Neue Oper Wien: Nedorozumění Fabiana Panisella

Albert Camus (1913–1960), Francouz narozený v Alžíru, z matčiny strany s trochou španělské krve. Sirotek po otci padlém v prvním roce první světové války. Chlapec vyrůstající s matkou a přísnou babičkou. Matka analfabet, za niž se před spolužáky na gymnáziu, kam se dostal díky svému učiteli základní školy, styděl. Překonal těžkou nemoc, několik let strávil v rodině své tety. V osobě strýce potkal intelektuála. Tehdy se utrhl ze řetězu a začal dohánět, co mu dosud bylo odepřeno. Oženil se s narkomankou, přidal se k lidové frontě, vedl politické řeči, vstoupil do komunistické strany Alžírska. Získal diplom z filozofie, za druhé světové války se připojil k odboji, a to přes opětovné onemocnění tuberkulózou. Nositel Nobelovy ceny za literaturu. Příznačné, že nakonec zemřel při autonehodě, když přijal nabídku přítele na společnou cestu, ačkoli už měl v kapse jízdenku na vlak (přiznačné jsou i spekulace, že automobil měl závadu, o níž se „postaraly“ sovětské špionážní síly).

Albert Camus – filozof absurdna, existencialista už v době, kdy existencialismus ještě nebyl definován. Snad nejznámější z jeho díla je román L’Étranger (Cizinec) z roku 1942, příběh introverta, který spáchal vraždu a čeká ve vězení na svou popravu. Z roku 1943 pak je divadelní hra Le Malentendu (Nedorozumění), která na Cizince trochu navazuje. Camus hru napsal v okupované Paříži.

Thriller o pěti postavách
Kdesi kdysi žije matka s dcerou Martou, společně vedou malý hotýlek. Touží po jiném životě, a tak léta vraždí hosty, kteří k nim zavítají, aby se zmocnily jejich peněz, které potřebují na cestu  k moři a do lepšího světa. Hosty vždy omámí čajem s uspávacím prostředkem a hodí je do řeky, kde utonou. Jednoho dne přijde Jan se svou ženou Marií. Posílá Marii pryč pod záminkou, že si na tomto podivném místě potřebuje něco vyřídit. Ubytuje se v hotýlku. Matka už chce s vražděním přestat, cítí se stará a unavená, ale Marta vidí poslední možnost úniku. Tak se také Jan stane obětí obou vražedkyň. Teprve pak si prohlédnou jeho pas. Jan byl jejich syn a bratr, který jako dítě odešel a po dvaceti letech se – nepoznán – vrátil. Celé to bylo jen – nedorozumění. Zvláštní postavu hry představuje stařec; může to být sluha obou žen, nepojmenovaný příbuzný, zkrátka „někdo“. (Camusovo Nedorozumění je v současné době v repertoáru vídeňského Volkstheater).

Morbidní příběh zhudebnil ve Španělsku žijící argentinský skladatel Fabian Panisello (narozen 1963). Jeho opera (zatím jediná) Le Malentendu na libreto Juana Lucase měla premiéru před rokem v Teatro Colón v Buenos Aires a v koprodukci s ním ji teď uvedla Nová opera Vídeň v prostorách Semperdepot (dalšími koproducenty jsou Teatros del Canal & Teatro Real v Madridu, kde bude opera uvedena po Vídni, a Centre National de Création Musicale). Skladatel přiznává, že ho „černé“ náměty přitahují, zhudebnil Poeova Havrana jako melodram a přípravou k opeře se mu stalo i monodrama L’officina della resurrezione pro baryton a smyčcový kvartet, v němž barytonista představuje dvě postavy – současného a archaického člověka.

Text Camusova Nedorozumění je v libretu zkrácen, ale v zásadě nepozměněn, zůstává ve francouzštině. Jen postava starce – až na samotný závěr opery němá role – dostala jiný rozměr. Autoři opery v něm vidí hybatele děje, starozákonního Všemohoucího, který s lidmi nemá soucit. Stařec podle nich určuje jednání postav a směr, jakým se příběh bude ubírat – začne tím, že cestovní pas příchozího odnese dřív, než se do něj obě ženy mohou podívat. Tím vytvoří podmínky pro následující tragédii, a v závěru, kdy Marie přichází hledat svého muže a prosí o pomoc, pronese Stařec pouze striktní „Ne!“

V libretu je několik narážek. Celkem přirozeně na Lukášovo evangelium a příběh „marnotratného syna“, pro nějž otec po jeho návratu přichystá hostinu, a starší syn, který zůstal doma, to nese s nelibostí. Také tady, když matka váhá nad další vraždou, připomene Marta bratra, který odešel do světa za lepším životem, a ona musela zůstat a obětovat se. Na Martiny dotazy Janovi, jak se jmenuje a odkud pochází, uvádí Jan vymyšlené jméno Karel Hašek a tvrdí, že pochází z Čech – což je upomínka na Camusův pražský pobyt a jeho zájem o Franze Kafku, v jehož díle nalezl motivy, které ho zaujaly.

Aby se dramatické libreto stalo operou, je třeba ho zhudebnit. Fabian Panisello ve stominutové opeře hrané bez přestávky uplatňuje akustické nástroje (čtrnáct hráčů) ve spojení s elektronikou, v instrumentaci mají velký podíl bicí, žestě (včetně basklarinetu a basového saxofonu), dva keyboardy a klavír.

Celek tvoří preludium a třináct scén, mezi nimiž je pět meziher, věnovaných všem pěti postavám. Co o hudbě říká skladatel:

„Preludium je věnováno všem postavám. Už v prvních taktech zazní pro ně charakteristické rytmické pattern a tónové systémy. Od čísla jedenáct je to Stařec. Zde začíná hudba z pásku, které říkám mikro-opera. Není to nic jiného než redukce celé opery do tří minut, v nichž – zcela v hudebně-divadelním smyslu preludia – jsou slyšet předzvěsti všech devatenáct částí díla. Pásek je doprovázen akordeonem, který zároveň symbolizuje třicet sedm proměn Starce ve hře a zatvrzelost jeho duše. Používám zde rétorickou figuru degradace, přičemž akordy až do konce stále víc zahušťuji. Marie je velmi naivní a něžná postava, proto v její mezihře používám rytmickou valčíkovou figuru a pentatonické řady. Interludium matky je velká katabáze, charakterizovaná sestupnými liniemi, které symbolizují i plynutí vody. Zvláštní na tomto místě je, že je živá hudba zdvojena hudbou z pásku, takže vznikají dva akustické prostory a publikum je do zvuku vtaženo. Struktura Janovy hudby je polyfonní hoquetus, kompoziční technika renesance, v níž se dva nebo více hlasů virtuozně doplňují. Pro interludium vody jsem ve zvukovém studiu zpracoval zvuky vody, hrané na klávesnici keyboardu. Také jinde kombinuju zvukové barvy často se zvukem vody, voda je tedy všude. V mezihře vody zazní na jednom místě sedm akordů. To je okamžik Janova utonutí. Marta je pro mě čarodějnice, jejíž celý destruktivní potenciál propukne na hudebním vrcholu čísla čtyři její mezihry. Jinak je její mezihra modulací jednoho jediného akordu, symbolizujícího její obsesi.“

Hezky napsáno, ovšem divák-posluchač nemá možnost sledovat, kde se nacházíme, u kterého čísla kterého interludia, či analyzovat hoquetus, divák vnímá hudební celek. Nemůže postřehnout tříminutovou mikro-operu (tak, abychom takový trik postřehli, to uměl napsat Mozart), nebo třicet sedm proměn Starce. Může postřehnout šplouchání vody, ale o co barvitěji a naléhavěji dokázal něco takového Benjamin Britten… A tak z celé opery hudebně nejvíc zaujme dialog Marty a Jana, která na něj ve zrychleném tempu sype otázky „odkud pocházíte“, „jaké máte povolání“, „odkud jste sem přijel“, a Jan jí rovněž zrychleně odpovídá, Martin hysterický (komponovaný) smích – ale hlavně ukolébavka Matky nad spícím Janem, o němž netuší, že je to její syn, a přece ji cosi na něm nutí uvažovat o tom, zda to věčné zabíjení má vůbec nějaký smysl. Je to také jediné místo, kde proud zvukových kombinací spočine u prostoty otupeného sice, ale stále ještě citu.

Pokud skladatel říká, že: „Marie je velmi naivní a něžná postava“, proč žene její part do neuzpívatelných výšek, kde představitelce – ať autor promine – nezbývá nic jiného, než „ječet“? Navíc sólisté zpívali s mikroporty, což barevným a dynamickým modulacím hlasu rovněž neposloužilo, ale vůči elektronické složce partitury nebylo zbytí. A proč se Mariin part nijak neliší od partu hysterické, destruktivní a mordem posedlé Marty? Mnohé je promyšleno a skladatel si to jistě dobře zdůvodnil, ale bohužel to není slyšet – Mariina valčíková figura, ani cirkusová hudba v okamžiku, kdy se Jan napije otráveného čaje a pronese přípitek „návratu ztraceného syna“, v přívalu nejrůznějších zvukových kombinací (včetně šeptaných útržků řeči a koláže reálných zvuků) tyto finesy zanikají. Nevyzní ani závěrečné hrdé Starcovo „Ne!“, odmítnutí pomoci nešťastné Marii Starcem/Všemohoucím. Ač je dobře myšleno libretem, skladatel mu nepomohl, pointa nevyzněla. Každý skladatel soudobé opery stojí před obrovským úkolem – dějiny jsou dlouhé a vzorů příliš mnoho. Ale vždy a všude platilo, že méně znamená více.

Všichni sólisté, Edna Prochnik (Matka), Anna Davidson (Marta), Kristján Jóhannesson (Jan), Gan-ya Ben-gur Akselrod (Marie), ovšem odvedli grandiózní výkony – a to v partituře, kde neexistuje rytmická ani melodická opora, kde vokální a instrumentální složka běží vedle sebe nezávisle – a přitom vytvořili přesvědčivé postavy (až na Marii, což však nebylo její vinou – viz výše). Dieter Kschwendt-Michel se v produkci Nové opery Vídeň objevil poprvé a kromě šouravé chůze a závěrečného „Nein!“, které opravdu nevyznělo, jak by mělo, neměl co ukázat.

Kdo však zaslouží především obdiv, byl technický tým, vlastní tvůrce tohoto multimediálního divadla. Vyznění neobyčejně pomohly – neřkuli, že je přímo zachránily – filmové dotáčky (Chris Ziegler), zvuková režie (Christina Bauer), elektronika (Alexis Baskind) a světelný design (Norbert Chmel). A také amadeus ensemble-wien za řízení Waltera Kobéry. Dramaturgie Neue Oper Wien stále hledá a cenu má každé seznámení s něčím novým. Možná to bylo opravdu jen nedorozumění a možná bude Fabian Panisello příště věřit více hudebnímu instinktu než technické učenosti.

Hodnocení autorky recenze: 70%

 

Fabian Panisello:
Le Malentendu
Dirigent: Walter Kobéra
Režie: Christoph Zauner
Scéna a kostýmy: Diego Rojas Ortiz
Světelný design: Norbert Chmel
Video: Chris Ziegler
Zvuková režie: Christina Bauer
Elektronika: Alexis Baskind
amadeus ensemble-wien
(koprodukce Teatro Colon Buenos Aires / Teatros del Canal & Teatro Real Madrid / Centre National de Création Musicale Lyon)
Premiéra 21. února 2017 Semper-Depot Wien

Mutter – Edna Prochnik
Martha – Anna Davidson
Jan – Kristján Jóhannesson
Maria – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Der Alte – Dieter Kschwendt-Michel

www.neueoperwien.at