Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (2)

Pavol Juráš, 03.01.2013 0:00

(Pokračování)

Stihl jste ve škole i zlobit? Zůstal jste celých osm let hodným studentem, nebo jste i vyrušoval a chodil třeba „za školu“?

Ve škole jsem byl kluk pro každou srandu, stále ve středu dění a taky průšvihů. Někdy jsem na sebe strhával pozornost okolí až příliš moc. Rád jsem se předváděl – hlavně před děvčaty. Asi není co dodat, školu jsem měl rád. Miluji být mezi lidmi a být obklopen přáteli, nemám rád samotu. Za školu jsem nikdy nechodil, ale jsem si jist, že jsem byl velice často probírán na čtvrtletních pedagogických konferencích a určitě ne jako vzorný student!!!

A jaké průšvihy jste páchal? Pochlubte se, za co byste šel – pokud by to bylo stejné jako při hokeji – na trestnou lavičku?

Za některé se skutečně stydím, ty nebudu zmiňovat. Jinak jsem dělal takové hlouposti, co malí kluci dělávají. V prvních ročnících školy jsem například rozebíral tužky, dělal z nich taková ta plivátka a plival po holkách kuličky z toaletního papíru. Nebo jsem přinesl dětskou pistoli na kuličky a střílel do oken, kde probíhalo vyučování. V bouřce a krupobití jsme polonazí obíhali školu v době, kdy jsme měli mít vyučování. Když jsem byl starší, tak zhruba ve čtrnácti letech se situace zklidnila. Dělal jsem normální věci, jako že jsem se během hodiny šel líbat s holkou na záchod a nachytal nás pedagog, ale to snad ani nestojí za zmínku…

Teď trochu přeskočíme dobu. Říkal jste, že nemáte rád samotu. Jak se tedy připravujete na roli? Umělec přece potřebuje samotu, klid,….

Naopak, já když se připravuji na roli, musím o ní s někým hovořit. Může to být klidně i člověk, který tomu nerozumí. Zkrátka při takové komunikaci se mi v hlavě vše propojuje, dokážu se soustředit a hned jsem si s rolí bližší. Jelikož o ní mluvím, tak už se v podstatě tímto způsobem pomalu do role dostávám a vše mi pak přijde automatické…

Jste z nejmladší generace úspěšných českých tanečníků. Využíval jste při studiu možnosti internetu? Sledovat představení z ciziny? Hledat si videa na YouTube? Nebo se třeba v Praze potkávat na Masterclass Darii Klimentové s renomovanými umělci, baletními hvězdami…?

Samozřejmě, zvláště v roce 2006, kdy YouTube vzkvétal, tak jsem před svou první baletní soutěží v Brně často hledal inspiraci na internetu. Mikhail Baryshnikov byl pro mnoho tanečníků tím největším příkladem, u mě to nebylo jinak. Miloval jsem jeho Dona Quichota, ale jsem asi jeden z miliónů… Velkým umělcem pro mě dodnes zůstává Yuri Soloviev. Sledoval jsem videa a pohyb bratří Bubeníčků. Měl jsem dokonce tu čest – asi v patnácti letech – být na Masterclass, kde mně Otto Bubeníček poprvé ukázal grand pirouette a la second. Učil nás nejznámější variaci Solora z Bajadérky. Bylo to poprvé, co jsem naživo viděl takovou techniku, když nám předcvičoval… Později se pro mě internet stal formou přípravy na role – čtením a pozorováním velkých tanečníků.Kdy jste skutečně vážně začal uvažovat o tom, že byste se baletem mohl živit?

Tak to je skvělá otázka, ale skutečně nevím, dokonce mi ani teď nepřipadá, že se baletem živím. Stále si připadám jako obyčejný kluk z Prahy a to se nezmění. Je to sice moje práce, ale není to práce jako každá jiná. Je to láska… Kdy mě to opravdu začalo bavit,? To bylo asi až v šestnácti letech. Do té doby jsem si práci v divadle stále nedokázal představit. Ve škole se pro mě změnilo dost věcí. Mé pokusy o variace začínaly vypadat jako variace, hodně jsem vyrostl a přestal být taková malá tlustá kulička. Začínal jsem tančit na školních představeních zajímavé a těžké věci. Rychle jsem se „chytal“, neměl jsem moc velké problémy s učením kroků a to lidé vždy hodně ocení.

Věřil jste si, že můžete být úspěšný a neskončíte někde ve sboru?

Rozhodně jsem tvrdě makal a věřil, že dokážu tančit sóla. Postupně jsem si stavěl své cíle a také jich postupně dosahoval, ale vůbec mě nenapadlo, že bych si mohl splnit svůj sen tak brzy. Být prvním sólistou v národním souboru a v zahraničí k tomu… Nyní mám další velké cíle, ale nerad bych je prozrazoval. Miluju výzvy a stále je vyhledávám. Jak jsem říkal, nedokážu posedět na jednom místě.

