Mira Figarová, jedna z největších osobností brněnského baletu, by slavila sté narozeniny

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Brněnská rodačka Mira Figarová byla pokřtěná jménem Miroslava, na baletních programech se ale setkáváme s křestním jménem Mira (někdy také Mirka). Od útlého dětství ji zlákal tanec. Navštěvovala v té době v Brně velmi populární rytmickou školu Elišky Bláhové, kde její učitelkou byla pozdější první profesorka moderního tance na tanečním oddělení brněnské konzervatoře, Lída Hyprová. Mirku ale lákal především klasický tanec. A tak když šestadvacetiletý ambiciózní šéf brněnského baletního souboru Ivo Váňa Psota v roce 1932 založil při divadle svou baletní školu, stala se Mirka Figarová její žákyní.

Výuka u Psoty, který se rozhodl vybudovat v Brně kvalitní moderní baletní soubor a potřeboval si vychovat budoucí tanečnice a tanečníky, byla systematická a náročná. Vedle klasického tance se tam vyučovala i gymnastika a folklórní tanec. Psota rovněž dbal u talentovaných žáků na určitou hereckou průpravu. Mirka Figarová slavila úspěchy ve školních představeních a v roce 1930 poprvé vystoupila na jevišti tehdejšího divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) v dětské roli v Psotově prvním brněnském uvedení baletu Vítězslava Nováka Signorina Gioventú.

O dva roky později, ve svých patnácti letech se Mirka stala elévkou baletního souboru. Mezitím ale Psota odešel do svého prvního zahraničního angažmá v Les Ballets Russes. Mladičká adeptka Terpsichory se rozhodla přesunout do Prahy, kde si svou baletní školu založila vynikající tanečnice a posléze šéfka Baletu Národního divadla, ruská emigrantka Jelizaveta Nikolská. Byl to od ní šťastný krok.

Nikolská sice patřila v mnoha směrech k nejkontroverznějším umělcům své doby, ale nelze jí nepřiznat osobitý vklad pro pozitivní vývoj českého baletu, zapůsobila jako tanečnice a významné byly i její zásluhy ve výchově mladých tanečnic a tanečníků. Podílela se na výchově budoucích významných osobností českého baletu. Patřil mezi ně ve dvacátých letech minulého století i Saša Machov.

Když Jelizaveta Nikolská připravovala reprezentativní program svého souboru na světovou výstavu do Chicaga, při níž soubor navštívil i další americká města, mezi nimi i New York, nastudoval pro ně Saša Machov několik tanečních čísel především na hudbu českých autorů. Machov sám se zájezdu nezúčastnil, protože byl tehdy plně zaměstnán ve svém působišti, v Ostravě. Zájezdu, který byl velmi úspěšný, se ale zúčastnila šestnáctiletá Mirka Figarová. Krátkou chvíli strávila jako tanečnice ve Vinohradském divadle, načež byla angažována do Baletu Národního divadla.

V Národním tančila v řadě představeních baletních i operních (bylo to v době, kdy členové baletu automaticky zabezpečovali taneční čísla v operách a balet tehdy ještě nebyl veden jako samostatné těleso, ale byl součástí operního souboru). Nikolská pověřila Mirku Figarovou řadou menších sólových úkolů, například v inscenacích Nedbalovy Pohádky o Honzovi a Polské krve či Delibesovy Coppélie.

Mladou tanečnici by v Národním divadle nepochybně čekala slibná kariéra. V létě se ale do Brna vrátil po několikaletém pobytu v cizině elánem a energií nabitý, získanými zkušenostmi velmi inspirovaný Ivo Váňa Psota a Figarová neváhala ani na okamžik a vyměnila Prahu za své rodné město. A rovněž toto rozhodnutí bylo pro ni velmi šťastné. Propojení pedagogických metod Psoty a Nikolské vybavilo Miru Figarovou ideálně pro její činnost. Dokonalá technika především ve sféře klasického tance, její půvabný zjev a jevištní přirozenost ji rázem postavily mezi protagonisty Psotova souboru.

Poprvé vystoupila už jako řádná členka divadla na brněnském jevišti dne 16. srpna 1936. Bylo to v první premiéře nové divadelní sezony, jíž byla poeticko-revuální férie Jaroslava Kvapila s hudbou Otakara Ostrčila Sirotek, která byla v Brně tehdy uvedena pod názvem Sirotkův sen. Inscenátory byli dirigent Antonín Balatka, režisér Rudolf Walter a choreograf Ivo Váňa Psota.V bohatě vypravené inscenaci účinkovali členové opery, činohry i baletu.

O měsíc později, 20. září 1936, se Mira Figarová poprvé představila ve své první velké sólové roli, kterou byla Kolombina v baletní části světové premiéry díla Bohuslava Martinů Divadlo za branou. Kolombinu si také zatančila v Schumannově Karnevalu, který byl součástí další Psotovy premiéry. Nesla název Baletní povídky o lásce a kromě jevištní realizace Schumannovy skladby na něm byly uvedeny Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova a Vzpoura hraček Gioachina Rossiniho, v níž vystoupila v roli Kankánové loutky.

Ve večeru nazvaném Divadlo 1787, jenž se skládal z děl Mozartových a Haydnových, tančila v Mozartových Maličkostech, které nesly název Malí uličníci, roli Princezničky. Jejím partnerem byl v Brně tehdy populární sólista Emerich Gabzdyl. Spolu se také setkali ve dvojici Pořadatelů plesu v novém Psotově nastudování Novákovy Signoriny Gioventú. Krátce na to se rozhodl Gabzdyl vyměnit kariéru předního sólisty ve městě, v němž si získal velkou oblibu, za riskantní, ale ve svých výsledcích velice záslužnou a úspěšnou dráhu budovatele baletu ve své rodné Ostravě.

V baletní verzi orchestrální skladby Ottorina Respighiho Ptáci, uvedené pod názvem Panstvo na dvoře, byla Mira Figarová představitelkou ústřední role Holubice. Jako sólistka vystupovala v té době v řadě operních premiér. Za všechny jmenujme její sólo v Gounodově Bacchanále ve Faustovi a Markétce.