Pražák, který se upsal Brnu

  1. 1
  2. 2

Vzpomínka na Rudolfa Karhánka 
Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Všestranný tanečník, choreograf, zanícený divadelník tělem i duší a především dobrý, citlivý a skromný člověk. Takový byl Rudolf Karhánek, jehož nedožitých devadesátin vzpomínáme.Narodil se 21. listopadu 1923 v Praze v rodině, která podporovala umělecké sklony svých čtyř dětí. Rudolf navštěvoval taneční lekce tehdejší choreografky a šéfky baletu Národního divadla, slavné primabaleríny Jelizavety Nikolské. Když mu bylo patnáct let, zúčastnil se jako člen souboru Nikolské, takzvaného Pražského baletu, turné do Německa a o rok později do Švýcarska. Poté úspěšně vykonal konkurz do baletu Zemského divadla v Brně, který vedl Ivo Váňa Psota, a městu nad soutokem Svratky a Svitavy zůstal věrný do konce života.

Po uzavření Zemského divadla v Brně dne 12. listopadu 1941 se stal členem baletu brněnského německého divadla. V čele baletu tohoto divadla stála vynikající tanečnice a choreografka Dia Luca, u níž si Karhánek prohloubil své taneční vzdělání. Její jméno nese významná rakouská Baletní škola – Taneční centrum St. Johann.

Po osvobození v roce 1945 se ředitelem Zemského divadla v Brně stává Emil František Burian. Do čela brněnského baletu byla jmenována trojice choreografů – Josef Judl, Stanislav Remar a Saša Machov. Machova, který byl v začátcích Burianova Déčka jeho pravidelným a velmi inspirativním spolupracovníkem, si přivedl do Brna E. F. Burian. Machov se ovšem při svém krátkém působení v Brně věnoval spíše operní režii. Vlastní choreografické činnosti se věnovali Josef Judl a Stanislav Remar. Z Karhánkových prvních sólistických úkolů si připomeňme roli Kejklíře v baletu Karla Horkého Lastura a II. šohaje v baletu Suita rustica Vítězslavy Kaprálové. Oba balety byly uvedeny ve společném večeru dne 23. října 1945 jako vůbec první baletní premiéra po osvobození.

Výrazně se prosadil v roli Abderrahmana v Glazunovově Raymondě v choreografii Stanislava Remara, kde mohl naplno prokázat své schopnosti dramatického výrazového tanečníka se silnou schopností herecké charakteristiky role. Není divu, že zaujal Sašu Machova, který se po krátké brněnské epizodě vrátil do Prahy, aby tam převzal úkol, který mu náležel a pro nějž byl nanejvýš disponován, šéfování baletu Národního divadla, a Rudolfu Karhánkovi nabídl angažmá.

V Judlových choreografiích se výrazně uplatnil v rolích Fauna v Baletu o růži, jehož autorem byl tehdejší ředitel Zemského divadla Ota Zítek, v postavě Boha slunce v baletu Karla Horkého Slunečnice, v postavách Artura a Aratrona v Nedbalově Princezně Hyacintě a v Bronislavovi v Délibesově Coppélii.

V roce 1947 se z emigrace do Brna vrací zahraničními úspěchy ověnčený Ivo Váňa Psota. Okamžitě rozpoznal velké přednosti Karhánka, propojení dokonalé taneční techniky se schopností precizní herecké charakteristiky a promptně jich využil při své inaugurační inscenaci. V ní se, jak jinak, vrátil k Romeovi a Julii, kterého uvedl 6. listopadu 1947 ve společném večeru s Borodinovými Poloveckými tanci. V nich přidělil Psota Karhánkovi taneční sólo, ovšem stěžejní úkol čekal mladého tanečníka v roli Tybalta. V ní mohl Rudolf Karhánek prezentovat celou širokou škálu svých technických i hereckých předností a Tybalt se stal jeho životní roli, Vrátil se k němu ještě dvakrát, v Nermutově inscenaci v roce 1955 a o deset let později v inscenaci Miroslava Kůry. A tím bylo také rozhodnuto o Karhánkově budoucnosti. Rezignoval na možnost návratu do Prahy a zůstal věrný Brnu.

Nastává krátké, ale pro další vývoj československého baletního umění rozhodující období. Pod vedením výrazných antipodů, jakými byli Saša Machov a Ivo Váňa Psota, vzniknou v Praze a v Brně baletní soubory, jež definitivně vydobudou českému baletu svéprávné postavení ve struktuře vícesouborových divadel a hlavně vytvoří základy pozdějších mezinárodních úspěchů československého baletního umění. Neustále bychom si měli toto období, v němž v Brně odchovanec nejlepších ruských tradic Psota neúmorně pracoval na jejich výrazné kultivaci a v Praze působil vysoce erudovaný a invenční propagátor moderních trendů Saša Machov, připomínat.

Neblahá politická situace té doby způsobila, že vývoj byl násilně přerušen. V případě smrti Saši Machova to byl přímý důsledek tragické doby, v případě Psoty se jednalo o příčiny spíše nepřímé, ale ve svých důsledcích stejné.

Psota nabitý energií a inspirací, kterou získal v zahraničí, se razantně pouští do navázání na předválečnou činnost. Soubor je plný výrazných individualit a není vůbec snadné se v něm prosadit. Rudolfu Karhánkovi se to daří.Karhánka čekaly významné sólové úkoly v dalších Psotových inscenacích, jako byl jeden z nejvýznamnějších Psotových projektů v té době, baletní večer Symfonie života na hudbu Petra Iljiče Čajkovského a Rossiniho Vzpoura hraček, sóla ve Dvořákových Slovanských tancích anebo Hrabě v původní premiéře baletu Karla Horkého Král Ječmínek.

Zkušený pedagog Psota přiděluje Karhánkovi rovněž úkoly, jež se na první pohled jeví jako protikladné jeho naturelu. Vedle Viktora Malceva a Jiřího Nermuta se i on stává představitelem prvooborových klasických rolí, jak se populárně říká, „bílých princů“. V roce 1950 uvádí Ivo Váňa Psota pod taktovkou Bohumila Gregora, který tehdy na kratičký čas působil v Brně, Čajkovského Labutí jezero. Balet byl uveden v dobově podmíněné úpravě, v níž Prince nahradil mladý lovec.

Následoval úkol nad jiné závažný, ústřední sólová role Prince Désiré v Čajkovského Spící krasavici. Rudolf Karhánek jej zvládl bravurně se všemi finesami taneční klasiky, které takováto role vyžaduje. Premiéry se její tvůrce Ivo Váňa Psota ale nedožil. Umírá v průběhu závěrečných zkoušek.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat