New York, nová sezona Met a nejen to

Novou divadelní sezonu zahájí Met 22. září 2014 představením Mozartovy Figarovy svatby v hudebním nastudování svého uměleckého šéfa Jamese Levina. Čerstvý sedmdesátník se loni vrátil po dvouleté nepřítomnosti do divadla plný elánu a energie. O svém návratu hovoří jako o nejradostnější události svého života. Režisérem představení je Sir Richard Eyre, který byl pozván ke spolupráci na základě svých veleúspěšných inscenací Carmen a Werthera.

Obsazení nové Figarovy svatby je hvězdné. Titulní roli vytvoří Ildar Abdrazakov v alternaci s Erwinem Schrottem. Roli Hraběte ztvární Peter Mattei a Mariusz Kwieceń, v roli hraběnky se představí Marina Pop​​​​lavskaya, v postavě Zuzanky Marlis Petersen a jako Cherubín Isabel Leonard. Dne 12. října uvede James Levine s orchestrem Met první ze série symfonických koncertů tohoto tělesa v Carnegie Hall. Jeho obsahem bude tentokráte Mozartův Klavírní koncert C dur se sólistou Mauriziem Pollinim a Mahlerova devátá Symfonie.

Na programu sezony 2014/2015 bude celkem dvacet čtyři titulů, z toho šest premiér. Druhou v pořadí bude Smrt Klinghoffera Johna Adamse. Po opeře Doktor Atomic a Nixon v Číně v roce 2011 to bude třetí dílo tohoto významného představitele hudebního minimalismu na scéně Met.Pro slavnostní novoroční představení se po mimořádném úspěchu loňského Netopýra rozhodlo vedení Met letos pro další dílo zlatého období vídeňské operety – Lehárovu Veselou vdovu. V titulní roli se představí Renée Fleming, jejím partnerem v roli Danila bude vynikající barytonista Nathan Gunn, kterého už publikum Met zná například z role Papagena, a současně také výtečný muzikálový herec (hrál například Ravenala v Lodi komediantů či Biga Bigelowa v Rodgersově a Hammersteinově Carouselu). Realizací inscenace byla pověřena znamenitá režisérka a choreografka Susan Stromann, držitelka pěti Cen Tony, dvě obdržela za režii a choreografii jednoho z nejúspěšnějších muzikálů současné Broadwaye Producentů, další tři za inscenace Kernovy Lodi komediantů, Gershwinova Crazy for You a vlastního tanečního muzikálu Contact zkomponovaného na melodie klasické i současné tvorby.

Na konci ledna stane za dirigentským pultem opět stálý spolupracovník Met Valerij Gergijev. Po úspěšných inscenacích Evžena Oněgina a Borodinova Knížete Igora, který se vrátil na jeviště Met po více než sto letech v uplynulé sezoně, bude tentokráte dirigentem večera složeného ze dvou jednoaktových oper – Jolanty Petra Iljiče Čajkovského a Bartókova Modrovousova hradu. Role Jolanty a hraběte Tristana ztvární Anna Netrebko a Piotr Beczała.

Po mimořádném úspěchu Rossiniho Popelky se na repertoáru Met objeví další z děl Gioacchina Rossiniho La donna del lago (Jezerní paní), další z belcantových oper, jež vznikla na námět románu Sira Waltera Scotta. Hlavní role jsou, stejně jako tomu bylo v Popelce svěřeny Joyce DiDonato a Juanu Diego Flórezovi, hudební nastudování má v péči úspěšný dirigent Puritánů a znalec Rossiniho díla Michele Mariotti.

Poslední premiérou sezony, která je plánovaná na 14. dubna, bude opět večer dvou oper. Je to nejslavnější dvojice titulů v dějinách žánru, Mascagniho Cavalleria rusticana a Leoncavallovi Pagliacci. Tituly se vrátí na repertoár po šesti letech. Pod taktovkou hlavního dirigenta Met Fabia Luisiho a v režii tvůrce mimořádně úspěšné inscenace Trubadúra, Sira Davida McVicara, se v rolích Turridu a Cania představí Marcelo Álvarez, v roli Santuzzy Eva-Maria Westbroek, Alfia Željko Lučić a Tonia vynikající interpret Rigoletta a Scarpii, gruzínský zpěvák George Gagnidze.Řadu lahůdek najdou diváci rovněž mezi dalšími osmnácti inscenacemi. Z italského repertoáru to bude vedle stále populární Bohémy, jež bude uvedena celkem patnáctkrát, například Verdiho Macbeth, v němž se ve skvělém hudebním nastudování Fabia Luisiho představí čtveřice protagonistů – Anna Netrebko, Joseph Calleja, Željko Lučić a René Pape. V Aidě, v níž v roli velekněze vystoupí slovenský basista Štefan Kocán, se jako dirigent představí Plácido Domingo. V Síle osudu se ale opět vrátí jako Don Carlo na jeviště a bude zpívat pod taktovkou Jamese Levina. Znovu se diváci budou moci setkat s Elīnou Garančou a Robertem Alagnou (v alternaci s Jonasem Kaufmannem) v Carmen. Michele Mariotti se ujme taktovky při inscenaci Lazebníka sevillského, v níž Isabel Leonard ztvární postavu Rosiny, Lawrence Brownlee hraběte Almavivu a Paata Burchuladze Dona Basilia. Na jeviště se, tentokráte v osobě Pietra Matteiho, vrací Don Giovanni, v roli Masetta vystoupí jediný český reprezentant mezi více než tři sta padesáti pěvci a pěvkyněmi, kteří jsou pro nadcházející sezonu ve svazku s Met, Adam Plachetka. V právě končící sezoně byl mezi nimi Vladimír Chmelo, který vystopupil v roli Hajného v Rusalce. James Levine bude dirigovat Wagnerovy Mistry pěvce norimberské s Johannem Bothou v roli Walthera Stolzinga a rovněž Hoffmannovy povídky, v nichž abcházká sopranistka Hibla Gerzmava, s níž jsme se mohli setkat v Praze v Bělohlávkově uvedení Glagolské mše a návštěvníci Met v postavách Antonie a Stelly, ztvární v jednom večeru všechny čtyři hrdinky a Thomas Hampson čtveřici zloduchů. V titulní roli Massenetovy Manon se diváci budou moci setkat s Dianou Damrau.

Ve vánočním období bude především pro rodiče s dětmi na repertoáru Humperdinckova operní pohádka Perníková chaloupka, která bude pro Met zcela netypicky zpívaná v angličtině v překladu Davida Poutneyho.

Poslední dny sezony budou patřit především Jamesi Levinovi. V sobotu 9. května 2015 odpoledním představením Stravinského opery Život prostopášníka (v němž roli Toma ztvární Paul Appleby a Báby Turka Stephanie Blythe) a večer Verdiho Maškarním plesem s hvězdnou čtveřicí sólistů (Sondra Radvanovsky, Dolora Zajick, Piotr Beczała a Dmitri Hvorostovsky) bude sezona definitivně uzavřena.Met je po všech stránkách jedinečný fenomén, typicky americký. Po pravdě řečeno, nelze ji mechanicky srovnávat se špičkovými evropskými operními domy. Je ve všem všudy specificky americká. Vznikla v době, kdy Spojené státy po krvavé občanské válce nastoupily cestu prudkého ekonomického rozvoje, kdy do země proudily desetitisíce imigrantů z Evropy. V této době se definitivně utvářel onen vroucí kotel, v němž se potomci přistěhovalců z nejrůznějších koutů starého světa měnili v sebevědomé občany „kraje svobodných a země statečných“. Vznikla přirozená potřeba kulturního rozvoje. A raketově bohatnoucí země si chtěla (a mohla) dovolit importovat kulturu a umění na nejlepší dosažitelné úrovni.

A tak se 28. dubna 1880 v odpoledních hodinách schází v tehdy velice populární restauraci Delmonico, kterou založili dva bratři z italské části Švýcarska, dvacet dva uměnímilovných bohatých mužů z nejlepších manhattanských rodin, kteří se dohodli založit spolek pro vybudování a provozování opery. Výsledek jejich jednání nám zachovaly archivy New York Times ze svého vydání následujícího dne. Do čela výboru byl zvolen příslušník jedné z nejstarších newyorských rodin, jež své kořeny má v holandských přistěhovalcích ze sedmnáctého století, milionář a filantrop James Alfred Roosevelt, strýc dvacátého šestého prezidenta Unie, Theodora Roosevelta (prezidentem v letech 1905–1913) a prastrýc Eleanor Rooseveltové, manželky třicátého druhého prezidenta Franklina Delana Roosevelta (1933–1945), který pocházel ze sesterské větve téhož rodu.

Tito mužové dosáhli spojenými silami toho, že 22. října 1883 (necelý měsíc před otevřením pražského Národního – sic!!), byla představením Gounodova Fausta a Markétky slavnostně otevřena divadelní budova na rohu Broadwaye a třicáté deváté ulice s obrovským hledištěm pro tři tisíce šest set dvacet pět diváků pro provozování opery.A prudce se rozvíjející metropole na ostrově mezi Hudsonem a East River měla od počátku dostat jenom to nejlepší dosažitelné, proto bylo rozhodnuto, že k jejímu provozování budou angažovány nejlepší pěvecké síly z Evropy. Z toho důvodu, aby se zpěváci nemuseli učit své texty, bylo rozhodnuto, že opery budou zpívány v italštině.Met, samozřejmě, podobně jako evropské opery, se stala centrem shromažďujícím místní smetánku, ale na druhé straně od počátku nesla všechny rysy amerického chápání demokracie, což je patrné i dnes při prvním vkročení do nové, monumentální budovy v Lincolnově centru, jež v roce 1966 nahradila už nevyhovující starou budovu.Základní rys, že Met je vlastnictvím svobodných občanů, platí dodnes se všemi plusy a mínusy. Své o tom by mohli vyprávět (a leckdy vyprávěli) bývalí ředitelé a své o tom ví (a v poslední době také dost vypráví) i ten současný, Peter Gelb.

Americky chápaná demokratičnost také stála u počátku masového šíření produkcí Met pomocí satelitního vysílání. O jeho dvojsečnosti jsem už dříve psal a při své nynější návštěvě Met jsem si ji znovu uvědomil. Na jedné straně umožňuje poskytnout fanouškům opery na celém světě i těm, kteří se jimi snaží být, to nejlepší z nejlepšího, na druhé straně ovšem je tím dosti brutálně narušen základní smysl divadla, to jest přímý kontakt diváka s interpretem a neopakovatelná atmosféra, jež tím vzniká. Ať se na mě skalní operní fanoušci nezlobí, ale tenhle rys má divadlo naprosto společný se sledováním kolektivních sportovních her, automobilových či motocyklových závodů – televize poskytne v pohodlí domácího křesla či velkoplošné obrazovky na náměstí všechny finesy zápasu, ale nedá mi nic ze zážitku na místě samotném. Konec konců, sám generální manažer Met Peter Gelb, když hodnotil výsledky činnosti Met s výhledem do budoucnosti, dovolil si srovnat činnost Met se špičkovým sportovním klubem a pozitivně hodnotil, že Met se rozhodně dostala do „vyřazovací fáze“. Do jaké míry bylo rozhodnutí šířit prostřednictvím kamer masově produkce Met po světě, rozhodnutím dobrým, ukáže budoucnost.

Být v New Yorku a nenavštívit muzikál, by byl neodpustitelný hřích. Navíc muzikál je právě oním typicky „americkým“ žánrem. Nejde mi v této chvíli o inspiraci jazzem, jež se často zdůrazňuje. Nedoceněný a nedocenitelný profesor Ivo Osolsobě, špičkový znalec muzikálu, jeho podstaty, kořenů a fungování, vždy zdůrazňoval, že právě na tomto žánru lze výtečně demonstrovat sílu amerického „tavícího kotlíku“, v němž se smísily domácí prvky s výraznými evropskými prvky importovanými především ze střední a východní Evropy s jejich divadelní a hudební tradicí. Vždyť my považujeme Frimlovu Rose Marii za poněkud opožděnou květinu klasické operety, zatímco v amerických publikacích se o ní často píše jako o jednom z prvních děl muzikálového typu. A za druhé mám na mysli styl, jakým se tento žánr provozuje, a prostředí, v němž se provozuje.Fantom opery Andrew Lloyda Webbera překonal až dosud všechny rekordy. Už při svém prvním uvedení v Londýně v roce 1986 a o dva roky později na Broadwayi posbíral nevídané množství ocenění, cen, které jsou na březích Temže a na ostrově Manhattan udělovány divadelním tvůrcům. V New Yorku nasbíral sedm Tony Awards, proslulých Toniček, kterými jsou oceňovány broadwayské inscenace, a stejný počet Drama Desk Award, jež se udělují všem inscenacím bez ohledu na to, kde vznikly. Tvůrce inscenace Harold Prince si Toničkou za režii Fantoma obohatil svou sbírku těchto cen na úctyhodných jednadvacet, s nimi drží v této kategorii nedostižný primát.

Newyorská inscenace je pozoruhodná z řady dalších důvodů. Se svými více jak deseti tisíci dvěma sty repríz, jichž dosáhla od premiéry dne 26. ledna 1988, drží absolutní a patrně dlouho nepřekonatelný rekord. Navíc jej dosáhla v jednom prostředí. Hraje se v jednom z největších broadwayských divadel, honosném, poněkud procovsky vybaveném sále Divadla Majestic, které postavil architekt Herbert J. Krapp v roce 1927. V tomto divadle se konaly premiéry řady vynikajících muzikálů (například Carousel, Camelot, Jižní Pacifik, The Music Man) a sál svým charakterem perfektně koresponduje s prostředím, do něhož je děj Fantoma opery zasazen.

Jen pro porovnání. Vysoce úspěšní Schönbergovi a Boublilovi Les Misérables dosáhli celkem více jak šesti tisíc pěti set představení, ovšem ve třech různých inscenacích v různých budovách, mezi nimiž byly i několikaleté pauzy. Ta poslední se hraje od 1. března 2014. V této souvislosti jsou zajímavé dva faktory. Ten první je, že dva nejúspěšnější muzikály současnosti nejsou „americké“. Fantom je dílo anglických autorů a Les Misérables jsou skrz na skrz francouzské. Bez zajímavosti není ani fakt, že velmi populární jsou comebacky úspěšných muzikálů minulosti. Zatímco mnohé z nových premiér zazáří jako prskavka a zhasnou, mnohé ze slavných děl minulosti se stále znovu a znovu vracejí. Vedle Bídníků se letos navrátil i Kanderův Kabaret a velkému ohlasu se těší i Chicago stejného autora.

Představení popisovat nehodlám, jednak se to vymyká základnímu záměru mého příspěvku a jednak je dostatečně známé. Je to po všech stránkách dokonalé profesionální dílo, kde se v podstatě vysířídaly už generace představitelů a vždy jde o projev dokonalé profesionality. Právě na představení dne 19. dubna, které jsme viděli, namísto představitele titulní role zaskočil jeho cover a zvládl svůj úkol s naprostou suverenitou.

Pro středoevropana je neméně zajímavá než představení celková atmosféra, jež panuje v divadle, která v mnohém připomíná doby minulé, tak jak nám ji zaznamenala historie a která je typicky americká. Hledištěm procházejí prodavači různých pamlsků, které potom návštěvníci spokojeně chroustají i během představení. S vlastní garderobou si nikdo nečiní starosti, po klaněčce vystoupí na jevišti představitel hlavního hrdiny a vybízí publikum k nákupu různých suvenýrů z představení, k čemuž posléze dochází ve vestibulu divadla.Kvůli objektivitě je třeba říci, že k prodeji pamlsků ani k nabízení suvenýrů v Met nedochází, ale celková atmosféra je svou neformálností v lecčem podobná, včetně bezstarostností o to, jak naložím s vlastní garderobou. Prostě americké divadlo a způsob jeho provozování je velmi odlišné. Nikdy nebylo nositelem ideologií jako v Evropě, vždy bylo do značné míry prosto formálnosti a především vždy existovalo především díky soukromým iniciativám. V mnohém nás může inspirovat, ale nikdy je nemůžeme slepě kopírovat.

Na druhé straně musíme mít na paměti, že divadlo a zvláště pak opera jako velmi specifický druh divadelního umění se dnes ocitá na rozcestí. A v tom, kam bude směřovat, nám může to, co se děje za Atlantikem, mnohé napovědět.

www.metopera.org

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto Jonathan Tichler/Met, archiv