Neumannův první dvořákovský komplet poprvé na CD

Symfonické dílo Antonína Dvořáka patřilo po celou aktivní dirigentskou dráhu Václava Neumanna ke stěžejním oblastem jeho zájmu a jeho interpretační pojetí těchto děl vnímá dodnes mnoho posluchačů jako vzorové. Neumann Dvořákovy symfonie a další orchestrální díla nejen často prováděl na koncertech České filharmonie doma i na zahraničních zájezdech, ale pořídil s tímto orchestrem také dvě souborné nahrávky všech devíti skladatelových symfonií. Zatímco chronologicky druhý komplet, pořízený digitálně v 80. letech 20. století, je běžně dostupný na CD nosičích, starší analogové nahrávky, realizované v letech 1971 – 1973, se od svého tehdejšího vydání na klasických gramofonových deskách žádné další reedice nedočkaly (s výjimkou Deváté symfonie, vydané na CD již v 90. letech). Teprve v letošním roce přistoupilo vydavatelství Supraphon k jejich nové edici, která je navíc doplněna Neumannovými snímky dalších Dvořákových orchestrálních skladeb, vydaných na CD již dříve (Symfonické variace, cyklus koncertních předeher V přírodě, Karneval, Othello a čtyři symfonické básně na náměty z Erbenovy Kytice: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek).Všechny nahrávky zabírají dohromady 8 CD, uložených v kartonové krabičce opatřené designem stylově sladěným s předchozími soubornými edicemi nahrávek Dvořákova klavírního díla s Radoslavem Kvapilem a smyčcových kvartetů v podání Panochova kvarteta. Přiložený čtyřjazyčný booklet obsahuje čtivou a informačně bohatou stať Vlasty Reittererové, pojednávající o okolnostech vzniku a následné recepci jednotlivých skladeb (není jen jasné, z jakého důvodu je součástí textu také odstavec věnovaný Dvořákově symfonické básni Píseň bohatýrská, jejíž nahrávka na tomto kompletu CD vůbec nefiguruje a, pokud je mi známo, Václav Neumann ji ani nikdy nerealizoval). Za nedostatek bookletu lze považovat absenci jakékoli zmínky o Václavu Neumannovi jako výsostném interpretovi Dvořákovy hudby a jeho interpretačním přístupu k těmto partiturám stejně jako absenci případného srovnání obou nahrávek symfonických cyklů. Navíc booklet ani samotný obal překvapivě vůbec neobsahují informaci, že se jedná o první zpřístupnění těchto nahrávek na digitálních nosičích, což je trochu škoda i z marketingového hlediska. 

Při poslechu vzkříšených Neumannových nahrávek z počátku sedmdesátých let se přímo nabízí srovnání jejich uměleckých i technických parametrů se soubornou nahrávkou vzniklou o více než dekádu později. Je třeba předeslat, že z interpretačního hlediska se v žádném případě nejedná o dvě naprosto rozdílné koncepce (jako třeba v případě dvou Gouldových nahrávek Goldbergovských variací, abychom uvedli extrémní příklad), Neumannův přístup byl, zdá se, v tomto ohledu poměrně konstantní a více rozdílů bychom možná našli v jeho pozdních dvořákovských nahrávkách z počátku 90. let pro japonské vydavatelství Pony Canyon / Exton (tehdy se však nejednalo o komplet, ale pouze o poslední tři symfonie). Obecně lze však říci, že snímky mladšího Neumanna mají určitou svěžest, které jejich pozdější protějšky nedosahují.Neumannova představa o tempech se u obou kompletů příliš neliší v případě vrcholných symfonií, které dirigent často uváděl i koncertně, takže způsob jejich provádění už měl svým způsobem kodifikovaný. U symfonií raných je situace poněkud odlišná. Týká se to především Symfonie č. 1 „Zlonické zvony“ jejíž první dvě věty jsou na starší nahrávce každá o celé dvě minuty kratší. Toto rychlejší tempo celkovému vyznění rozsáhlé symfonie napomáhá. S podobným „zestručněním“ se lze setkat také v případě Symfonie č. 3 Es dur, která je o téměř tři minuty kratší než na novější nahrávce. Vůbec lze říci, že v případě Třetí symfonie je analogová nahrávka o mnoho zdařilejší, nepůsobí tak těžkopádným dojmem jako její o více než deset let mladší protějšek. Strhujícího účinku nahrávky Václava Smetáčka z roku 1959 přesto nedosahuje. Pomalejší tempa v první a druhé větě naopak na starší nahrávce prospěla Symfonii č. 4. Lépe tak vyzní zpěvné vedlejší téma první věty a především celá „wagnerovská“ věta druhá, jejíž ušlechtilý, místy až tajemný výraz pomalé tempo skvěle podtrhuje. Za nejzdařilejší položky kompletu ze 70. let lze zřejmě považovat Symfonie č. 7 a 9. Snímek Sedmé symfonie velmi přesvědčivě vystihuje celkový výraz díla, na rozdíl od novější nahrávky je v něm výrazněji pojatý temný úvod a obě krajní věty mají působivý dramatický tah. Nahrávka Deváté symfonie pak aspiruje na pomyslný titul „nejlepší Novosvětská vůbec“. Podobná hodnocení jsou vždy samozřejmě velmi relativní, nicméně faktem zůstává, že Neumannův snímek z roku 1972 představuje špičkovou kreaci, která množstvím detailů v práci s jednotlivými hlasy i celkovým vyzněním zřejmě ještě „o prsa“ předstihuje jinak také vynikající Neumannovu pozdější digitální nahrávku. V případě symfonií č. 6 a 8 je naopak velmi obtížné rozhodnout, kterému snímku dát přednost. Jejich interpretační koncepce je totiž na obou nahrávkách víceméně totožná ať už se jedná o tempa, dynamický plán nebo práci s jednotlivými hlasy.Zůstaneme-li u srovnávání obou kompletů také z hlediska technického, musíme konstatovat, že největší rozdíl lze zaznamenat v rovině celkového zvukového obrazu, což je jistě dáno především odlišnou nahrávací technikou. Zatímco novější digitální nahrávky mají uhlazený, sametový zvuk, analogové snímky jsou poněkud syrovější, méně učesané. To ovšem nutně nemusí znamenat handicap. Právě naopak, starší nahrávky symfonií působí v tomto ohledu poněkud „autentičtěji“ a umožňují lepší rozlišení jednotlivých hlasů, takže hudební tok působí plastičtěji než u někdy až příliš kompaktního zvuku nahrávek z 80. let. V každém případě záleží na osobním vkusu každého posluchače, kterému z uvedených zvukových obrazů dá přednost. Druhým podstatným rozdílem obou kompletů je míra „čitelnosti“ hlasů v basové linii, a to zejména v pasážích, které jsou v nízké dynamické hladině: u kompletu ze 70. let si nelze nevšimnout zřetelněji slyšitelného základu v hlubokých polohách, což snad souvisí i s prvním uvedeným parametrem, celkovou zvukovostí. Je to patrné především v úvodech těch vět, které začínají samostatným rytmickým tepem a teprve následně se přidává téma ve vyšších hlasech, například v případě Třetí nebo Šesté symfonie. Tato vlastnost starších nahrávek vyniká i v pasážích, v nichž rytmický základ obstarává pizzicato smyčcových nástrojů (Dvořákem často využívané). 

Vydání Neumannova prvního kompletu Dvořákových symfonií lze považovat za vynikající počin. Přes určité výhrady k obsahu bookletu se jedná o atraktivní titul, který zejména pro sběratele dvořákovských nahrávek představuje „povinnou“ položku. Snímky kromě toho zachycují vynikající uměleckou kondici České filharmonie těsně po ančerlovské éře a potvrzují Neumannův již tehdy zralý a ustálený interpretační názor na stěžejní díla české symfonické hudby, styl, který se stal doslova vzorovým a který bezpochyby patří k nejvýraznějším momentům v historii interpretace Dvořákova symfonického díla. 

Antonín Dvořák:
Kompletní symfonie -symfonické básně – symfonické variace – koncertní předehry
Česká filharmonie
Dirigent: Václav Neumann
Houslové sólo: Bruno Bělčík (Symfonie č.8)
Katalogové číslo: SU 4090-2 038
Médium: 8CD
Celkový čas : 8:31:46
Rok vydání: 2012
Vydavatel: Supraphon a.s.
Čárový kód: 099925409029
Nahráno: 8DDD

Titulní foto: František Sláma