Když jste přišel ze školy domů, hodil jste věci do pračky a šel dělat něco jiného, nebo jste myslel na balet nonstop?

Bylo to spíše naopak, hlavně v nižších ročnících. Ve škole jsem myslel na všechno jiné, jen ne na balet. Spíše ke konci studia jsem si uvědomoval, co to pro mě znamená a často jsem o baletu přemýšlel.

Mnoho tanečníků vzpomíná na různé zlepšováky, na zvětšování rozsahu nohou, cvičení a formování nártu… Někdy to hraničí až s posedlostí… Zkoušel jste něco podobného?

Nad takovými věcmi jsem nikdy ani moc nepřemýšlel. Samozřejmě jsem se na scénu snažil vždy dobře připravit, upravit, ale nikdy jsem nic podobného jako formování nártů nedělal. Nohy jsem si nikdy moc netahal. Dával jsem přednost dobrému strečinku celého těla, ale jinak jsem žádné takové vychytávky nepoužíval.

Mám k tomu ale jeden zajímavý příklad: když jsem měl tančit premiéru Alberta v Giselle, měl jsem navržený kostým, ve kterém jsem měl tančit první jednání v holínkách. Já ale nerad tančím v holínkách, mám rád piškoty a tak jsem navrhnul, jestli bych mohl tančit v piškotech. V té chvíli ke mně přistoupil jeden ze starších tanečníků a řekl: „Neblázni, v těch holínkách si můžeš třeba vycpat nárt“. – Něco pro zamyšlení i pro zasmání…To je vtipné… Podobné historky mám rád. Dávají divadlu lidský rozměr…

Takových historek mám spousty… Například, že tanečník zapomene důležitou rekvizitu, nebo se zachytí kostýmem, že vás partnerka kopne do onoho místa před vyprodaným hledištěm a vy se slzami v očích doděláváte romantické pas de deus… Toho jsem zažil spoustu přímo na vlastní kůži. Bylo by to dlouhé povídání, tak zmíním jen takovou jednu příhodu. Když jsem před pár lety tančil prince v Popelce ve Státní opeře Praha, tak jsem přiběhl do chalupy, kde bydlela Popelka a když jsem ji konečně našel a chtěl jí vyzkoušet střevíček – „špičku“, tak jsem zjistil, že střevíček stále leží v zákulisí spolu s ostatními rekvizitami. Naštěstí díky pohotovému šaškovi, kterého tančil Jurij Kolva, ke mně střevíček doputoval. A to pouze díky naší improvizaci, při které jsem mu rychle řekl, ať pro něj zaběhne. Musím říci, že nejvíce se asi zapotila Popelka – Zuzana Hvízdalová…

Většina sportovců nebo umělců obětuje celých dvacet let života studiu, tvrdé práci a dřině bez vidiny jasného výsledku, zda se uplatní. Nemáte pocit, že jste sice v současnosti první sólista Finského národního baletu, ale v reálném životě jste toho mnoho nestihl?

Takový pocit rozhodně nemám. Naopak si myslím, že jsem si v životě tanečníka i v osobním životě dost užíval. Jsem člověk, co nehledí do budoucna se zamyšleným výrazem. Žiju na plno, užívám každé chvíle, jak jen mohu. Myslím pozitivně a snažím se přinášet dobrý pocit lidem kolem sebe. Nerad bych se za pár let otočil a něčeho litoval, proto se snažím život vychutnávat. Nemáte pocit, že to je deviza mládí, nehledět do budoucna? Mladí lidé nepřemýšlejí nad budoucností, strasti a bolesti života se jim zdají být vzdálené. Vidí sebe na vrcholu sil, úspěšné, oblíbené, se spoustou přátel…

Nevím, jak je to u jiných, ale já si myslím, že je potřeba si mládí užít naplno. Mladí nebudeme navždy. Já si moc dobře uvědomuju, jak je kariéra tanečníka krátká. Může přijít těžký úraz a je po kariéře úplně. Užívat si ale můžeme v každém věku…

Odpovědnost za život je před každým z nás. Myslím si, že čím dříve se jí postavíte, tím budete vyrovnanější. Hodně mých kolegů, kteří jsou manželé, například říká, že na dítě mají času dost a přitom je jim třeba sedmatřicet. Myslím si, že přirozená touha po tom být tátou nebo mámou přijde k většině z nás dříve nebo později. Hnát se do rodičovství příliš brzy není moudré, ale moudřejší není ani příliš dlouho čekat. Postavit se k životu čelem v optimálním věku – tak kolem třiceti – je rozumné. Na světě jsme přece proto, abychom tady po sobě zanechali odkaz. Teď nemyslím ten profesní, nebo umělecký, ale genetický. Já sám za sebe se do ničeho nehrnu, ale také nic nevylučuji…

Chodil jste se spolužáky třeba do klubů, na disko, balit holky, zkoušel jste kouřit, dělat domácí divoké večírky – prostě všechno to, jak v současnosti mladí žijí?

