Nesmělá pompa Jordiho Savalla: Biber ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Knížecí zrcadlo. Tak znělo motto lednového vídeňského festivalu staré hudby Rezonance 2015 (Resonanzen 2015), který letos optiku dramaturgické pozornosti u příležitosti třísetletého výročí úmrtí Ludvíka XV. zaměřil k tématům aristokratické reprezentace, moci a bezmoci, nádherymilovnosti a opovržení obyčejným životem a lidem, hrdinských skutků, hanby a ponížení. Denního tisku posluchači neznalí by řekli, že jsou to témata dávno přežitá, nepromlouvající k postmodernímu člověku raného jednadvacátého století. Náklady na reprezentaci aristokratů demokracie však ne a ne klesnout, v českých zemích i Rakousku, hanba, ponížení a rádoby hrdinství jsou denním chlebem voličů i politických komentátorů. Jakých hudebních valérů však mohla aristokratická reprezentace v tónech nabýt, mohli se v programově koncentrovaném a událostmi nabitém týdnu přesvědčit posluchači a návštěvníci vídeňského Koncertního domu v týdnu od 17. do 25. ledna 2015.

Před koncerty ansámblů staré hudby Capella de la Torre, Concerto Romano nebo Le Poème Harmonique a před hostováním flétnistky Dorothee Oberlinger nebo loutnistky Evangelina Mascardi jsem dal nakonec sázkou na jistotu přednost Jordi Savallovi, zvláště když měli posluchači nedělního koncertu 18. ledna 2015 možnost setkat se s ním v jediném večeru v přítomnosti všech tří jeho souborů, šestnáctihlasého vokálního tělesa La Capella Reial de Catalunya (tři soprány, mezzosoprán, čtyři kontratenory, čtyři tenory a dva barytony a basy) a instrumentálních těles Hespèrion XXI a Le Concert des Nations. Lákavý byl i program samotný, sestavený výhradně z instrumentálních a vokálně-instrumentálních kompozic Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644–1704), nobilitovaného rodáka ze Stráže pod Ralskem, jehož cesta vedla přes Opavu, Olomouc a Kroměříž do arcibiskupské kapely v Salcburku (1670). Právě kompozicím salcburského období byl věnován Savallův koncert, jemuž rozlehlé podium Velkého sálu vídeňského Koncertního domu s varhanní emporou vytvořilo ideální akusticko-prostorový rámec, v němž bylo možno alespoň imitovat prostorovou dramaturgii salcburského dómu se čtyřmi varhanními emporami. Savall tak přítomnému publiku, které zcela vyprodalo Velký sál, a rozhlasovým posluchačům ORF, kteří mohli být koncertu živě přítomni, připomněl, jak důležitou roli (nejen ve staré hudbě) hrají prostorové a akustické dispozice koncertního prostoru, nač tak rádi zapomínají vyznavači ideálních temp.

Introdukcí půldruhé hodiny trvajícímu koncertu byl Krásný pochod Bartholomäa Riedla (asi 1650–1688), následovaný Dlouhým a krásným pochodem téhož autora, rovněž pro osm trubek a dvojici tympánů, umístěných ve sloupoví varhanní empory a komunikujících antifonickým střídáním hlasů. Pochodem vstoupili na podium Velkého sálu i sólisté večera, francouzsko-marokánská sopranistka Hanna Bayodi-Hirt, která v pokročilém těhotenství doslova zpívala za dva, vynikající norská mezzosopranistka Marianne Beate Kielland, kontratenoristé Pascal Bertin a David Sagastume, jeden z mnoha vynikajících britských tenoristů Nicholas Mulroy s katalánským kolegou Lluísem Vilamajó a basisté Daniele Carnovich a Antonio Abete. Vlastní večer otevřelo koncertantní moteto Plaudite tyrana à 53 (1682), oslavující Salcburk, jeho arcibiskupa Ruperta a Biberovu novou vlast. Zvukový lesk a monumentalitu antifonického hymnu, v němž proti sobě stojí concertina vokální, smyčcová a dechových nástrojů s tympány, vystřídala jedna z nejznámějších Biberových instrumentálních kompozic, smyčcová sonáta s bassem continuo Battalia à 10 (1673), která si za svůj programatický obsah více než lesk a lomoz bitevních vřav à la Beethovenovo Wellingtonovo vítězství nebo Čajkovského Slavnostní předehra 1812 vybrala parodii všeho toho vojáctví a rytířství, měřeného vypitými mázy vína. Původně zřejmě baletní kompozici oživil pohyb koncertního mistra Maura Lopese po pódiu, skladba však ožila především zvukovou nádherou ústřední Árie, kterou obvykle posluchači, dychtiví následující Bitvy a Lamenta zraněného mušketýra, považují jen za introdukci k přestřelce smyčců. Serióznější stránku Biberovy instrumentální tvorby pak prezentovala třídílná Sonata Sancti Polycarpi à 9 (1673) pro osm trubek a tympány, dvojsborová antifonická kompozice ke jmenování Polykarpa von Khuenberg salcburským dómským proboštem.

Středobodem večera, k němuž se Jordi Savall vrátil i v přídavku, opakujícím před vděčným publikem hned celé Gloria, byla Missa salisburgensis à 53 (1682), ve své době obsazením extrémní a bombastická kompozice ke slavnostní bohoslužbě u příležitosti jedenáctistého výročí trvání salcburského (arci)biskupství. Biberova Salcburská mše, kombinující hudební pompu nebes i země s hluboce kontemplativními pasážemi, byla zkomponována pro deset trubek se čtyřmi tympány, dvanáct smyčců, dva cinky a tři pozouny, dva hoboje, čtyři zobcové flétny, varhany s bassem continuo a šestnáct vokalistů, v pěti sborech umístěných na dvou místech. Již pohled na zaplněné podium Velkého sálu vídeňského Koncertního domu s lesem viol da gamba dával tušit, že bude publikum svědkem mimořádného hudebního zážitku, k životu probouzeného skromňoučkými gesty Jordiho Savalla, který se na pódiu pohyboval až nesměle.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na