Nenápadný muž v pozadí aneb Klavírista s vlastní planetkou

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s klavíristou Jaroslavem Šarounem

Klavírista a vyhledávaný korepetitor Jaroslav Šaroun (1943) byl dlouhé roky členem České filharmonie. Je ale také skladatelem, který studoval u uznávaného Miloslava Kabeláče. Velmi skromný pan Šaroun však své skladby nešíří, ani moc nehraje, a když se ho na ně zeptáte, mávne jen rukou. Spolupracuje se zpěváky a dirigenty na pražské Akademii múzických umění, mezi jeho záliby patří včelařství i astronomie. Dokonce je po něm pojmenována planetka Šaroun (8557), která byla objevena z hvězdárny v Ondřejově 23. července 1995, den po jeho narozeninách. Tady je web NASA:

Šaroun na webu NASA

Jako klavírista jste spolupracoval s celou řadou pěvců. Jaká to je spolupráce?

Spolupráce s pěvci se odvíjí individuálně, záleží na úkolu a účelu. Příprava společného komorního vystoupení vyžaduje detailnější přístup, zatímco studium pěveckého partu pro vystoupení s orchestrem bere v úvahu též zvukovou stránku partitury – možnosti vyvážení v dynamice a orientace v předpokládaném zvuku orchestru. Připravenost pěvce před orchestrální zkouškou je důležitá i proto, že v provozu je na zkoušení již málo času – nejčastěji jedna zkouška a to jen část frekvence. Také usilujeme o připravenost rychle reagovat na požadavky dirigentů. Pěvci s širokou erudicí přicházejí či přicházeli na první korepetici již připraveni (Richard Novák, Jindřich Jindrák, Bernarda Fink, Roman Janál), to již neřešíme noty, ale hledáme optimální tvar. Ale i další dobří pěvci, kterým je třeba více pomoci, od počátku vědí, o čem se zpívá, a nalézají význam…Máte nějakou statistiku, na kolika koncertech jste už vystoupil?

Přehled vystoupení jsem si nikdy nevedl, bylo by jich několik tisíc. Jen s Českou filharmonií by to mohlo být kolem 1500 – z toho několik desítek sólových, několik set nahrávacích frekvencí na desky a pro rozhlas, televizi, a další pro kruhy přátel hudby a jiné instituce – orchestry, sbory, ansámbly, se sólisty, v rámci úvazků na Státní konzervatoři a na AMU a další…

Korepetujete na Hudební fakultě AMU a s absolventy zpěvu spolupracujete často i po ukončení jejich studia. Pozorujete za ty roky nějakou změnu úrovně na této škole?

Na fakultě působím na dvou katedrách. Od roku 1966 jako korepetitor dirigentů (první rok ještě jako student skladby a následnou externí spolupráci mi povolilo souběžně s presenční službou vedení AUSu) a od roku 1982 též na katedře zpěvu a operní režie. V každé době se tam vyskytli pozoruhodní jedinci a tací, kteří svou erudici prokázali až později. Myslím, že vstupní úroveň u zpěvu je o něco vyšší než dříve, a také přichází více mužských hlasů.

Dříve dávali nejúspěšnější absolventi konzervatoří přednost před dalším studiem angažmá, dnes si diplomu více váží. Zrušení dálkového studia mnohým situaci zkomplikovalo. V současné době mnozí využívají zahraniční stáže i toho, že nyní je studium kompatibilní se zahraničními školami v Evropské unii a tak je možné řádné studium realizovat postupně i na několika školách. Péče o dirigentský dorost je ve srovnání s obdobnými školami zřejmě nadstandardní. U pěvců bych si přál větší důraz na studium písní – co do vypracování, množství i rozmanitosti stylů – a citlivější volbu operního repertoáru s ohledem na aktuální vyspělost a zralost hlasu. Spěch v tomto oboru může významně poškodit vyhlídky na úspěšnou a dlouhou kariéru.

Zmiňme se prosím též o spolupráci s Českou filharmonií. Jak a kdy to vlastně začalo?

Do České filharmonie mě přivedl Václav Neumann, se kterým jsem na fakultě již dříve spolupracoval na přípravě symfonického repertoáru absolventských ročníků. Od doby, kdy filharmonie ukončila spolupráci se Zdeňkem Jílkem, se tam vystřídalo během krátké doby více pianistů, a to i renomovaných. Pro post tohoto druhu ale nebývají klavíristé připraveni a tak byly problémy. V té době jsem měl už desetiletou praxi korepetitora dirigentů a pravidelnou spolupráci v orchestrech – ve FOKu a v SOČRu. Od první frekvence v České filharmonii jsem tam “zapadl” a pobyl šestatřicet sezon. Reorganizace instituce po “sametové” umožnila přidělit mně po čtrnácti letech externí spolupráce poloviční interní úvazek, který jsem letos z vlastního uvážení ukončil. Kolegové se tomu podivili, ale považuji to za správné. Vím, že mi to bude chybět, hraje se mi dobře, ale sedmdesátka se blíží a ve škole ještě nějaký čas hodlám setrvat.

Pod kterými dirigenty a co jste nejraději hrál? Na co z toho si aspoň občas vzpomenete?

Radostná pro mě byla spolupráce s českými dirigenty; nejčastěji to bylo s Neumannem, Košlerem, Peškem, Bělohlávkem, Vajnarem, Liškou, Hrnčířem, Klemensem i s nastupující generací – Netopil, Hrůša… Ze zahraničních jich bylo mnoho desítek, včetně proslulých jmen jako Bernstein, Ozawa, Rožděstvenskij, Dohnanyij, Mehta, Eschenbach; pravidelnější užší spolupráce – včetně společných korepetic – pak s Mackerrasem (ten také podpořil moji profesuru na AMU), Honeckem, Baudo, Gardinerem a samozřejmě se všemi šéfdirigenty posledních dvou desetiletí  – Albrecht, Aškenazy, Mácal a Inbal.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na