Newyorské dobrodružství zvané opera

Don Giovanni „na tělo“ a zázrak zvaný Lulu Petersen – i tak by se daly shrnout zážitky ze dvou operních večerů, které se na Manhattanu udály bezprostředně za sebou.

Don Giovanni, neděle 8. listopadu 2015, Angel Orensanz Center New York
Týden začíná v USA nedělí a na její večer si Venture Opera naplánovala druhé ze tří představení Mozartovy opery Don Giovanni. V prostorách bývalé nejstarší reformní synagogy ve Spojených státech (1849), v East Village, zahájila nová operní společnost svou inaugurační sezonu, která už podle svého názvu balancuje na špičce nože, riskuje, troufá si, zkouší, až hazarduje. Po obou stranách chrámu stálo asi dvě stě židlí, v rohu za závěsem kostela improvizovaný bar, v protilehlém rohu se rozehrával malý orchestr. Příchozím publikem se tiše proplétaly postavy s obličeji krytými maskami, na „ochozech“, v jakýchsi dvoupatrových lóžích připomínajících staré italské divadlo, napjatě čekala na začátek představení řada osvětlovačů.

„Tak to bude Giovanni pro chudé,“ napadlo mě, když jsem si vzpomněla na jarní inscenaci Dona Giovanniho v Metropolitní opeře. Tady místo kulis jen nasvícené zdi obdařené značnou patinou, sporé světlo, které dovolovalo si z baru přinést bez pocitu studu na místo víno či pivo. Neformální oblečení velmi pestré směsice lidí v publiku a jejich uvolněné chování na „operní“ společnost, zvláště toho evropského střihu, neukazovalo (jaká úleva!).

A vtom spustil komorní orchestr. Rázem jsme se ocitli uprostřed starých časů, kdy si Mozart dirigoval své opery sám. Měkký, vysoce komorní zvuk orchestru bez romantického vibrata, skromný, ale přesný a nesmlouvavý v tempech (koncertní mistr Conrad Harris, dirigent Ryan McAdams) nás ladně přenesl do komnat italských paláců, kam byli zváni dříve jen vyvolení.

Náhle jsme se stali hosty s  privilegiem zblízka slyšet živou hudbu, zažít příběhy milenců, kumpánů i jejich soudců. Doslova až na tělo, z bezprostřední blízkosti jste mohli slyšet každou jejich hlásku a povzdech, mít jejich trápení i radost před očima – cítit za krkem ďábelsky chladný smích Dona Giovanniho (Philip Cutlip), zažívat intimní bolest Donny Elviry (Marquita Raley), obdivovat statečnost Donny Anny (Amy Shoremount-Obra), dojmout se slzami Dona Ottavia (Yujoong Kim), cítit s mizérií Leporella (Eric Downs), usmívat se na svět s rozkošnou Zerlinou (Cecelia Hall), litovat prostoduchého Masetta (Matthew Patrick Morris), třást se hrůzou před konečným soudem komtura (Christian Zaremba). Režie a scéna Edwina Cahilla čarovala z mála – z kontaktu s divákem (ale nijak podlézavým), z precizního světelného parku (Yael Lubetzky), z hravosti a trojbarevnosti kostýmů (Bradon McDonald) – strhující podívaná. (Skvělé pěvecké a herecké výkony byly samozřejmostí. V New Yorku by operní společnost s průměrným obsazením zkrachovala dříve, než by vůbec začala představení inzerovat).

Fascinovaně jste se otáčeli za pěvci, kteří v průběhu téměř tří hodin rozpohybovali celou synagogu. Opera v rukách takto zapálených mladých profesionálů nikdy neumře, uvědomovala jsem si v čiré radosti sílu operního žánru. Přesto, přes veškerou skromnost výpravy jsem si říkala: Jak dlouho vydrží taková nová operní společnost finančně dýchat? V New Yorku jsem už byla svědkem krachu tří operních institucí, a nebyli to žádní nováčci. Tato začínající má zatím jasnou ambici: „vytvořit nové místo pro operu v moderním světě“, jak proklamuje zakladatel a ředitel newyorské společnosti Venture Opera Jonathon Thierer.

***

Lulu, pondělí 9. listopadu 2015, Metropolitní opera New York
O nové inscenaci Bergovy Lulu se vedly diskuse už o přestávce nedělního Dona Giovanniho. Dámy po americku obdivně vyslovovaly jména jako Kentridge, Petersen, občas Koenigs či Reuter, některým vykukovalo z tašky nedělní vydání The New York Times s velmi pochvalnou kritikou na novou produkci, která měla v Met premiéru 5. listopadu.

Představení pro „fajnšmekry“ tady bylo mnoho týdnů velmi diskutované už kvůli změně dirigentů, která se udála takřka na poslední chvíli. Hudební ředitel Met James Levine a jeho dlouho avizovaný návrat k Lulu se nekonal. Ze zdravotních důvodů přenechal taktovku německému dirigentovi Lotharu Koenigsovi. (Navštívila jsem nedávno provedení Tannhäusera a dirigování z kolečkové židle musí být pro Jamese Levina nesmírně namáhavé). Z operního orchestru zaznívaly hlasy, že přípravy jsou značně nervózní, neb mladý dirigent je v časovém presu. Však také potlesk, který doprovázel přicházejícího Lothara Koenigse, byl velmi neutrální, aby po každé pauze sílil a na závěrečné „děkovačce“ se na jeho adresu snášelo burácivé bravo.

Co říct o nové newyorské Lulu? Musíte ji vidět, slyšet, zažít, nenechat si ujít příležitost slyšet famózní výkon (a to bez jakýchkoli příkras) Marlis Petersen v titulní roli. Letos sedmačtyřicetiletá koloraturní sopranistka navíc avizovala, že s touto Lulu (svou desátou produkcí v kariéře) se navždy loučí (v Evropě už jí sbohem dala). Petersen je krásná, svůdná, umí být dítětem i bestií, křehkou dívkou i chladnou vražedkyní. Elegance sama i nejhorší spodina v jedné ženě, to vše Marlis Petersen umí rozehrát ve čtyřhodinovém představení a jen tak mimoděk zpívá. Nevřeští, neječí, zpívá (odposlechnuto z publika). Nebojuje s hlasem a s obtížnými výškami, v celém hlasovém spektru zpívá tak, jako by jen volně dýchala či rozprávěla. Je tou pravou a podle mnohých kritik momentálně nejlepší Lulu na světě – krásnou ženou mnoha tváří a životních zkušeností, která skrze sexualitu a emoce ovládá své oběti – muže i ženy –, aby se zároveň sama stala obětí svého prostředí.

Ztělesňuje děsivé aspekty lidského stavu před a po civilizaci bez morálky. Libretista a skladatel Alban Berg (vycházel ze dvou divadelních her Franka Wedekinda) tluče na dveře základních lidských instinktů i zřetelné moderní amorality, nastoluje v souladu s Wedekindem osudové téma lásky a smrti. (Nezapomínejme na to, v jaké společenské atmosféře Lulu vznikala. Už na prahu třicátých let byla Bergova hudba na seznamu takzvané degenerativní hudby).

Alban Berg, jak je známo, umřel dříve, než stačil dokončit třetí dějství opery, a dílo tak bylo poprvé provedeno jako fragment (Curych, 1937). Arnold Schönberg si dokončení opery z časových důvodů nakonec rozmyslel a vdova po Bergovi zakázala pak komukoli jinému dílo dokončit. Tajně, ještě za života Helene Berg, byla opera dokončena Friedrichem Cerhou a přislíbena provedení v Paříži. Tam také byla po její smrti opera jako celek premiérována (1979). A právě v Cerhově verzi s třetím dějstvím, které dle mého názoru z hutného konceptu Bergovy hudby místy nešťastně trčí a přináší cizorodou až lacinou náhražku, se dnes opera uvádí nejčastěji.

