Než zakázali zpěv: Jenůfa na festivalu Janáček Brno navzdory překážkám ohromila publikum

Základním kamenem festivalu Janáček Brno je opera Její Pastorkyňa neboli Jenůfa. Je to rodinné zlato a nesmí na žádném ročníku festivalu chybět. Tak i letos byla naplánována domácí inscenace z dílny režiséra Martina Glasera a dirigenta Marka Ivanoviće . Lesk jí měla dodat jako host finská sopranistka Karita Mattila v roli Kostelničky.

L. Janáček: Její Pastorkyňa – Pavla Vykopalová – Janáček Brno 2020 (foto Marek Olbrzymek)

Inscenace se měla hrát 3. a 5. října. Jak lze tušit, díky epidemiologickým opatřením se začala nad uvedením inscenace stahovat mračna. Od 5. října je přece zákaz zpěvu! Protože v neděli 4. října odřekl vystoupení Pražský filharmonický sbor kvůli karanténě, inscenační tým opery pohotově domluvil posunutí druhého termínu inscenace Jenůfa na neděli.

V sobotu 3. října Karita Mattila skutečně v inscenaci vystoupila a sklidila nadšené ovace, hlas nosný, tmavý, osobnost přísná, ale přesto krásná žena. Kdo neměl na toto představení lístek, těšil se na druhý den na nedělní vystoupení. Osud ale znovu zamíchal karty a odpoledne o půl páté Finská pěvkyně oznámila onemocnění. Tvrdá rána i zkouška pro vedení divadla, které muselo okamžitě zajistit náhradu. Naštěstí byla k dispozici a pohotově zaskočila mezzosopranistka Veronika Hajnová, která inscenaci studovala a tak i tato poslední nástraha padla a představení bylo zachráněno.

Já jsem viděla právě toto představení. Bylo nabité emocemi a napětím od prvních tónů. Na puristické a pravdivé scéně Pavla Boráka, kde se děj esteticky posunuje od dříve používaných brambor k voňavým jablkům, kterých je po jevišti spousta a dokonce je Laca na scéně moštuje, se odrážejí čisté a bílé kostýmy Markéty Sládečkové. Všechno jsou to kroje, ale jen v bílé barvě, i mužská varianta. Jen Stařenka je v béžovém pracovním a Kostelnička do děje vnáší přísnou černou.

L. Janáček: Její Pastorkyňa – Pavla Vykopalová – Janáček Brno 2020 (foto Marek Olbrzymek)

První jednání se nese Jenůfčinými obavami, že sejde z plánované svatby. Druhé jednání je již o skutečném zoufalství obou žen, Jenůfy a Kostelničky. Scéna je rozdělena do několika navazujících světniček, všechny jsou stejné a průchozí. Ale postavy se tu nikdy nepotkávají, každá je zapouzdřená do své světničky, do svého žalu, a není schopna ho ani sdílet, ani pochopit žal toho druhého. Nejvíc pociťuje svoji osamělost a zodpovědnost Kostelnička, která se po marném vyjednávání s oběma chlapci rozhoduje k akci. Poslední jednání je na černém pozadí, svatba Jenůfky a Lacy je také v černém, i když elegantní. Ostře tu působí červené kostýmy rodiny Rychtářovy a Števy, kostýmy sboru ladí do modra. Kostelnička se přiznává k vraždě dítěte a postupně chápe, „že jsem sebe milovala víc než tebe“, což obě ženy sbližuje. Závěr je opět v temnotě, dvojice, která prošla katarzí, odchází do deště, který se spouští z provaziště. Poněkud popisné, zdá se, ale působivé. Pršelo jim nakonec štěstí? Nebo se vydali do sloty? To už je na divákovi, aby si to domyslel.

Výkony umělců byly obdivuhodné. Všichni si byli vědomi výjimečnosti chvíle a vydávali ze sebe to nejlepší. Orchestr pod vedením šéfdirigenta Marka Ivanoviće hrál přesně a soustředěně, s intonační i rytmickou jistotou a s barevností instrumentace, která tolik Janáčkově hudbě sluší. Pavla Vykopalová v roli Jenůfky zářila nejen díky bílému, slušivému kroji, ale především průrazným a jiskřivým hlasem, pevným a při tom s krásnou kantilénou a jímavými piany. Herecky podmanivá a věrohodná, s vývojem postavy od dychtivé zamilovanosti přes zklamání a zhroucení, až po poznání, že láska je především o odpovědnosti jednoho ke druhému.

Kostelnička jí byla protipólem, temnou a nesmlouvavou postavou, které se rovněž hroutí svět, aby poznala, že mít rád druhého je to pravé poslání. Veronika Hajnová má poněkud světlejší hlas, než by se čekalo, ale zase se s nástrahy partu Kostelničky se vypořádávala s nadhledem a bez námahy a dokázala dát do výrazu i poutavá piana. Byla pravdivá a dokázala být lidská i v nonverbální komunikaci s Jenůfkou.

L. Janáček: Její Pastorkyňa – Pavla Vykopalová – Janáček Brno 2020 (foto Marek Olbrzymek)

Nevlastní bratři Števa a Laca byli obsazeni výborně a to jak po stránce pěvecké, tak exteriérově. Števa v podání Richarda Samka dokázal dát roli díl fanfarónství, opilost předváděl decentně a byl pravdivý i v milostném vyznání k Jenůfce. Hlas mu zvonil a nesl se lehce, přesto pevně s jistými výškami. Peter Berger jako Laca podal odstrkovaného bratra tenorem poněkud tmavším, ovšem dostatečně mohutným a nosným. Držel roli „naštvaného muže“, který se až v závěru otevírá a odevzdává se Jenůfce. Postavy byly všechny nejen výborně zazpívané, ale podávaly i pravdivý psychologický vývoj postav a jejich vztahů. Ke katarzi se dopracovala i stařenka Buryjovka, kterou přesvědčivě ztvárnila a stále velmi dobře zazpívala Jitka Zerhauová, jejíž mezzosoprán je stále znělý, přirozený a nosný.

Pochválit je ovšem nutno i další představitele menších postav, kteří se nenechávali zahanbit, a jejich výkony byly v rámci představení velmi vyvážené. Přesvědčivý byl Jakub Tolaš jako Stárek, výborná byla Jana Hrochová jako Barena, která vnášela do představení jas a pohodu, Jitka Klečanská jako Pastuchyňa, Martina Mádlová jako Jana a Ivona Špičková jako Tetka. Pěknou trojici, uzavřenou také ve svém světě, tvořila rodina Rychtáře, kterého zpíval příjemným barytonem Ladislav Mlejnek. Rychtářku představovala Jarmila Balážová a dceru Karolku Tereza Kyzlinková. Všichni odvedli skvělou práci a nikdo nebyl jen „na pomahaj“. Byla to inscenace naprosto vyvážená a tvořila ucelené a unikátní umělecké dílo.

Mohlo by vás zajímat


2.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments