Nesmělá pompa Jordiho Savalla: Biber ve Vídni

Knížecí zrcadlo. Tak znělo motto lednového vídeňského festivalu staré hudby Rezonance 2015 (Resonanzen 2015), který letos optiku dramaturgické pozornosti u příležitosti třísetletého výročí úmrtí Ludvíka XV. zaměřil k tématům aristokratické reprezentace, moci a bezmoci, nádherymilovnosti a opovržení obyčejným životem a lidem, hrdinských skutků, hanby a ponížení. Denního tisku posluchači neznalí by řekli, že jsou to témata dávno přežitá, nepromlouvající k postmodernímu člověku raného jednadvacátého století. Náklady na reprezentaci aristokratů demokracie však ne a ne klesnout, v českých zemích i Rakousku, hanba, ponížení a rádoby hrdinství jsou denním chlebem voličů i politických komentátorů. Jakých hudebních valérů však mohla aristokratická reprezentace v tónech nabýt, mohli se v programově koncentrovaném a událostmi nabitém týdnu přesvědčit posluchači a návštěvníci vídeňského Koncertního domu v týdnu od 17. do 25. ledna 2015.

Před koncerty ansámblů staré hudby Capella de la Torre, Concerto Romano nebo Le Poème Harmonique a před hostováním flétnistky Dorothee Oberlinger nebo loutnistky Evangelina Mascardi jsem dal nakonec sázkou na jistotu přednost Jordi Savallovi, zvláště když měli posluchači nedělního koncertu 18. ledna 2015 možnost setkat se s ním v jediném večeru v přítomnosti všech tří jeho souborů, šestnáctihlasého vokálního tělesa La Capella Reial de Catalunya (tři soprány, mezzosoprán, čtyři kontratenory, čtyři tenory a dva barytony a basy) a instrumentálních těles Hespèrion XXI a Le Concert des Nations. Lákavý byl i program samotný, sestavený výhradně z instrumentálních a vokálně-instrumentálních kompozic Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644–1704), nobilitovaného rodáka ze Stráže pod Ralskem, jehož cesta vedla přes Opavu, Olomouc a Kroměříž do arcibiskupské kapely v Salcburku (1670). Právě kompozicím salcburského období byl věnován Savallův koncert, jemuž rozlehlé podium Velkého sálu vídeňského Koncertního domu s varhanní emporou vytvořilo ideální akusticko-prostorový rámec, v němž bylo možno alespoň imitovat prostorovou dramaturgii salcburského dómu se čtyřmi varhanními emporami. Savall tak přítomnému publiku, které zcela vyprodalo Velký sál, a rozhlasovým posluchačům ORF, kteří mohli být koncertu živě přítomni, připomněl, jak důležitou roli (nejen ve staré hudbě) hrají prostorové a akustické dispozice koncertního prostoru, nač tak rádi zapomínají vyznavači ideálních temp.

Introdukcí půldruhé hodiny trvajícímu koncertu byl Krásný pochod Bartholomäa Riedla (asi 1650–1688), následovaný Dlouhým a krásným pochodem téhož autora, rovněž pro osm trubek a dvojici tympánů, umístěných ve sloupoví varhanní empory a komunikujících antifonickým střídáním hlasů. Pochodem vstoupili na podium Velkého sálu i sólisté večera, francouzsko-marokánská sopranistka Hanna Bayodi-Hirt, která v pokročilém těhotenství doslova zpívala za dva, vynikající norská mezzosopranistka Marianne Beate Kielland, kontratenoristé Pascal Bertin a David Sagastume, jeden z mnoha vynikajících britských tenoristů Nicholas Mulroy s katalánským kolegou Lluísem Vilamajó a basisté Daniele Carnovich a Antonio Abete. Vlastní večer otevřelo koncertantní moteto Plaudite tyrana à 53 (1682), oslavující Salcburk, jeho arcibiskupa Ruperta a Biberovu novou vlast. Zvukový lesk a monumentalitu antifonického hymnu, v němž proti sobě stojí concertina vokální, smyčcová a dechových nástrojů s tympány, vystřídala jedna z nejznámějších Biberových instrumentálních kompozic, smyčcová sonáta s bassem continuo Battalia à 10 (1673), která si za svůj programatický obsah více než lesk a lomoz bitevních vřav à la Beethovenovo Wellingtonovo vítězství nebo Čajkovského Slavnostní předehra 1812 vybrala parodii všeho toho vojáctví a rytířství, měřeného vypitými mázy vína. Původně zřejmě baletní kompozici oživil pohyb koncertního mistra Maura Lopese po pódiu, skladba však ožila především zvukovou nádherou ústřední Árie, kterou obvykle posluchači, dychtiví následující Bitvy a Lamenta zraněného mušketýra, považují jen za introdukci k přestřelce smyčců. Serióznější stránku Biberovy instrumentální tvorby pak prezentovala třídílná Sonata Sancti Polycarpi à 9 (1673) pro osm trubek a tympány, dvojsborová antifonická kompozice ke jmenování Polykarpa von Khuenberg salcburským dómským proboštem.

Středobodem večera, k němuž se Jordi Savall vrátil i v přídavku, opakujícím před vděčným publikem hned celé Gloria, byla Missa salisburgensis à 53 (1682), ve své době obsazením extrémní a bombastická kompozice ke slavnostní bohoslužbě u příležitosti jedenáctistého výročí trvání salcburského (arci)biskupství. Biberova Salcburská mše, kombinující hudební pompu nebes i země s hluboce kontemplativními pasážemi, byla zkomponována pro deset trubek se čtyřmi tympány, dvanáct smyčců, dva cinky a tři pozouny, dva hoboje, čtyři zobcové flétny, varhany s bassem continuo a šestnáct vokalistů, v pěti sborech umístěných na dvou místech. Již pohled na zaplněné podium Velkého sálu vídeňského Koncertního domu s lesem viol da gamba dával tušit, že bude publikum svědkem mimořádného hudebního zážitku, k životu probouzeného skromňoučkými gesty Jordiho Savalla, který se na pódiu pohyboval až nesměle.

Salcburská mše v Savallově dosavadní biberovské diskografii na rozdíl od Battalie nebo Bruselské mše chybí, proto jsem byl na její provedení velmi zvědav. Zvukový mág a hédonik Savall nezůstal své pověsti a kvalitám nic dlužen: všudypřítomný afekt pramenící z porozumění zhudebňovanému textu mešního ordinária, smysl pro barokní extravaganci a virtuozitu vokálních a instrumentálních koncertantních pasáží, a především zdůrazňování biberovských dynamických vln, gradace od skromně obsažených pasáží k pompézním tutti, činily z takřka hodinové mešní kompozice zážitek mahlerovské působivosti a zvukové velikosti. Publikum bylo nadšeno. A poučeně reagovalo na Savallem akcentovaný citát z Allegriho Miserere, pod hrozbou exkomunikace zakázaného za hranicemi papežského Říma. Mihlo se Biberovým Agnus Dei Salcburské mše dobrých sto let předtím, než bylo Mozartem vyneseno za brány Věčného města. Byla to sice ode mne sázka na jistotu, místo méně známých souborů staré hudby putovat do Vídně za Jordi Savallem a jeho soubory staré hudby, i jistoty však mohou překvapovat a uchvátit, zvláště ocitnou-li se v posvěcených rukou hudebních mágů, jakým je bezesporu Savall. Rakouské publikum se s ním opět shledá na sklonku července během štýrskohradeckého festivalu Styriarte v programech z děl Tobiase Huma a komponistů časů Erasma Rotterdamského.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Festival Resonanzen
Dirigent: Jordi Savall
Hespèrion XXI, Le Concert des Nations, La Capella Reial de Catalunya
Hanna Bayodi-Hirt (soprán)
Marianne Beate Kielland (mezzosoprán)
Pascal Bertin (kontratenor)
David Sagastume (kontratenor)
Nicholas Mulroy (tenor)
Lluis Vilamajó (tenor)
Daniele Carnovich (bas)
Antonio Abete (bas)
18. ledna 2015 Velký sál Koncertního domu Vídeň

program:
Bartholomäus Riedl:
– Ist ein schöner Aufzug
– Ein langer und schöner Aufzug
Heinrich Ignaz Franz Biber:
– Plaudite tympana à 53 (1682)
– Battalia à 10 (1673)
– Sonata Sancti Polycarpi à 9 (1673)
– Missa Salisburgensis à 53 (1682)

www.konzerthaus.at

Foto archiv, David Ignaszewski