Na své si přišli v podobném duchu i ve Vídni. Tenor Alfred Piccaver (1884-1968) vyrostl v USA, studoval zpěv v MET a také v Praze u dámy jménem Ludmilla Prochazka-Neumann. Miloval Vídeň a Vídeň jehop do takové míry, že když přišla nabídka z MET, odmítl. Když se Jeritza vrátila po úspěšné sezoně v New Yorku do Vídně, Piccaver se jí zeptal, zda v MET na něj přišla řeč. „Víte, ptali se na vás, ale řekla jsem jim, že jste arogantní a líný“, sdělila mu se smíchem Jeritza. Tak začala více než desetiletá rivalita mezi nejmilovanější sopranistkou a tenorem z Vídně. Jak se dalo čekat, sešli se následující sezonu ve Vídni na jevišti. Dávali Tosku a dirigoval Richard Strauss. V hledišti se už od samého začátku opery ozývalo skoro bez přestání z jedné strany „Jeritza, Jeritza“ a z druhé Picaver, Piccaver“, přítrž tomu učinil teprve Herr Strauss, když znechuceně položil taktovku a požádal diváky, aby respektovali důstojnost a tradici vídeňského operního domu.
Další rok Jeritza skončila sezonu v MET a opět se, jako obvykle, vrátila do Vídně. Na programu byla Wagnerova Valkýra. Fricka (kontraaltistka Maria Olszewska 1892-1969) byla na scéně s Wotanem, když uslyšela rušivé hlasy za zákulisí, kde Maria Jeritza cosi hlasitě vyprávěla všem, co chtěli poslouchat. „Ty huso“, zařvala Fricka do zákulisí, víceméně ve shodě s rolí, avšak sebevědomá Jeritza ještě víc přidala na hlase. Olszewska se proto na jevišti znovu přiblížila k portálu a vší silou plivla za kulisy v naději, že to bude na Jeritzu. Avšak na Mařenku z Brna si hned tak někdo nepřišel. Uhnula, a tak slinu hněvu chytil někdo jiný. Jeritza hned žádala vedení opery, aby tu dámu, o které se okamžitě začalo v novinách psát jako o „plivajícím kontraaltu z Varšavy“, propustilo. Veřejnost se ale tentokrát nepostavila na stranu Jeritzy. Když další večer zpívala s Piccaverem v Sedláku kavalírovi a dohadovala se s ním i v hledišti dost slyšitelně o tom, kdo co má na jevišti udělat, publikum dalo obrovským potleskem za pravdu tenorovi. Ona dáma z Varšavy mohla ve Vídni zpívat dál.
G.Puccini: Turandot
S koncem aktivní operní kariéry pak přišla v životě této divy kariéra filmová. Třetím manželem Marii Jeritzy se stal hollywoodský producent Winfield Sheehan (1883-1945, jeden z objevitelů herečky Shirley Temple). V té době Maria natočila několik filmů, ale slávu, jakou zažila v opeře, jí to nepřineslo. Za zmínku stojí to, že Maria Jeritza se po druhé světové válce silně angažovala na sbírkách peněz pto obnovení vídeňské Státní opery. V roce 1948, po smrti třetího manžela, se znovu a už naposledy provdala. Vzala si amerického obchodníka jménem Irwin Seery a přestěhovala se do státu New Jersey (USA), kde zemřela ve vysokém věku 94 let (10.7.1982). Její mladší kolegyně Ljuba Welitsch (1913-1996), také uznávaná interpretka straussovských rolí, si povzdechla na konci kariéry v jednom rozhovoru, pořízeném v šatně po konci představení (kdy reportérovi neunikla přítomnost jejího podstatně mladšího společníka): „Jo Jeritza, ta měla vždy štěstí na muže s penězi.“
R.Strauss: Der Rosenkavalier (Octavian)
Že jen samotné peníze ke štěstí a kariéře ale nestačí, to věděla i sama Maria Jeritza. Kromě talentu měla současně i na svou dobu výtečný smysl pro inzerci a marketing, jak bychom řekli dnes. Také měla značnou odvahu a více než vytrvalost. Pravidelně docházela na všechny premiéry do MET a její přítomnost byla publiku také patřičně ohlášena. Koncem roku 1950 potkala v zákulisí nově jmenovaného generálního ředitele Metropolitní opery Rudolfa Binga. Ten s ní zapředl zdvořilostní konverzaci, něco, čemu se v Americe říká „small talk“, aniž by tušil, do čeho jde. Když se loučili, tak jí žertovně navrhnul: „Maria, kdy nám zase zazpíváte?“. A to neměl říkat. Však toho taky později podle svých slov trpce litoval. Madame Jeritza totiž byla – s trochou nadsázky řečeno – připravena jít na scénu ještě v ten samý večer (ani bychom snad nečekali něco jiného). Binga dokonce hned na místě donutila k podepsání kontraktu, což pro ni znamenalo ještě jeden návrat na milovanou scénu. 22.února 1951, tedy dlouho po ukončení aktivní kariéry a ve věku 64 let, se představila jako Rosalinda ve Straussově Netopýrovi. Mimochodem – další slavná umělkyně v MET z tehdejšího Československa, Jarmila Novotná, zpívala Prince Orlofského.
Maria Jeritza a Richard Strauss
Maria Jeritza a její bohatý a dlouhý život nabídl ještě jedno překvapení. Několik měsíců po její smrti v New Jersey, kde je i pohřbena, byla vydražena její pozůstalost. Našla se tam také osobní korespondence Jeritzy s Richardem Straussem. V jednom z dopisů, datovaném více než šestnáct let před jejím úmrtím, žádala Mistra, zda by ji povolil zpívat ještě jednu Salome, ovšem s tím, že sám musí dirigovat. A také se tam našel notový zápis dříve nepublikované verze písně September z cyklu Vier letzte Lieder.
Maria Jeritza v posledních letech svého života
Záznamová technologie před osmdesáti devadesáti lety byla ještě hodně daleko od toho, co se dnes považuje za alespoň trochu přijatelné, co se kvality záznamu týče. Jeritza se navíc nikdy necítila v nahrávacím studiu ve své kůži, nicméně nahrávky jejího zpěvu existují a výběr z nich si lze poslechnout třeba na cd pod názvem Lebendige Vergangenheit.