Byla nazývána jmény Česká lilie, Bohyně Vikingu, ale také Bojující blondýna…
Narodila se v Brně 6.10.1887 jako německy mluvící Maria (Mimi, též Mizzi) Jedličková. K jejímu opernímu debutu, který jí předurčil další osud, došlo v roce 1910 v Olomouci, když ztvárnila roli Elsy (R.Wagner: Lohengrin). Odezva byla tak veliká, že sám císař Franz Josef nařídil její přijetí do Imperial Hofoper ve Vídni. Její dlouhá a úspěšná kariéra operní zpěvačky v Evropě i v USA vyvrcholila v letech 1910 až 1930, v druhé části éry, která by se mohla označit zlatým věkem opery, kdy její hvězdy byly zbožňovány fanoušky podobně, jako dnes jsou třeba Madonna nebo Celine Dion. Operní diva, o které je řeč, bývá nejčastěji zmiňována ve společnosti dvou jmen z hvězdné galerie operních skladatelů: Giacoma Pucciniho a Richarda Strausse. S vídeňskou Státní operou byla spojena v letech 1912 až 1935, s Metropolitan operou v New Yorku mezi lety 1921 až 1932 a potom ještě, při jediném vystoupení, v roce 1951. Právě v těchto dvou nejslavnějších operních domech světa přišly na svět nespočetné legendy kolem magicky znějícího jména Maria Jeritza. Zastavme se u některých z nich.
Vedle řady dalších rolí Jeritza ztvárnila Ariadnu (R.Strauss: Ariadne auf Naxos – premiéra 1916), Císařovnu (R.Strauss: Die Frau ohne Schatten – 1919) či Mariettu (E.W.Korngold: Die tote Stadt – 1920), s níž také debutovala v Metropolitní opeře v roce 1921. Tam stojí v archivech u jejího jména impozantní číslo: 345 představení! Vedle už zmíněné první Marietty byla v MET také první Jenůfou (L.Janáček: Její pastorkyňa – 1924), Helenou (R.Strauss: Die ägyptische Helena – 1928) a roku 1926 zažila na slavné newyorské scéně snad největší trumf na severoamerickém kontinentě jako Pucciniho Turandot. Byla to událost, o níž stále debatují nadšení fanoušci i muzikologové. Kostýmy se staly muzeálními kusy a dobové fotografie doprovázejí snad každé druhé pojednání o této opeře. Nedivme se: Tehdy (tedy před 84 lety!) stála jen scéna 29.742 dolarů (tedy bezmála 600 tisíc dnešních korun) a kostýmy přišly na ještě víc – 31.422 dolarů (3 tisíce dolarů stál jen kostým hlavní protagonistky). Premiéra 16.listopadu 1926 přitom vynesla pokladně MET 18.475 dolarů – nejvíce za sezonu. Maria Jeritza si vyjednala na svou dobu neskutečný honorář 2.400 dolarů za jedno představení (bylo jich dvanáct v první sezoně)! Jen pro srovnání: Legendární dirigent Tulio Serafin (1878-1968, považovaný za objevitele M.Callas) pracoval oproti tomu docela levně, když za celou sezonu, kdy v MET dirigoval 86 představení, dostal zaplaceno jen 21.000 dolarů.
G.Puccini: Tosca
Maria Jeritza byla právem považována za talentovanou zpěvačku, která ovšem každou roli dokázala také skvěle zahrát a to se vším všudy. Při jedné zkoušce Pucciniho Tosky, kde byl přítomen i sám skladatel, se stala menší nehoda. Maria v plném zápalu práce ve službách mistrova dramatického umění upadla hned při začátku slavné árie Vissi d´arte a dokončila ji v pololeže. Puccini byl prý nadšen a chtěl jí blahopřát. Zkroušená Maria se mu ale začala omlouvat za tu nehodu a slibovala, že se to už nikdy nestane. Maestro to prý uzavřel slovy: „Nehoda nebo ne, zpívejte to vždycky takto“. Dlouho potom se v zasvěcených kruzích debatovalo, jak to vlastně bylo. Ozvali se očití svědci, kteří přísahali, že nešlo vůbec o žádnou nehodu, že Madame si to celé pečlivě a do sebemenšího detailu nacvičila. Nebylo přitom žádným velkým tajemstvím, že Jeritza si byla velmi dobře vědoma důležitosti publicity a vždy byla připravena pro to leccos udělat. Když se jí fanoušci a hlavně fanynky ptaly, jak to dělá, že má stále tak nádherné lokny, vzkázala jim, že si je denně namáčí do šťávy z čerstvých grapefruitů. Však také dělala věci vždy po svém: Nikdy si třeba nevzala černou paruku, ať to role či režisér vyžádali sebevíc.
