V krásné uniformě amerického mariňáka pan Boris Čechovský doslova zářil

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Boris Čechovský se narodil 13. července 1909 v krymské Jaltě. Jako patnáctiletý se ocitl v Československu, jež tehdy bylo útočištěm mnoha rodin emigrantů ze vznikajícího Sovětského svazu. V Brně vystudoval obor zeměměřičské inženýrství na Vysokém učení technickém a dosáhl titulu inženýra. Své profesi se pak také věnoval, ale lákal ho zpěv, k němuž měl evidentní talent. Učil se zpívat u řady pedagogů a největší vliv na něj měl někdejší barytonista brněnské české i německé operní scény, ve své době velmi kvalitní, oblíbený a ceněný pedagog Bohdan Černík (někdy používal německé varianty svého jména a příjmení Theodor Czernik).

Mladý promovaný inženýr Boris Čechovský dostal v roce 1939 možnost prokázat svůj talent na jevišti. V olomoucké opeře zpíval roli Cavaradossiho v Pucciniho Tosce. Během německé okupace byl ovšem nějakou dobu vězněn za své politické aktivity.

Po roce 1945 pak pracoval ve své profesi v Katastrálním měřičském ústavu v Bratislavě. Jeho touha zpívat a prosadit se na operní scéně ho ale neopouštěla. Vedení Janáčkovy opery přitom v té době shánělo tenoristu zejména pro obor romantických oper devatenáctého století. A tak se stalo, že dne 21. listopadu 1947 se poprvé v Brně představil v roli Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly a současně byl rovněž obsazen do role Rudolfa v Bohémě. Dostavil se úspěch a v obou rolích byl poté řadu let na brněnské scéně jejich takřka výhradním představitelem. V prvních sezonách v nich účinkoval jako stálý host souboru, což platilo i o rolích Manrica ve Verdiho Trubadúrovi a Dona José v Bizetově Carmen.

V roce 1949 se po čtrnácti letech do Brna vrátil Zdeněk Chalabala a převzal funkci šéfa operního souboru. Nabídl Borisi Čechovskému stálé angažmá. V první operní premiéře divadelní sezony 1950/1951, kterou byl v září 1950 Verdiho Rigoletto, slavil Čechovský další ze svých velkých úspěchů v roli Vévody mantovského. Inscenace, kterou režíroval pohostinsky Saša Machov a dirigoval Bohumil Gregor, jenž byl tehdy v Brně angažován, vydržela na repertoáru několik sezon. Další nastudování této Verdiho opery v lednu 1956 režíroval tehdy pětadvacetiletý mimořádně talentovaný režisér Václav Věžník. Tato inscenace, jež prokázala kvality mladého režisérského adepta, se těšila ještě většímu diváckému ohlasu než její předchůdkyně a Boris Čechovský si v ní v roli Vévody připsal na své konto další ze svých jevištních „trvalek“.

Na tomto místě si dovolím malou osobní odbočku, I když padesátá léta veristickým operám a dílu Giacoma Pucciniho příliš nepřála, hlad po jejich provozování ze strany diváků byl mimořádný, a tak se vedení Janáčkovy opery v roce 1954 rozhodlo obnovit starou inscenaci Madame Butterfly z roku 1946, jejímž režisérem byl někdejší vynikající herec olomoucké a brněnské činohry, v té době již dlouholetý brněnský operní režisér Oskar Linhart. Toto představení jsem v doprovodu svých rodičů viděl jako žák páté třídy, pro kterého tehdy díky rodinnému zázemí a výchově byla tehdy opera ztělesněním toho nejlepšího umění. Velmi k tomu v mé generaci přispíval Československý rozhlas, který na rozdíl od současnosti věnoval opeře (především zásluhou nezapomenutelné Anny Hostomské) mimořádnou pozornost.

Madame Butterfly na mě tentokráte velmi zapůsobila i exotikou svého prostředí (nemohl jsem tušit, že se o nějakých pětačtyřicet let později do dějiště opery podívám s celým souborem Janáčkovy opery a že tam budeme slavit velký úspěch s Bizetovou Carmen). Obsazení bylo tenkráte excelentní, Čo-čo-san zpívala a hrála fantasticky paní Libuška Domanínská, která se už chystala na přesun do “zlaté kapličky”, v roli Suzuki jsem měl možnost ještě vidět a slyšet jednu z legend brněnské opery, paní Marii Řezníčkovou, konzulem Sharplessem byl v životě i na jevišti gentleman každým coulem, vždy elegantní a noblesní Géza Fišer a v roli Pinkertona zářil nejen díky své krásné bílé uniformě amerického mariňáka právě pan Boris Čechovský. A ve třetím jednání poněkud opodál stála přepůvabná Pinkertonova mladá americká manželka, kterou tehdy ztvárnila sólistka, jež coby rozkošný vídeňský švihák ve Straussově Růžovém kavalíru okouzlila o tři roky později brněnské publikum a vydala se na cestu, která doslova vedla doslova per aspera ad astra (přes překážky ke hvězdám): Soňa Červená.

V tom vzpomínání bych mohl pokračovat. Václavu Věžníkovi, jenž s postupujícím věkem ani dnes nic neztratil ze své pověstné energie a elánu, mnoho operních sólistů vděčilo a vděčí za to, že v nich probudil jejich herecké možnosti a schopnosti. Boris Čechovský nebyl herecký talent od Pánaboha, ale díky své pověstné píli a pracovitosti se dokázal vypořádat nejen s charaktery romantických operních tenorových hrdinů, ale i s postavami, jež vyžadují složitější vykreslení charakteru včetně komiky. Za všechny bych chtěl jmenovat právě dva velké úkoly, s nimiž se setkal ve Věžníkových inscenacích. Byli to Ernesto v Donizettiho Donu Pasqualeovi a zejména hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníkovi sevillském. Ten byl jednou z jeho rolí nejmilejších a nejlepších a měl možnost představit se v ní i v pražském Národním divadle.

Z jeho rolí v operách Giuseppe Verdiho jmenujme vedle již zmíněných postav Alfreda v Traviatě, Rodriga v Otellovi, Fentona ve Falstaffovi a krále Richarda v Maškarním plesu Pro mou generaci zůstal Boris Čechovský spjat především s tímto repertoárem, pro nějž byl disponován jak barvou svého hlasu, tak stylem pěveckého projevu a výborným zvládnutím pěvecké techniky.