Velkou senzací je v současné newyorské inscenaci na nejvyšší možné úrovni postavené obsazení. Skutečně zde není malých rolí a výkony například Susan Graham, Daniela Brenna nebo Johana Reutera či Martina Winklera jsou rovnocenné výkonu Marlis Petersen.

Diváky momentálně přitahuje nejen Bergova hudba, existenciální příběh mladé ženy obnažený až na kost, ale osoba režiséra a scénografa, jihoafrického umělce Williama Kentridge, jehož jasně rozpoznatelný scénický rukopis vám okamžitě připomene inscenaci opery Nos Dmitrije Šostakoviče, se kterou Kentridge doslova jako zjevení debutoval v Met v roce 2010. Jeho černobílá „novinová“ scéna je v Lulu ještě více podtržena videem a animacemi převážně ve smyslu jednoduché černobílé oživlé kresby, koláže, skládačky. Tři dějství a celkem sedm obrazů kouzlí s prostorem zdánlivě jednoduše, a to pomocí obrovských posunovacích dveří a v jejich vrstvách vyřezaných průchodů překvapivých geometrických tvarů, které umí vytvořit intimní malířské studio, divadelní šatnu, obývací pokoj nebo podkroví. Je zde i scénický náznak loutkového divadla či průvodu maškar a tomu blízké obří papírové rukavice i pomalovaná papírová torza nahého ženského těla, která tu a tam zdobí spoře oděnou Marlis Petersen. Co tím chtěl William Kentridge říci? Jaké nám prostřednictvím Bergovy hudby i libreta posílá vzkazy?

V českých kinech se dává přenos Lulu z Metropolitní opery 21. listopadu, v Metropolitní opeře samotné už jen do 3. prosince, kdy se dobrodružství zvané opera alespoň na tomto místě uzavře, protože zbytek sezony je už ve znamení tradičních italských kousků. Doufejme, že i ty budou klást tolik potřebné otázky.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudování a dirigent: Ryan McAdams
Režie a scéna: Edwin Cahill
Kostýmy: Brandon McDonald
Světla: Yael Lubetzky
Chamber orchestra
Premiéra 6. listopadu 2015 Angel Orensanz Center New York
(psáno z reprízy 8. 11. 2015)

Don Giovanni – Philip Cutlip
Leporello – Eric Downs
Il Commendatore – Christian Zaremba
Donna Anna – Amy Shoremount-Obra
Don Ottavio – Yujoong Kim
Donna Elvira – Marquita Raley
Masetto – Matthew Patrick Morris
Zerlina – Cecelia Hall
Ghost of Tirso de Molina – Joel Reuben Ganz

www.ventureopera.com
***

Alban Berg:
Lulu
Dirigent: Lothar Koenigs
Režie: William Kentridge
Scéna: Sabine Theunissen
Kostýmy: Greta Goiris
Světla: Urs Schönebaum
The Metropolitan Opera Orchestra and Chor
(koprodukce Metropolitan Opera / Dutch National Opera / English National Opera)
Premiéra 5. listopadu 2015 Metropolitan Opera House New York
(psáno z reprízy 9. 11. 2015)

Lulu – Marlis Petersen
Dr. Schön / Jack the Ripper – Johan Reuter
Countess Geschwitz – Susan Graham
Alwa – Daniel Brenna
Schigolch – Franz Grundheber
Animal Tamer / Acrobat – Martin Winkler
Painter / African Prince – Paul Groves
Physician / Professor / Policeman – James Courtney
Prince / Manservant / Marquis – Alan Oke
Dresser / Schoolboy / Page – Elizabeth DeShong
Theater Manager / Banker – Julian Close
Journalist – Tyler Duncan
Servant – Paul Corona
Designer – Kathryn Say
Girl – Ashley Emerson
Mother – Jane Shaulis
Solo Performer – Joanna Dudley
Solo Performer – Andrea Fabi

www.metopera.org

Autorka je hudební redaktorkou Českého rozhlasu