J.Massenet: Thais
Že Maria Jeritza měla pěkně ostré lokty, o tom se mnohokrát přesvědčili její kolegové, ale i diváci. Například legendární herečka ze zlaté doby českého filmu Zita Kabátová (1913) to v jednom ne tak dávném rozhovoru potvrdila slovy: „Řevnivost byla velká, holky v branži si jedna druhou k tělu nepustily.“ Třeba Gerdaldine Farrar (1882-1967, v MET nesmírně oblíbená jako Madama Butterfly, ukončila kariéru v roce 1922, tedy ve věku čtyřiceti let) si postěžovala, že z MET ji vytlačila právě o něco mladší Jeritza. V té samé době to od Jeritzy v New Yorku „slíznul“ i slavný italský tenor Beniamino Gigli (1890-1957). Maria našla v zákulisí jeho klobouk ze zkoušky opery Fedora (U.Giordano) a před všemy přítomnými ho odkopla jinam. Oba se pak brzy sešli v Pucciniho Tosce, kdy ona i Gigli měli v hledišti stovky příznivců. Když z děje opery rozvášněný Gigli coby Mario odhodil svoji Tosku až na světelnou rampu, nastal poprask, který měl odezvu na konci, hned poté, co spadla opona. Zatímco fanoušci skandovali „Jeritza, Jeritza“, za oponou se rozběhla hádka, jakou tam ještě asi nezažili. Gigli italsky proklínal Tosku toho večera, ona mu nezůstala nic dlužna francouzsko – německy. Vypadalo to dokonce na fyzickou potyčku a na to, že – Jeritza vyhraje. Gigli navíc přilil oleje do ohně tím, že si při děkovačce dovolil oproti slavné primadoně předstoupit před oponu o jednou navíc. Situaci musel zachraňovat dirigentův asistent. Popadl Jeritzu a plačící ji předhodil před oponu divákům. Ta samozřejmě využila příležitosti a do hlediště zavzlykala: „Gigli not nice to me“. Jak jinak, vše hned druhý den nafoukly noviny, a to tak, že Jeritzin druhý manžel, aristokrat Baron Popper von Podhragy (nezní to jako z Podhradí?) dokonce vyhrožoval Giglimu duelem.
Kostým Turandot pro Mariu Jeritzu
Na své si přišli v podobném duchu i ve Vídni. Tenor Alfred Piccaver (1884-1968) vyrostl v USA, studoval zpěv v MET a také v Praze u dámy jménem Ludmilla Prochazka-Neumann. Miloval Vídeň a Vídeň jehop do takové míry, že když přišla nabídka z MET, odmítl. Když se Jeritza vrátila po úspěšné sezoně v New Yorku do Vídně, Piccaver se jí zeptal, zda v MET na něj přišla řeč. „Víte, ptali se na vás, ale řekla jsem jim, že jste arogantní a líný“, sdělila mu se smíchem Jeritza. Tak začala více než desetiletá rivalita mezi nejmilovanější sopranistkou a tenorem z Vídně. Jak se dalo čekat, sešli se následující sezonu ve Vídni na jevišti. Dávali Tosku a dirigoval Richard Strauss. V hledišti se už od samého začátku opery ozývalo skoro bez přestání z jedné strany „Jeritza, Jeritza“ a z druhé Picaver, Piccaver“, přítrž tomu učinil teprve Herr Strauss, když znechuceně položil taktovku a požádal diváky, aby respektovali důstojnost a tradici vídeňského operního domu.
Další rok Jeritza skončila sezonu v MET a opět se, jako obvykle, vrátila do Vídně. Na programu byla Wagnerova Valkýra. Fricka (kontraaltistka Maria Olszewska 1892-1969) byla na scéně s Wotanem, když uslyšela rušivé hlasy za zákulisí, kde Maria Jeritza cosi hlasitě vyprávěla všem, co chtěli poslouchat. „Ty huso“, zařvala Fricka do zákulisí, víceméně ve shodě s rolí, avšak sebevědomá Jeritza ještě víc přidala na hlase. Olszewska se proto na jevišti znovu přiblížila k portálu a vší silou plivla za kulisy v naději, že to bude na Jeritzu. Avšak na Mařenku z Brna si hned tak někdo nepřišel. Uhnula, a tak slinu hněvu chytil někdo jiný. Jeritza hned žádala vedení opery, aby tu dámu, o které se okamžitě začalo v novinách psát jako o „plivajícím kontraaltu z Varšavy“, propustilo. Veřejnost se ale tentokrát nepostavila na stranu Jeritzy. Když další večer zpívala s Piccaverem v Sedláku kavalírovi a dohadovala se s ním i v hledišti dost slyšitelně o tom, kdo co má na jevišti udělat, publikum dalo obrovským potleskem za pravdu tenorovi. Ona dáma z Varšavy mohla ve Vídni zpívat dál.
G.Puccini: Turandot
S koncem aktivní operní kariéry pak přišla v životě této divy kariéra filmová. Třetím manželem Marii Jeritzy se stal hollywoodský producent Winfield Sheehan (1883-1945, jeden z objevitelů herečky Shirley Temple). V té době Maria natočila několik filmů, ale slávu, jakou zažila v opeře, jí to nepřineslo. Za zmínku stojí to, že Maria Jeritza se po druhé světové válce silně angažovala na sbírkách peněz pto obnovení vídeňské Státní opery. V roce 1948, po smrti třetího manžela, se znovu a už naposledy provdala. Vzala si amerického obchodníka jménem Irwin Seery a přestěhovala se do státu New Jersey (USA), kde zemřela ve vysokém věku 94 let (10.7.1982). Její mladší kolegyně Ljuba Welitsch (1913-1996), také uznávaná interpretka straussovských rolí, si povzdechla na konci kariéry v jednom rozhovoru, pořízeném v šatně po konci představení (kdy reportérovi neunikla přítomnost jejího podstatně mladšího společníka): „Jo Jeritza, ta měla vždy štěstí na muže s penězi.“
R.Strauss: Der Rosenkavalier (Octavian)
Že jen samotné peníze ke štěstí a kariéře ale nestačí, to věděla i sama Maria Jeritza. Kromě talentu měla současně i na svou dobu výtečný smysl pro inzerci a marketing, jak bychom řekli dnes. Také měla značnou odvahu a více než vytrvalost. Pravidelně docházela na všechny premiéry do MET a její přítomnost byla publiku také patřičně ohlášena. Koncem roku 1950 potkala v zákulisí nově jmenovaného generálního ředitele Metropolitní opery Rudolfa Binga. Ten s ní zapředl zdvořilostní konverzaci, něco, čemu se v Americe říká „small talk“, aniž by tušil, do čeho jde. Když se loučili, tak jí žertovně navrhnul: „Maria, kdy nám zase zazpíváte?“. A to neměl říkat. Však toho taky později podle svých slov trpce litoval. Madame Jeritza totiž byla – s trochou nadsázky řečeno – připravena jít na scénu ještě v ten samý večer (ani bychom snad nečekali něco jiného). Binga dokonce hned na místě donutila k podepsání kontraktu, což pro ni znamenalo ještě jeden návrat na milovanou scénu. 22.února 1951, tedy dlouho po ukončení aktivní kariéry a ve věku 64 let, se představila jako Rosalinda ve Straussově Netopýrovi. Mimochodem – další slavná umělkyně v MET z tehdejšího Československa, Jarmila Novotná, zpívala Prince Orlofského.
Maria Jeritza a Richard Strauss
Maria Jeritza a její bohatý a dlouhý život nabídl ještě jedno překvapení. Několik měsíců po její smrti v New Jersey, kde je i pohřbena, byla vydražena její pozůstalost. Našla se tam také osobní korespondence Jeritzy s Richardem Straussem. V jednom z dopisů, datovaném více než šestnáct let před jejím úmrtím, žádala Mistra, zda by ji povolil zpívat ještě jednu Salome, ovšem s tím, že sám musí dirigovat. A také se tam našel notový zápis dříve nepublikované verze písně September z cyklu Vier letzte Lieder.
Maria Jeritza v posledních letech svého života
Záznamová technologie před osmdesáti devadesáti lety byla ještě hodně daleko od toho, co se dnes považuje za alespoň trochu přijatelné, co se kvality záznamu týče. Jeritza se navíc nikdy necítila v nahrávacím studiu ve své kůži, nicméně nahrávky jejího zpěvu existují a výběr z nich si lze poslechnout třeba na cd pod názvem Lebendige Vergangenheit.
Jeritzin hrob
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby
přímo do Vaší schránky
Kostým Turandot pro Mariu Jeritzu
G.Puccini: Turandot
R.Strauss: Der Rosenkavalier (Octavian)
Maria Jeritza a Richard Strauss
Maria Jeritza v posledních letech svého života
Jeritzin hrob
