Není diva jako diva: Luisa Tetrazzini

Představte si námořní přístav v Buenos Aires na samém konci 19. století. Loď je připravena k odjezdu do Brazílie a na palubě se nachází mladá žena s milencem. Ta žena prchla před manželem a novináři. Aby je zmátla, ona i její milenec se přestrojí za námořníky. A útěk se podaří! Tohle ale není scéna z nějaké neznámé italské opery, ale jen jedna z mnoha dramatických životních epizod operní divy Luisy Tetrazzini (1871-1940).


Mohu-li to tak nazvat, já jsem „narazil“ na Luisu Tetrazzini asi sto let po jejím útěku z Buenos Aires. „Setkali“ jsme se v San Francisku v Chateau Tivoli, což je restaurovaný zámeček, postavený v roce 1892 ve viktoriánském stylu.

Devět pokojů dnes slouží jako bed & breakfast. Luisa toto místo údajně velmi často navštěvovala a tak na její počest nazvali největší pokoj Luisa Tetrazzini Suite. Její fotografie visí majestátně nad krbem. Luisa mě fascinuje dodnes.

Narodila se ve Florencii. Říká se, že začala zpívat ve věku tří let. Její první učitelkou zpěvu byla starší sestra Eva (1862-1938), sama úspěšná operní zpěvačka – zpívala roli Desdemony v americké premiéře Verdiho opery Otello, společně se svým manželem Italo Campaninim v titulní roli. Její švagr Cleofonte Campanini dirigoval . Devatenáctiletá Luisa Tetrazzini debutovala v roce 1890 jako Inez v Meyerbeerově opeře L´Africaine (Afričanka). Byla to však shoda náhod. Luisa byla totiž v té době provdána za muže jménem Giuseppe Scalaberni, který byl správcem budovy, kde se představení konalo. Luisa byla přítomna na každé zkoušce, a když angažovaná sopranistka náhle onemocněla, Luisa ochotně roli na místě převzala. Publikum zajásalo a zbytek je – jak se říká – historie.

První hlavní roli Luisy Tetrazzini byla Violetta ve Verdiho La traviatě v Riu de Janeiro. S velkým úspěchem zpívala v předních operních domech v Jižní Americe, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Rusku, USA a Velké Británii. V roce 1907 vystoupila poprvé v londýnské Covent Garden (znovu jako Violetta) a stala se ve své době nejvyhledávanější a nejlépe placenou operní zpěvačkou. Během první světové války žila v Itálii, kde se věnovala charitativní činnosti. Později vystupovala s operními recitály a také dávala hodiny zpěvu v Miláně. Její koncertní kariéra skončila v roce 1932 v Londýně, zemřela v roce 1940 v Miláně.

Podívejme se teď trochu více na její úspěšnou operní kariéru ve Spojených státech amerických. Luisa Tetrazzini zpívala před americky mluvícím publikem poprvé v roce 1904, ve městě, které jí okamžitě přirostlo k srdci: v San Francisku. Zpívala tam v Tivoli Opera House z roku 1879, což byl tehdy jediný operní dům ve městě. Měl 1700 míst a byl známý tím, že v roce 1903 tam sám Mascagni dirigoval svoji operu Cavalleria rusticana. Divadlo bylo však zničeno ohromným, dodnes vzpomínamým zemětřesením 18.dubna 1906. San Francisco bylo tehdy osmým největším americkým městem a důležitým obchodním a kulturním centrem západního pobřeží USA. Zemětřesení tam připravilo o život tři tisícovky lidí a většinu města zničilo.
Přes velké úspěchy všude, kde se signora Tetrazzini objevila, jí ale kvůli neustálým problémům se smlouvami dlouho zůstávala odepřena newyorská Metropolitní opera. Po několika letech tahanic už toho měla dost a vrátila se do svého milovaného San Franciska. Jenže i tam se vedení Metropolitní snažilo zabránit jejímu vystupování. Luisa se nedala a prohlásila: „Budu zpívat na ulici, když nebude zbytí, ulice San Franciska nic nestojí“. A své hrozbě také dostála: Na Štědrý den roku 1910 uspořádala veřejný koncert v bílých šatech, na který přišlo neuvěřitelných 200 až 300 tisíc diváků!

V Metropolitní opeře nakonec vystoupila v sezoně 1911-1912, ale pouze v osmi představeních (Violetta, Lucia a Gilda).

Jak tomu bývalo před více než sto lety zvykem, ani Luisa Tetrazzini se nevyznačovala zvlášť vytříbeným hereckým uměním. Prostě se postavila se na scénu a zpívala. Ale jak! Její hlas byl neskutečně čistý, obrovského rozsahu a s vypracovanou koloraturou. Její fenomenální hlasová technika jí umožňovala zvládnout i ty nejtěžší pasáže s neobyčejnou lehkostí. Svým horním rejstříkem bez problémů zvládala až e nad vysokým c. A přitom ony tóny byly plné a zvonivé. K pěveckým partnerům Luisy Tetrazziny patřili mimo jiné Enrico Caruso, Francesco Tamagno, Lorenzo Salvi a Beniamino Gigli.
Jak bychom předpokládali, se svojí největší pěveckou sokyní Nellie Melbou (1861-1931) bojovala Luisa Tetrazzini v londýnské Covent Garden skoro až do krve. Jinak ale byla mezi svými kolegy oblíbaná a také známá svojí podporou zpěvákům mladší generace.
Vedle pozoruhodné pěvecké kariéry napsala Luisa Tetrazzini dvě knihy: My Life of Song (Můj život ve zpěvu) a How to Sing (Jak zpívat). Zanechala četné historické nahrávky, nejprve natáčela u Gramophone Company (později HMV) v Anglii, v dalších letech pak u Victor in America.

Pokud jde o vzhled, Luisa byla relativně malá a ne zrovna štíhlá, ráda totiž hodně a dobře jedla. Její poslední léta před smrtí ovšem byla poznamenána chudobou a nemocemi. Pohřeb jí dokonce musel zaplatit italský stát. Umělkyně si však přesto až do posledních dnů svého života zachovala humor, když prohlásila: „I am old, I am fat, I am ugly but I am still Tetrazzini.“ (Jsem stará, tlustá a ošklivá, ale jsem stále Tetrazzini).

Podobně jako mnohé její kolegyně ani Luisa Tetrazzini neměla šťastnou ruku při výběru manželů. Vdána byla celkem třikrát, její poslední muž ji připravil úplně o všechno – a nebylo toho málo! Že by na manžely slavných operních div měla štěstí pouze její mladší kolegyně Maria Jeritza?

Je smutné, že se nenašly peníze ani na údržbu hrobu Luisy Tetrazziny, a tak její ostatky byly přeneseny do části hřbitova, určené pro chudé. Na věčnost se ale zachoval kousek filmu z roku 1932, kde je postarší umělkyně, osm let před svojí smrtí, zachycena společně se svým oblíbeným Enricem Carusem v „M’appari, Tutt’Amor“. Zvuková nahrávka pochází z roku 1917.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments