Nevím, proč je balet u nás tak nepopulární (1)
Rozhovor se Stanislavem Fečem
Patří k prvním baletním umělcům, kteří po revoluci opustili zemi a dokázali se etablovat na obrovském, konkurenčním, baletním, světovém jevišti. Výčet jeho rolí jak v Národním divadle v Praze, tak i z jeho aktivní kariéry ve světě by zabral pěkných pár desítek řádků. O všem, co jeho fanoušky, kolegy z baletu a hlavně čtenáře zajímá, se dočtete právě v tomto rozhovoru, který navazuje na cyklus rozhovorů s významnými baletními umělci, který otevřel Michal Krčmář (zde).
Stanislav Fečo – vynikající tanečník, jehož baletní dráha je spojena s největšími tanečníky své doby, se nevyhýbá žádnému tématu. Strhující a dojemnou pasáž tvoří jeho otevřená výpověď o rakovině, kdy z tohoto fatálního pas de deux se smrtí nakonec vyšel jako vítěz. Pro všechny fanoušky a milovníky baletu budou zajímavé i jeho vzácné vzpomínky na věhlasné taneční partnerky a kolegy a jeho otevřené, upřímné a profesionální názory na balet v současnosti. Čtenářům přeji vzrušující exkurzi do velkého baletního světa napříč kontinenty a dvěma desetiletími.
*** 
Vedli vás rodiče k divadlu?
Maminka mě prvně přivedla do Smetanova divadla na baletni představení Ferda Mravenec. Bylo mi šest let a představení na mě udělalo tak obrovský dojem, že jsem si moc přál v něm tančit a tudíž jsem donutil rodiče, aby mě přihlásili do baletní přípravky Národního divadla. Tím byl můj osud zpečetěn (smích).
Na koho jste se chodil dívat na balet do Národního?
V době, kdy jsem docházel ještě do přípravky (k dámám Sobotkové, Páskové a Špryslové) a potom dále už na konzervatoři (dříve HTŠ), jsem se chodil dívat na Martu Drottnerovou, Miroslavu Pešíkovou, Hanu Vláčilovou, Janu Kůrovou, Michaelu Černou, Marii Hybešovou, Lubomíra Kafku, Vlastimila Harapese, Jaromíra Petříka, Jana Kadlece, Jana Němce, Jaroslava Slavického, Jiřího Horáka… Byla to celá plejáda. O to víc potom bylo zajímavé stát se partnerem například Jany Kůrové a Hany Vláčilové.
Mnoho historiků a recenzentů vzpomíná na velkou epochu Pražského komorního baletu (PKB). Zaujal vás Pražský komorní balet s Pavlem Šmokem?
Přiznám se, že ačkoliv si Pavla Šmoka i PKB nesmírně vážím, nikdy mne to tímhle směrem netáhlo. Chtěl jsem pracovat ve velkém divadle a tančit ve velkých baletech. Miniatury mám rád, ale jen občas. Nicméně PKB, to je celá epocha velkých osobností a je škoda, že dnes už nemá tento soubor takovou prestiž a hvězdy, jako dřív. Měl jsem ale štěstí tančit ještě na škole překrásný Šmokův duet Musica Slovaca!
V době své taneční kariéry jste byl velký perfekcionista. Byl jste jím už na škole?
Byl jsem jím – jak tak na to vzpomínám – vždy, aspoň co se týká baletu. Ve škole jsem neustále někoho opravoval, radil. Dneska, když jsem v pozici baletního pedagoga, mám na sebe vztek, že jsem spoustu věcí nedělal správně v mládí. Jenže v tom našem povolání to už tak chodí, že když už konečně víš co a jak, tak tvůj čas vypršel.
Měl jste čas na běžné záliby dospívajícího kluka, nebo jste byl většinu času na konzervatoři?
No, my jsme tam opravdu téměř žili. Od osmi ráno do osmi večer. Já jsem tam jedno období strašil již od sedmi od rána a seděl ve špagátu (smích), se kterým jsem bojoval celý život. Dnes nechápu, jak jsme to mohli vydržet, každý den v takovém stresu, přejíždění několikrát denně. Záliby jsem měl různé, ale nějakým způsobem stejně směřovaly k umění nebo sportu. Rozhodně jsem nikdy neměl rád hrát si na vojáky, prát se, hrát fotbal, atd.
Bylo možné se do roku 1989 účastnit za školu nějakých prestižních evropských baletních soutěží?
Možné to určitě bylo. Stačí se podívat, kolik našich tanečníků vybojovalo tolik zlatých, stříbrných i bronzových cen. Já jsem měl štěstí zúčastnit se během studia soutěží ve Varně, Moskvě a Lausanne a bylo to nesmírně přínosné, ačkoliv jsem na úspěch nedosáhl.
Skončil jste Taneční konzervatoř těsně po listopadu, v roce 1990. Pociťoval jste jako člověk na prahu dospělosti nějaké změny ve společnosti?
Samozřejmě. Už třeba jen to, co se odehrálo na konzervatoři mezi pedagogy, kdo jak rychle pochopil, jakým směrem vítr vane… Bohužel i někteří velice dobří pedagogové po sametové revoluci na to doplatili. Zapomněli si včas převléct ten správný kabát…
…zajímavé, můžete říct něco konkrétnějšího, prosím?
No, například naše paní profesorka Kliková byla zástupkyně ředitele, ovšem ona vůbec nebyla schopna se v ten moment sametové revoluce zorientovat. Stála si za svými názory a samozřejmě byla zproštěna funkce. Později, po našem absolvování, jí nabídli odchod do penze, namísto toho, aby zúročili její schopnosti. Když se na to podíváte, ten náš ročník byl skutečně napěchován osobnostmi: Tereza Podařilová, Zuzana Tesařová-Pokorná, Jiří Pokorný, Markéta Plzáková… Byla tam taky ještě velmi talentovaná Helena Ryntová- Boháčová, která nebýt zdravotních problémů by byla nesporně ještě jednou hvězdou.
Daria byla o ročník výš a spolu s ní jsem prvně tančil například pas de trois v Louskáčkovi v představení baletu Národního divadla. Byl jsem ve třetím ročníku. Později jsme spolu ještě několikrát vystupovali, například ve Spící krasavici. Na konzervatoři byla Daria už jasnou hvězdou a v Národní divadle právě ona byla mou partnerkou první dva roky. Potom se nám podařilo si ještě párkrát spolu zatančit na mezinárodních gala a festivalech, kam jsem ji zval jako svou partnerku. Bohužel v poslední době už nejsme v kontaktu, kvůli hloupému nedorozumění. Docela mě to mrzí… A Jirku s Ottou si pamatuji, jak je k nám přivedli. Hned bylo vidět, že jsou výjimeční. Měli jsme stejného pedagoga pana Halásze. Dával mě jim za vzor, vždycky jsme měli takový pěkný vztah. Několikrát jsme společně vystupovali v gala v Petěrburgu. Kluci jsou neuvěřitelní a jsem na ně vždycky moc pyšný, když vidím, jakých výšin dosahují!
Když jste měl takové spolužáky, nemáte nějaké veselo-trapné, skandální historky ze školy?
Přímo školní historka mně ani moc nenapadá, ale mám jednu takovou veselou a hodně trapnou…(smích). V roce 2003 jsem byl pozván na gala světových hvězd do korejského Soulu spolu s tehdejší megahvězdou baletu Julií Machalinou. Byl to pro mě tehdy obrovský zážitek. Složení tanečníků bylo opravdu hvězdné. Paloma Herrera a Marcelo Gomes z American Ballet Theatre, Agnès Letestu a José Martinez z Pařížské opery, Sergej Filin a Světlana Lunkina z Velkého divadla, Yuan Tan tehdy z Houstonského baletu… – a mnoho dalších. Samozřejmě jsem se chtěl ukázat v tom nejlepším světle. Nicméně si mě z tohoto gala pamatují hlavně proto, že se mi rozepnul háček na kalhotách během vystoupení v Šeherezádě a kalhoty mi na konci spadly úplně…(smích) Dodnes tomu nemůžu uvěřit, že se to skutečně stalo. Nedávno jsem potkal v Bostonu paní Hae Shik Kim, pořadatelku Gala a od srdce jsme se tomu znovu smáli. Stejně tak jako před pár dny s Agnès Letestu v Paříži.
Byly to pěkné dva roky! Hned po nástupu do divadla jsem jako první roli tančil Venkovského chlapce v baletu Giselle. Dál přišlo pas de trois v Labutím jezeře, Modrý pták ve Spící krasavici, Svatební pár v Sylfidě, Basil v Donu Quijotovi a hlavně Armand v Dámě s kaméliemi. Setkání a práce s Petrem Weiglem mne ovlivnilo na celý život a byl to právě on, kdo mě později do Národního divadla vrátil. Dnes s odstupem času chápu, že takovou zelenou, jakou mi dal tenkrát Vlastík Harapes, dostává jen málokdo a jsem mu za to strašně vděčný. Vzlet v kariéře není možný bez podpory šéfa. Nicméně, ke konci druhé sezóny jsem pocítil jakousi stagnaci a také přání někam odjet a zdokonalovat se, učit se.
Čeští tanečníci si často stěžují, že musí tančit hrozné „pakroky“ a že by chtěli tančit něco krásného. Měl jste v době svého angažmá po škole taky ten pocit?
V období o kterém mluvíme, jsem měl možnost vystupovat více méně v klasických velkých titulech a několika choreografiích Kyliána a van Mannena. K tomu jsem žádné výhrady neměl. Pak tam ovšem byly některé tituly jako Tančírna, což pro mě bylo doslova za trest. Zkušenějším tanečníkům tehdy nedělalo problémy improvizovat a dělat si na jevišti ze všeho legraci. Pro mne to tenkrát byl velký problém. Nechápal jsem úmysl choreografa a v devatenácti letech to opravdu nebylo jednoduché. Doslova mne zachránila partnerka Roberta Meschiari , která mne podržela a dovedla vyhecovat k takovému lehkému bláznovství na scéně.+++
===Balet je v Česku proti činohře mladým uměleckým žánrem, vedle ní je vždy jakousi Popelkou. Navíc po činohře následuje opera a balet je na posledním místě. Čím to je? Je to historickými souvislostmi?
Nevím, proč je balet u nás tak nepopulární. Určitě v tom bude malá tradice. I to je v podstatě jedna z příčin, proč se mi líbí pracovat v Rusku. Tady je každý baletní umělec, choreograf nebo baletní mistr váženou osobností ve společnosti. Ale i v našem divadle v Jekatěrinburgu je nejdřív na řadě opera a teprve poté balet. Přitom balet má daleko vyšší návštěvnost, vydělává více peněz atd.…
Proč jste tak brzo odešel? Vyměnit jistotu v Praze za nejistý odchod?
Jak jsem již říkal, toužil jsem po změně, po znalostech a setkáni s velkými lidmi. A byla v tom samozřejmě i láska…
To zní romanticky, po tvrdé práci na škole se na začátku úspěšné kariéry zamilovat. Nebyl to risk?
Když je člověk zamilovaný doopravdy, nezamýšlí se nad tím, jestli riskuje. Prostě jde za štěstím…Nikdy jsem toho nelitoval.
Jak se na vás dívali v Rusku? Po tolika politických změnách, nedívali se na vás skrz prsty?
V Rusku vždy všechny cizince vítají s otevřenou náručí a jakýmsi obdivem. Skrz prsty rozhodně ne. V Petěrburgu jsem cítil určité tlaky, že člověk neměl jejich školu. Nicméně i to se časem změnilo, když viděli, že jsem si vypracoval techniku, ruce tak, jak jsou na to zvyklí. A na nějakou politiku se v uměleckých kruzích vůbec nebere ohled – na rozdíl od Česka, kde jsem to mohl pocítit na vlastní kůži velmi citelně. To když jsem ještě hostoval v baletu Romeo a Julie a na programu bylo napsáno, že jsem z Ruska… Tolik špatných kritik, speciálně cílených, aby člověka ponížily, jsem nikdy nikde neměl. A později, již jako sólista baletu Národního divadla, jsem spíš cítil záměrnou ignoraci opět kvůli tomu, že jsem příliš spojen s Ruskem. Kdybych pracoval někde v západní Evropě, určitě by to vše bylo jinak.
Rusko je zvláštní krajina. Plná historie, mnohdy velmi temné, vedle velkolepých měst bída většiny obyvatelů…
Je to zvláštní země. Ale v mém oboru je to země, která mi dala práci, pocit jakési vážnosti, možnosti realizovat se jako tanečník, baletní mistr, choreograf. Libí se mi právě ta veliká historie a tradice, kterou tahle obrovská země má. Líbí se mi cítit se aspoň někdy částí toho obrovského kolosu. Samozřejmě je spousta věcí, které se mi nelíbí. Ale nebylo by pěkné kritizovat zemi, která mi nabídla domov a jistotu na tolik let.
Často se ve zprávách mluví o politické nesvobodě, kastě oligarchů, vlastně o pokračující chudobě prostých občanů, drahém živote v Moskvě či Petěrburgu… Je to skutečně tak?
Určitě to tak je… Nicméně Rusko člověk normálním rozumem nepochopí. Je tu obrovská část lidí, která má tolik peněz, že se nám o tom nesní a stejně tak je moře těch nezabezpečených. Nejvíc mi dnes vadí to, že ti mladí vše chtějí mít, aniž by pro to něco udělali. Drahá auta, byty, oblečení, restaurace, exkluzivní dovolené atd.… Proto hledají jen, kde by koho okradli, podvedli atd..
Kauza Pussy Riot způsobila velké emoce. Má pravoslavná církev pořád takový vliv? A jsou třeba velcí tanečníci skutečně tak nábožní, jak je to často vidět v dokumentech… Jak mají v šatnách ikony, pokřižují se před výstupem… Nebo je to jen taková divadelně – umělecká pověrčivost? Potkal jste nějaké velké baletní a náboženské fanatiky?
To je příliš široký záběr otázky – Pussy Riot byl takový ten společnost zastrašující manévr a skutečně si nemyslím, že to co vyvedly, až tak někoho ve skutečnosti pobouřilo… Maximálně mohly dostat pokutu. Jinak většina lidí věřících je a přiznám se, že síla té pěkné energie je někdy hodně cítit… Vnitřně mě to uklidňuje i pomáhá.
Prošel jste v Rusku několika divadly. Jak se teď s odstupem času na toto pětileté období díváte? Co vám dalo a co naopak vzalo?
To období bylo daleko delší, protože i po té, co jsem se vrátil do Prahy do Národního divadla, jsem kontakt s Petěrburgem neztratil a nadále spolupracoval s různými baletními tělesy a byl zván jako partner předních balerín. Toto období mi dalo obrovské zkušenosti. Prosadit se v takovém baletním městě jako je Petěrburg nebylo vůbec jednoduché. Určitě pomohlo to, že jsem byl cizinec a to, jak Rusové na cizince vzhlíží. Bylo pro mne maximálním štěstím stát u jedné tyče s osobnostmi, které většina zná jen z videa. Myslím, že jsem se za ty roky jaksi prodchnul stylem, manýrou a tím vším, co se u nás málokdo dokáže naučit. Těžím z toho dodnes. A co mi to vzalo? Nejsem si jistý… Možná jen kdybych třeba zůstal v Praze, jako někteří kolegové, tak bych měl plnou skříň Thalií? (úsměv) Tak jako oni… A takhle nemám žádnou… (smích) I když jsem jednou přece jen v nominaci byl… Ale díky intrikám jsem ji nedostal a myslím, že mě tenkrát opravdu poškodili.
Poznal jste velký svět baletu, tradici. Je skutečně pravda, že si v Rusku svých baletních umělců tolik považují?
Už jsem na to částečně odpověděl. Je to tak a je to velmi příjemné, že většina národa dokáže jmenovat alespoň dva, tři známé baletní umělce. Nejsem si jistý, jestli u nás, kromě pana Harapese, někoho lidi vůbec znají.
Vedle současné kauzy Filina si vybavuji velkou kauzu, která zastínila i politiku a dostala se do světového tisku – Anastasie Voločkovové… To jak byla propuštěna, protože ji nechtěli partneři zvedat… O co tehdy šlo?
No, to byl tenkrát velký poprask. O co tenkrát skutečně šlo, ví asi jen malá skupina lidi. Určitě to, že ji nechtěli partneři zvedat, je nesmysl. Nasťa nebyla žádné peříčko, ale z vlastní zkušenosti vím, že zvedat ji nebyl až takový rozdíl od jiných partnerek. Tančili jsme společně celé představeni Dona Quijota v Doněcku na světovém baletním festivale a dokonce to šlo v přímém přenosu na celou Ukrajinu. Mám na to dodnes krásné vzpomínky. Tolik jsem se snad nikdy v životě neklaněl. Ovace, které trvaly třeba i pět minut mezi jednotlivými variacemi, to je v Česku nemyslitelné. Dnes bohužel Voločkovová vystupuje jen ve svých show, kde se nechává zvedat několika členy skupiny, která s ní účinkuje, a s uměním to má málo co společného. Je to smutné. Nicméně ji zná každý člověk v Rusku a je předmětem téměř každé světské besedy…
Tančil jste v mnohých gala, v představeních s uznávanými primabalerínami. Splnil se vám tím třeba i nějaký ten mladický sen, s někým si zatančit?
Samozřejmě! Bohužel, ta jména mladší generaci už téměř nic neříkají. V té době to byly takové hvězdy jako Galina Mezenceva nebo Lubov Kunakova, Taťána Těrechova. Znal jsem je jen z ruské televize a z videa a nikdy by mne v té době nenapadlo, že se stanu jejich partnerem. Později to byla ještě Julia Machalina, Larissa Ležnina a Žana Ajupova. Samozřejmě bylo moc fajn tančit v gala, kde mými kolegy byli třeba Carlos Acosta, Jose Manuel Carreno, Julio Bocca, Manuel Legris, Agnès Letestu, Evelyn Hart, Elisabeth Platel, Ulyana Lopatkina, Diana Višněva, Sergej Filin a mnoho dalších hvězd.
Jestli máte na mysli to tehdejší období, tak to si už neumím vybavit. Tenkrát jsem si vydělával peníze nejvíc na zahraničních turné. A jestliže se bavíme o dnešku, tak vím stoprocentně, že plat, který mi platí dnes v Jekatěrinburgu, bych nemohl dostat téměř nikde v západní Evropě. Tudíž v Česku, předpokládám, také ne.
Uchoval jste si kontakt s Prahou?
Bohužel, ten kontakt je skutečně minimální. Člověk má pocit, jako by ho vymazali z historie. Z bývalých kolegů z divadla nejsem v kontaktu téměř s nikým. Jen v sociálních sítích občas zhlédnu nějaké nové fotky či komentáře… Je to zvláštní a ani nevím, kdo za to vlastně nese vinu… Já, či bývalí přátelé a kolegové? Když někoho potkám, tak jsou všichni samozřejmě velmi příjemní. Jinak ten kontakt je opravdu omezený. Vlastimil Harapes, Zdeněk Prokeš, Jana Hošková – to je těch pár lidi, se kterými se téměř vždy setkám, když jsem v Praze. Jinak ten neumělecký kontakt samozřejmě existuje stále. Maminka, bratr s rodinou…
V roce 1997 jste se do Prahy na čas vrátil. Byly poznat nějaké změny v baletním souboru proti roku 1990?
Baletní umění se vyvíjí neskutečně rychle, proto určité změny byly. Dnes se mi to těžko hodnotí. Soubor byl menší, než když jsem nastoupil v roce 1990. Zásadní změnou pro mne byly přípravy na představení v Anenském klášteře místo v mých milovaných sálů ve Státní opeře – dříve Smetanovo divadlo. Paralelně s mým příchodem se jaksi změnila na několik let i repertoárová politika. Vrátila se velká klasika a skončila epocha Vaculík – Bednárik. Ačkoliv potom bylo toto období samozřejmě kritizováno, myslím, že to byl jeden z těch časů, kdy na tom balet Národního divadla byl o něco líp, než předtím a poté.
Jaké to bylo pak, když jste odešel z Prahy, kde jste tančil v mnohdy silně nepovedeně okopírovaných sovětských choreografiích a najednou jste měl před sebou velké role a těžké choreografie?
Nesouhlasím s tím, že v Praze byly nepovedeně okopírované sovětské choreografie. Samozřejmě, ty inscenace mnohdy nebyly tak kvalitní jako například v Mariinském či Velkém divadle. Nicméně v porovnání s tím, co občas můžeme vidět dnes, to nebylo skutečně tak špatné. Naopak, díky zkušenostem z Prahy jsem se při svých začátcích v Rusku cítil daleko lépe…
… myslel jsem to tak, že mnoho českých choreografů se – dalo by se říci – chlubilo cizím peřím… Raději nebudu jmenovat, ale: Spartakus byl okopírovaný Grigorovič, Legenda o lásce se tvářila jako česká choreografie, o okopírovaném Labutím jezeru a Giselle raději ani nemluvím…
Například Labutí jezero bylo kdysi v Praze vytvořeno Dudinskou a Sergejevem. Takže skoro originál, nebudeme-li se zamýšlet, kolik toho sám Sergejev postavil a změnil, protože dnes se nám zdá, že je to originál Petipy. Ty ostatní balety samozřejmě byly vytvořeny pod dojmem z těch ruských představení… Ale nevidím v tom nic špatného. Vzpomeňme, jak Bournoville vytvořil Sylfidu (úsměv), právě na základě obrovského dojmu z představení Taglioniho. Je jen divné, když si lidé přivlastňují cizí choreografii a nepřipomenou ty autory, podle kterých dotyčný balet postavili. To se bohužel u nás v Česku dělo a děje často. Na druhou stranu já bych se nebál ty autory, které nechcete jmenovat, uvést… Pan Jiří Blažek, Miroslav Kůra, Olga Skálová, Jiří Němeček… To jsou opravdu velké osobnosti a díky nim jsme tu klasiku doma měli. I když možná ne vždy v té úplně správné podobě.
Tančil jste stěžejní role velkých romantických baletů, mnohé moderní neoklasické tituly. Která role byla pro vás nejkrásnější?
Na tuhle otázku je těžké odpovědět… Pro mne byly asi nejkrásnější role Armand v Dámě s kaméliemi v choreografii Roberta Balogha a režii Petra Weigla, Oněgin v choreografii Vasilije Medveděva a znovu Armand v choreografii Vasilije Medveděva. Všechny ty role byly postaveny přímo na mne a tomu se nic nevyrovná. Jinak jsem vždy miloval tančit Romea, v různých choreografiích. Vlastně na mne Romea stavěli také dvakrát. Zažít pocity velké lásky, smrti atd… To je něco úžasného, až magického…
V Rusku Labutí jezero končívá šťastně. Na západě si spíš uchovají tragický konec, protože Princ porušil slib daný Odettě. Který závěr je podle vás správnější?
Nevím, který je správnější. Tančil jsem tolik různých verzí… Vyrostl jsem na pohádkách a dobro by přece jen mělo nad zlem vítězit. Jenže v životě to, bohužel, ne vždy končí šťastně. Proto je asi ten tragický konec oprávněnější a více ze života, kde člověk za své chyby musí platit.
A kdybyste vy inscenoval Labutí jezero, jaký by byl závěr od příchodu Prince k jezeru ve IV. jednání?
(smích) Až budu ten balet stavět, tak se nad tím zamyslím hlouběji…
Trvá ještě například velký kult choreografa Jurije Grigoroviče?
Kult asi ne, ale ve Velkém divadle dodnes převážná většina repertoáru je právě z dílny Jurije Grigoroviče. Bohužel, je tomu tak i v klasických baletech. Na scéně se uvádějí především jeho verze a redakce.
Říkáte „bohužel“, myslíte, že to není správně? Dnes se často začíná mluvit o mnoha talentovanějších choreografech, které však režim zničil….
Grigoroviče si nesmírně vážím a dodnes vzpomínám na ty chvíle, kdy se mnou pracoval na Louskáčkovi, i na jeho slova po premiéře, kdy mě srovnal s Vasiljevem, Muchamedovem a Lavrovským… To pro mne moc znamenalo a znamená. Ve „Velkém“ ale jdou ty jeho přestavěné klasické tituly, anebo někdy ani nepřestavěné… Ale na druhou stranu už to dnes patří k historii toho divadla.
Tančil jste například Mladíka a Smrt Rolanda Petita. Jak těžké je získat právo a moci takovou choreografii nastudovat?
Myslím, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Měl jsem obrovské štěstí, že mi bylo umožněno tenhle nádherný kus tančit.
Potkáváte se na různých gala nebo festivalech s „umělci v důchodu“? Co například dělá Plisecká, Muchamedov, Julie Machalina, Nikolai Tsiskaridze?
Tsiskaridze zatím v důchodu není a vím, že se aktivně věnuje práci s mladými. Má skvělou adeptku, která se jmenuje Angelina Voroncova! Julie skončila teprve minulou sezonu a je z ní úspěšná pedagožka. Muchamedov pracoval ve škole v Birminghamu, teď je tuším v divadle v Řecku… V podstatě každý, kdo něco v našem oboru dokázal, jakýmsi způsobem zůstává u profese. Je to velmi těžké úplně odejít, sedět doma a koukat na seriály.
Jaký je teď názor vedení a dramaturgů Kirovova divadla nebo Mariinského na sovětské balety Prokofjeva, Šostakoviče?
Nevím, jaký je jejich názor, nicméně na repertoáru je jak Šostakovičova Leningradská symfonie v choreografii Igora Bělského a Baryšna a chuligán v choreografii Konstantina Bojarského, tak i Prokofjevův Romeo a Julie v choreografii Leonida Lavrovského a Popelka v současné choreografii Alexeje Ratmanského.
Právě o Ratmanském se dnes mluví jako o nejlepším ruském choreografovi. Je to oprávněné?
Alexej se stal jakousi ikonou nejen v Rusku, ale i ve světě. V USA ho nazvali novým Balanchinem, a co vytvořil, je považováno za geniální. Alexeje znám ještě z dob, když nebyl tak slavný. Myslím, že baletní svět prostě potřeboval „nového spasitele“ a stal se jím právě on.
Jak se vám líbí zrekonstruované, prodražené a podle mnoha médií mafií ovládané – aspoň co se týče nákupu vstupenek – Mariinské divadlo?
Upřímně řečeno, ono ještě zrekonstruované není! Zatím se jen staví druhá moderní scéna hned vedle historické budovy. Jinak v té historické budově se zatím nic neděje. Mariinské má ještě tzv. koncertní sál, kde se uvádějí převážně jednoaktovky – balet i opera. Právě tam měl nedávno premiéru i balet Jirky Bubeníčka! Co se týče mafie, to skutečně nevím (smích). Je pravda, že vstupenky před divadlem vždy můžete koupit o nějaký ten tisíc rublů dražší, protože v pokladně už nebudou k dostání. Není mi ani sympatická myšlenka, že cizinci platí za vstupenku několikanásobně vyšší cenu, než domácí publikum. Například v Moskvě ve Velkém divadle je cena pro všechny stejná. Samozřejmě že je příliš vysoká. Ovšem tímto způsobem je návštěva divadla celkem prestižní záležitostí. Je škoda, že si potom návštěvu do divadla nemůže dovolit celá rodina. Zaplatila by za vstupenky pro čtyři lidi tolik peněz, kolik může dělat například celý měsíční plat. Přitom koupit vstupenky je skutečně velmi těžké, i když ty peníze máte. Je to typický příklad Ruska, který logicky není možné pochopit.
Teď se vrátím zase trochu k vám… Možná málo čtenářů tuší, že jste překonal vážnou nemoc. O rakovině se dnes často mluví v souvislosti s kampaní například slavných sportovců. Vy jste si tím prošel taky a nemoc překonal. Co se honí v hlavě mladému muži na vrcholu sil, když zjistí takovou otřesnou pravdu?
Už je to dávno za mnou a přiznám se, že mi přijde, že to snad ani nikdy nebylo. Samozřejmě, že v ten moment, když doktor vyslovil pravdu, se mi zhroutil celý svět. Naštěstí jsem měl výbornou paní doktorku Abrahámovou, i když jsme spolu taky trošku bojovali. Nebyl jsem úplně poslušný pacient, obzvlášť na začátku. Po operaci jsem se dal rychle dohromady a chystal se na velký zájezd do USA. Výsledky pořád nepřicházely. Potom jsem dokonce chtěl začít léčení chemoterapií až po zájezdu. Když však byl vynesen ortel, tak mě samozřejmě všichni vynadali (úsměv), hlavně můj tehdejší šéf Vlastimil Harapes. Pochopil jsem, že skutečně není dobré zahrávat si s osudem. Proto jsem pokorně nastoupil do nemocnice na léčení. Ale i potom jsem neustále cvičil, jen jsem vždy na týden šel do nemocnice na chemoterapii. Ze začátku to šlo, ale po té třetí už to pak nebylo nic moc. Člověk si už není podobný. Bez vlasů, bez ochlupení, řas a obočí… Otoky od preparátů… Nějaké ty popraskané žíly, spousta pupínků po těle a na hlavě. Zdá se vám, že se na vás všichni dívají, třeba v metru, a myslí si, že jste minimálně narkoman. Cítil jsem, že když jsem potom v tomhle stavu chodil do divadla, tak už jsem většinu lidí dráždil. Nechtěli mě takhle vidět. Záchranou byla práce na Raymondě. I když jsem sám vypadl z přípravy na premiéru jako tanečník, bylo mi umožněno nastudovat Raymondu s Nikolkou Márovou. Nakonec jí alem tu roli tančit na premiéře nedali, jelikož prý byla příliš dobrá a šlapala svým renomovaným kolegyním moc na paty a tak je nervovala (úsměv). Zatančili jsme si pak oba spolu naši premiéru po prázdninách, když jsem se dal dohromady. Tady se musím trošku pochválit, jelikož si myslím, že jsem vždy měl „čuch“ na talenty a Nikolku jsem vytáhl ze sboru do Marie v Louskáčkovi. Nastudoval jsem s ní tu roli méně než za týden a tenkrát jsem si ji vyhlédl také jako partnerku, se kterou bych mohl například hostovat v jiných divadlech a jezdit na zájezdy. Život ukázal, že jsem se nemýlil a z Nikoly se stala naše nejlepší balerína.
Pomohl vám někdo v tomto období? To musí být pro tanečníka děsivé, pozorovat na vlastním těle, co s ním dělá nemoc. Mnoho lidí se utíká k víře, vzpomene si na Boha…
S tím pomáháním to máte těžké. Tady si člověk musí pomoct sám. A to hlavně tím postojem k celé situaci. Buď se můžete neustále litovat a doma někde brečet. Nebo to budete trošku ignorovat a žít absolutně normálně dál. A samozřejmě se disciplinovaně léčit. O těch změnách, které probíhaly, jsem se už zmiňoval. Není to příjemné, to mi věřte. Samozřejmě mi pomáhala láska blízkých lidí, maminky a brášky. I když se přiznám, že jsem někdy měl pocit, že pro ně je to všechno ještě těžší a že ne úplně přesně vědí, jak se mají chovat. Proto jsem se jim to všem snažil ulehčit tím, že jsem to sám ignoroval.
Na jak dlouho vás nemoc vyřadila z kariéry? Bylo možné se pak vrátit k špičkovým výkonům, na které jste byl zvyklý?
Když se nad tím zamyslím, tak to proběhlo celkem rychle! Někdy v únoru operace, od dubna chemoterapie, v létě potom intenzivní čištění organismu v Karlových Varech a uprostřed srpna jsem již tančil Alberta v Giselle na scéně Ermitážního divadla v Petěrburku. Sice v paruce, jelikož vlasy mi ještě nenarostly… A koncem srpna jsem již tančil Oněgina v Národním divadle v Praze! Myslím, že to byl šok pro všechny, vidět mě tak rychle zpátky. Bylo to velmi zvláštní, dodnes si pamatuju, že mi snad nikdo ani nepogratuloval po tom návratu. Co se týče těch výkonů, to ještě nějakou dobu trvalo, než jsem tělo dal do pořádku. Téměř na každém představení jsem měl křeče v lýtkách. Asi až tak po roce se to stabilizovalo. Neměl bych asi zapomenout uvést také to, že jsem na sobě každý den úporně pracoval. Obzvlášť v těch lázních. Čtyři, pět hodin denně jsem cvičil, dvakrát denně plaval. Jinak bych se do formy určitě tak rychle nedostal.
Kdy začalo vaše tvořivé umělecké přátelství a spolupráce s choreografem Vasilijem Medveděvem?
Teď bude ta cifra znít děsivě, ale už je to celých dvaadvacet let! Poprvé jsme se potkali v Národním divadle v Praze, když mi bylo osmnáct. Pamatuji si, jak jsem na zkoušce s Vasilijem na Basila v Donu Quijotovi pochopil, že nic neumím! Za týden zkoušek s ním jsem měl pocit, že jsem úplně někdo jiný a byl to také ten první impuls k tomu odjet pryč, učit se a učit se. Netušil jsem tenkrát, nakolik bude plodné naše umělecké partnerství. Za ty roky jsme vytvořili obrovskou spoustu inscenací v různých zemích. Poprvé mně oficiálně svěřil roli asistenta choreografie v roce 1996 – na balety Salome a Dáma s kaméliemi v dnešním Michajlovském divadle… Samozřejmě, že moje začátky v Rusku byly o něco lehčí s jeho pomocí a známostmi. Je to jako ve všem, nestačí mít jen talent. Musíte mít ještě někoho za zády, kdo vás trošku někam popostrčí. Dnes se Vasilij vypracoval do výšin, kdy vytváří choreografie pro taková divadla, jako je Velké divadlo v Moskvě, Státní balet v Berlíně nebo Národní balet v Mexico City. A chystá se na další projekty – v Mariinském Paquitu, v Berlíně Louskáčka a Velkém divadle Koníčka Hrbáčka. Založil dnes již jeden z největších baletních festivalů na světě – Dance Open, na který zve ty nejlepší umělce, choreografy a ředitele souborů jako je American Ballet Theatre, Royal Ballet, Pařížská opera, atd.… Nedávno se jeho balet Esmeralda, který vytvořil společně s Jurijem Burlakou, bývalým šéfem Velkého baletu, promítal ve více než 400 kinech po celém světě v přímém přenosu z Velkého divadla.
Dokončení zítra
Foto Jansi, Cettl, archiv Stanislava Feča
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
