací inscenací Pohádky o Honzovi a významné místo v jeho umělecké kariéře zaujímá jeho choreografické a režijní ztvárnění baletu Kary Karejeva Cesta hromu.

Šedesátá léta znamenala v tvůrčí činnosti čtyř souborů Státního divadla v Brně možná nejvýznamnější a nejúspěšnější období v jejich dějinách. Rudolf Karhánek byl jedním z těch, kdo se výrazně na tehdejších úspěších brněnského baletu podílel jako interpret i jako choreograf.Šíři svých interpretačních schopností prokázal v roli Silvia v Ogounově inscenaci baletu Jarmila Burghausera Sluha dvou pánů na goldoniovský námět. Dobová kritika ohodnotila jeho výkon slovy: „…neodolatelně komicky působil Rudolf Karhánek v roli prostomyslného, klukovsky umíněného a urážlivého nápadníka Silvia.“ V recenzi na další premiéru sezony 1962/1963, kterou byl balet Zdeňka Křížka na wolkrovský námět Balada o námořníku, zhodnotil kritik Karhánkův výkon v titulní roli: „Námořníka Mikuláše zatančil s mužnou tvrdostí a dramatickým spádem Rudolf Karhánek.“

Následující sezona 1962/1963 přináší Rudolfu Karhánkovi další z vrcholů jeho kariéry, režijní a choreografické ztvárnění Hanušova baletu Othello a role Tarase Bulby v Ogounově baletním zpracování Janáčkova díla a Člověka v Berliozově Fantastické symfonii v pojetí Jiřího Nermuta. Oba balety byly provedeny ve společném večeru s Hirošimou Viliama Bukového.

Poté následuje Karhánkova choreografie československé premiéry opery Bohuslava Martinů Hlas lesa, která byla uvedena pod taktovkou Václava Noska v režii Václava Věžníka. Spolu s Věrou Vágnerovou obnovují někdejší úspěšnou Psotovu inscenaci Spící krasavice a vrací se rovněž k Bachčisarajské fontáně. V československé premiéře baletu německého skladatele Wernera Egka Abraxas vytváří roli Satana. Zdařilé je jeho nastudování baletu Miloše Vacka Šťastná sedma. Jako choreograf se podílí na velmi úspěšném večeru miniopery, kterou v budově Reduty zakládá dirigent Václav Nosek. Pod Noskovou taktovkou je v něm uveden Příběh vojáka Igora Stravinského a ve světové premiéře Slzy nože Bohuslava Martinů.Lednem 1969 začíná Rudolfu Karhánkovi nová životní a umělecká etapa. Při operním souboru byl založen samostatný baletní soubor a Rudolf Karhánek se stává jeho vedoucím. V této funkci působil více jak čtvrtstoletí, až do svého odchodu do důchodu. Podílel se na desítkách operních inscenací jako choreograf a úzký spolupracovník řady režisérů, především Václava Věžníka, se kterým pracoval i v zahraničí. Se zaujetím sobě vlastním pečoval o to, aby toto služební těleso mělo kvalitní umělecký profil.

Asi nejlépe charakterizoval osobnost Rudolfa Karhánka muzikolog a kritik, profesor Rudolf Pečman, když svého času ve svém hodnocení v brněnské Rovnosti vyzvedl Karhánkovo trvalé úsilí o propojení tanečního výkonu s hereckou akcí a shrnul je do stručného trojlístku „tanečník – herec – člověk.“

Rudolf Karhánek zemřel 12. března 2010.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv NDB