Myslím, že teď padl hřebíček na hlavičku… Jak jsem řekl, užívám si plnými doušky. Rozhodně jsem si těmito časy prošel. A divoké večírky a časté srazy s přáteli provozuji dodnes. Na disko ale moc často nechodím, jelikož nemám rád ty davy na tanečním parketu. Když už se ale s přáteli někdy rozhodneme navštívit nějaký ten klub, tak to stojí za to. Jsem schopný se při „trsání“ propít do střízlivosti… Rozhodně nejsem jediný umělec, který takto žije. Podle mě je to velmi časté…

Divoké večírky? Aha… To k umělcům patří, to je pravda. Ale není to kontraproduktivní? Nebyl byste lepší tanečník, kdybyste místo toho raději spal, četl? Nebo nebyl byste ještě lepší člověk, kdybyste místo divoké párty udělal něco pozitivního? Nebere vám to spíše energii a čas? Nechci tím říct, že byste byl nějaký špatný člověk, jen mě to zajímá…

Určitě máte pravdu, ale já nejsem ten typ, co jezdí každý večer někam se bavit a opíjet. V mém případě to jednou za čas potřebuji, ale dělám to pouze, když vím, že druhý den nemám žádnou povinnost. Pokud si chce člověk číst, tak si najde čas vždycky, ale já se raději vyspím v neděli ráno a většinou jsem pak v pondělí jako znovuzrozený…Stihl jste se aspoň zamilovat při tvrdé práce ve škole? Pamatujete si na svůj první polibek?

Na holky byl čas vždycky, ale už si vážně svůj první polibek nepamatuji, natož koho jsem tehdy líbal… Byly to takové malé lásky, nic vážného. Se svou přítelkyní jsem od svých šestnácti let a pamatuji si, že tenkrát se mnou hormony zamávaly hodně. Neměl jsem chuť ani pomyšlení na nic jiného, až se mi nakonec podařilo se s Lucií sblížit a brzy na to jsme spolu začali chodit…

Tak to je milé… Jste ten lepší případ, co stačil zažít pěkné dospívání, první lásky…

Já mluvím z vlastní zkušenosti. Času bylo skutečně málo, ale záleží na tom, jak se využije a mně se to podařilo. Na to, co jsem chtěl udělat, jsem si čas vždy našel. A to, na co čas nebyl, zřejmě nebylo tak důležité. Když se zamyslíte, není tomu tak i u vás? Podle mě je hloupé tvrdit, že v devatenácti letech, po ukončení konzervatoře, jsem neměl čas na holky. Naopak ta škola k tomu vybízí a já se zamilovával celkem často…

Není to ale právě ten důvod, co mnohé mladé odrazuje od uměleckých profesí? To, že nestihnou svůj život? A neodrazuje to i jejich rodiče? Že se z jejich dítěte stane jakýsi „mimoň“, který bude jen makat?

Tohle záleží více na rodičích, než na dětech, ale podle mě tohle není ten pravý důvod, proč je dnes takový malý zájem například o balet. Faktorů je více a jeden z hlavních je například ten, že tady ve Finsku má každý tanečník v souboru po své kariéře nárok na takzvaný taneční důchod, a to ve čtyřiačtyřiceti letech. Umělci zde po dosažení určité věkové hranice dostávají měsíční rentu, než dosáhnou věku důchodového. To je jeden z faktorů, proč si rodiče v České republice myslí, že taneční konzervatoře nejsou ani zdaleka tak atraktivní školy, jako jsou třeba ty s ekonomickým zaměřením. Dříve u nás taneční důchody existovaly, ale dnes nic takového není. Bůh stůj nade mnou a pomáhej mi, abych byl schopen tančit v šedesáti letech Solora v Bajadéře… Každý rozumný rodič si uvědomí, že taková nejistota je příliš riskantní. Někteří rodiče si také nejsou jisti tím, jaká je zátěž při trénincích. Je pravda, že studovat Taneční konzervatoř není procházka růžovou zahradou. Ale co je dnes snadné a v čem je dnes jistota??? Z mé zkušenosti mohu říct, že kdybych odešel po pár letech studia na Taneční konzervatoři pryč, nelitoval bych. Pohyb mě bavil, byl jsem hyperaktivní dítě, získal jsem fyzickou zdatnost, sílu, dobrou kondici a všeobecně vzdělávací předměty jsem měl jako na každé jiné škole.