Jasný hlas, zvonivé výšky, herecký talent. Před 20 lety zemřela Míla Ledererová

  1. 1
  2. 2
V letošním roce máme hned dvakrát příležitost připomenout si jméno někdejší významné sólistky brněnské Janáčkovy opery, sopranistky Míly Ledererové. Právě dnes je tomu dvacet let, co nás opustila, a 27. listopadu uplyne sto deset let od jejího narození.
Míla Ledererová (foto archiv ND Brno)


Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Narodila se v hanáckém Přerově a v místní matrice je uvedeno její jméno jako Ludmila Ledererová. Umělecký svět ji ale znal po celý život jako Mílu. Vyrůstala v neobyčejně uměnímilovném prostředí, její matka byla v roce 1923 jednou z prvních absolventek brněnské konzervatoře po jejím vzniku. Cesta dcery Míly k uměleckým úspěchům nebyla zcela přímá. Po maturitě studovala dva roky na brněnské lékařské fakultě, ale už v té době navštěvovala lekce zpěvu u sólisty brněnské opery, basisty Rudolfa Kaulfuse a o prázdninách jezdila do Prahy ke Gabriele Horvátové. Po boku této velké české pěvkyně, přítelkyně Leoše Janáčka, také v roce 1931 vystoupila poprvé na jevišti brněnského divadla v roli Karolky. Vedle Horvátové v roli Kostelničky vystoupila v tomto představení v roli Jenůfy také další vynikající sopranistka Národního divadla Ada Nordenová.

Míle Ledererové se dostalo věru důkladného pěveckého školení. Ve Vídni se učila v počátcích své umělecké kariéry u profesorů Manzoniho a Steinbrückové, po válce u profesora Ira. V Miláně navštěvovala lekce profesora Malatesty a v roce 1935 si zajela do Varšavy za světoznámou koloraturní sopranistkou oněch let Adou Sari.

Počátkem třicátých let se představila v řadě rolí brněnskému publiku. Byly mezi nimi například Barunka v Kovařovicově opeře Na starém bělidle, ale také tak náročné partie jako Violetta ve Verdiho Traviatě či Konstance v Mozartově Únosu ze serailu. Už tehdy upoutala operní fanoušky svým jasným zvonivým sopránem, výborně technicky zvládanými výškami a koloraturními finesami.

Začala v té době pravidelně hostovat v olomoucké opeře, která se tehdy těšila přes velmi skrovné podmínky, v nichž fungovala, uměleckému vzestupu. Zde ztvárnila řadu vysoce náročných partií ve světovém repertoáru. Byly mezi nimi Isabella v Rossiniho Italce v Alžíru, Micaela v Bizetově Carmen, Filina v Thomasově Mignon, Zerbinetta v Ariadně na Naxu Richarda Strausse anebo Délibesova Lakmé.

A právě s touto rolí je spjatá významná událost ve zpěvaččině životě. Sama na to vzpomínala: „Zpívala jsem Lakmé na zájezdové štaci olomoucké opery, v Prostějově. O pauze přišli za mnou do zákulisí dva pánové, jeden byl ředitel Osvobozeného divadla a druhý dirigent Karel Ančerl. Ptali se mě, jestli bych měla zájem o práci v Osvobozeném divadle.“

Nabídku na účinkování v nově chystané premiéře, kterou byla revue Svět za mřížemi, přijala. Ztvárnila roli Miami a sklidila v ní veliký úspěch. Nepochybně účinkování v souboru Osvobozeného divadla pod vedením režiséra Jindřicha Honzla ovlivnilo její herectví, k němuž měla výrazné vrozené dispozice.

Zvláště se Míla Ledererová proslavila interpretací písně Láska má právo se smát, kterou přímo pro ni složil Jaroslav Ježek a kde mohla uplatnit své umění koloraturního zpěvu. Angažmá Míly Ledererové v Osvobozeném divadle bylo v jejím životě pouhou epizodou, vrátila se na operní scénu. Mnohem hlubší a trvalejší význam ale mělo pro její osobní život a život Jaroslava Ježka. Mezi oběma se vyvinul blízký osobní vztah, který přerušil až Ježkův odchod do emigrace v roce 1938.

V roce 1936 začala její spolupráce s operním souborem Zemského divadla v Brně ve formě stálého hostování. I když se nejednalo o řádné členství, byla od počátku hojně obsazována do rolí, v nichž mohla uplatnit nejen své evidentní pěvecké, ale také herecké kvality.

Míla Ledererová (zdroj archiv ND Brno / foto Atelier Skácel)

Vstoupila v roli Lidky do Smetanových Dvou vdov, její průzračný soprán spojený s velice přirozeným hereckým projevem mohli v postavě Barče z Hubičky obdivovat nejen tehdejší návštěvníci divadla, ale posléze jejich následovníci ve čtyřech různých inscenacích této opery, které v dalších desetiletích následovaly. Totéž platilo i o dalších rolích, jako byly Esmeralda v Prodané nevěstě, Kuchtík ve Dvořákově Rusalce a Pasáček Jano v Janáčkově Její pastorkyni. Po řadu let byla Míla Ledererová téměř výhradní představitelkou těchto postav. A dvě posledně jmenované patřily k oboru, pro který byla zpěvačka svým projevem výtečně disponovaná: takzvané kalhotkové role.

Hned v první sezoně svého působení v brněnské opeře jí byly přiděleny dva velké úkoly tohoto typu. Krátce po sobě se na jaře roku 1937 blýskla svými koloraturami stejně jako svým půvabem a šarmem v roli pážete Oskara ve Verdiho Maškarním plese a v titulní roli opery Igora Stravinského Slavík prokázala svou schopnost výborně se vyrovnat s požadavky moderní partitury. A zanedlouho poté, na podzim roku 1937 následovala titulní role Petra v Novákově Zvíkovském raráškovi.

Z dalších jejích rolí v období hostování, jež bylo de facto členstvím, připomeňme roli zpěvačky v Mozartově Divadelním řediteli, trojroli Číšníček-Zázračně dítě-Žák v Janáčkových Výletech páně Broučkových, Siebel v Goundově Faustovi a Markétce či Frasquitu v Bizetově Carmen, ke které se později rovněž vracela v dalších inscenacích a zazpívala si ji i v pražském Národní divadle, na scéně někdejšího Smetanova divadla.

Poprvé také tehdy v Brně účinkovala v drobné roli Chocholky v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, v Dvořákových Tvrdých palicích ztvárnila postavu Lenky, ve Fibichově Šárce roli Mlady, zopakovala si Barunku v Kovařovicově opeře Na starém bělidle a poprvé se setkala s rolí Noriny v Donizettiho Donu Pasqualovi. Jejími posledními postavami předtím, než se stala řádnou členkou souboru, byla další z jejích českých „trvalek“, které vytvářela s neodolatelným půvabem, Terinka ve Dvořákově Jakobínovi a Madeleine v Adamově Postilionovi z Lonjumeau.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář