Neznámá Čajkovského Čarodějka
aneb z legendy psychologické drama neuděláš…
Čajkovského operní dílo obsahuje jedenáct oper, z nichž se trvale ve světovém repertoáru prosadily Evžen Oněgin a Piková dáma, příležitostně se hraje Jolanta (které svědčí i koncertní provedení) nebo Panna orleánská, ale další operní díla, která vznikla i na základě kvalitních předloh (Gogol, Puškin, Ostrovskij) se na českých a vůbec mimoruských scénách objevují jen výjimečně. Mezi tyto neznámá díla patří i jeho opera Čarodějka. 
Opera přes velké skladatelovy ambice neměla velký ohlas, přestože byla komponována přímo pro scénu Mariinského divadla v Petrohradě (1887). Ani při dalším uvedení v Moskvě (1890) nesklidila takřka žádný zájem. Pak byla hrána vícekrát v Rusku a později v SSSR, ale v repertoáru divadel nikdy trvale nezakotvila. Zvýšený zájem opera opět zaznamenala až na počátku druhé světové války. V Lenigradě byla uvedena v Divadle opery a baletu S. M. Kirova s kompletně novým textem Sergeje Mitrofanoviče Gorodeckého, ale se stejným námětem podle Špašinského tragédie. V témže roce 1941 se dostalo na scénu i německé celkové hudební i textové přepracování Julia Kappa (Berlín, Staatsoper), které ještě uvedly další německé scény (Mannheim, Freiburg a Düsseldorf). Přestože i další scény dílo již zkoušely (mimo jiné Hamburg, Kassel a také Vídeň) po porušení paktu Hitlera a Stalina o neútočení, byly okamžitě všechny snahy uvést ruské opery na německá, případně rakouská jeviště ukončeny. Po válce byla opera nastudována například v Lipsku (1949) a v dalším přepracování a novém německém překladu Dorothei a Petra Gülkeových v Rudolstadtu (1963). V roce 1953 byla opera scénována i v Ostravě, kde titulní roli vytvořila mladá Ludmila Dvořáková.
Na námět upozornil skladatele jeho bratr Modest na počátku roku 1885. Právě uvedená činohra Ipolita Vasiljeviče Špašinského, využívající i několik motivů z ústně tradované lidové literatury, napsaná roku 1884, slavila úspěch na ruských scénách. Skladatele okamžitě po přečtení textu zaujaly dvě kontrastní hlavní ženské role a také možnost komponovat rozsáhlé milostné scény s duety. Přes výhrady k morálnímu profilu hlavní hrdinky, které měla například významná ruská sopranistka Emilia Karlovna Pavlovskaja (první Taťána v petrohradském provedení Evžena Oněgina), skladatel okamžitě požádal autora činohry o úpravu díla na operní libreto. Shodou okolností Špašinski právě dokončoval libreto k opeře Taras Bulba (podle Gogolovy předlohy) skladatele Vladimira Nikitiče Kašperova (provedené několik měsíců před Čarodějkou v Petrohradě roku 1887). Čajkovskij složil operu v období od září 1885 do srpna 1886, ale po dokončení particellu zjistil, že hudební materiál je příliš rozsáhlý, a přistoupil k mnoha krácením partitury. Další krácení následovalo po započetí zkoušek na operu na podzim roku 1887, zejména byl výrazně zkrácen milostný duet ve třetím aktu. Premiéru dirigoval sám skladatel, Nastasju zpívala právě Emilia Karlovna Pavlovskaja, kněžnu Marija Slavina a knížete Ivan Melnikov, tedy přední osobnosti petrohradské opery.
Opera má komplikovaný děj, který se místy blíží zápletkám španělského dramatu „pláště a dýky“, ale děj na několika místech neústrojně odbočuje do vedlejších dějových linií, které zřejmě vinou několika následných krácení operního díla nevyústí v smysluplně rozvedenou zápletku. Přestože je to patrně Čajkovského nejdelší operní dílo (vídeňská inscenace obsahuje přibližně dvě hodiny a padesát minut hudby, plus třiceti minutová pauza, literatura i nahrávky udávají mezi třemi hodinami a třemi hodinami a patnácti minutami), libretistova snaha převést z původní činohry i vedlejší postavy a vedlejší zápletky do libreta se plně nepodařila. Některé momenty se jeví v dějovém toku zbytečné (výstupy s potulným mnichem, povstání nižegorodského lidu proti knížecím sluhům i nerozvedená postava písaře Mamyrova, která má v původní předloze významnější úlohu).
Shrnutí děje:
1. Lákadlem hostince v Nižním Novgorodu je nejen dobré jídlo a pití, ale především krásná hostinská Nastasja, zvaná „Kuma“ (= Kmotra). O její kráse a schopnostech se přijíždí přesvědčit starý velkokníže Nikita. Přes varování písaře Mamyrova velkokníže takřka okamžitě podlehne kráse i sebevědomému chování mladé ženy. Baví se, když přinutí obstarožního a upjatého Mamyrova tančit s chasou.
2. Kněžna se od Mamyrova dozvěděla o manželově okouzlení Nastasjou. Marně se ho snaží přesvědčit o jeho manželském slibu. Když se jí to nepodaří, přesvědčí syna Jurije, aby přísahal, že mladou ženu zabije.
3. Při noční schůzce Nastasja tvrdě odmítne milostné návrhy starého velkoknížete. Později za ní přichází Jurij s úmyslem ji zabít, ale Nastasja si ho svou odvahou a krásou získá. Mladý muž stejně jako otec propadá jejímu osudovému kouzlu. Rozhodnou se spolu uprchnout.
4. Nastasja má čekat na Jurije na lovu a spolu se mají vydat do ciziny. Kněžna vyhledá čaroděje Kudmu, od kterého získá výměnou za zlato jed. Ten podá Nastasje, před kterou předstírá, že je poutnicí, v nabízené sklenici vody. Nastasja umírá v náručí Jurije. Ten proklíná matku. Přichází velkokníže, když zjistí, že Nastasja leží mrtvá v řece, zabijí v pominutí smyslů Jurije, kterého neprávem považuje za strůjce celé tragédie. Kněžna se zhroutí po ztrátě syna a ani příroda a Bůh nestrpí takové bezpráví a opera končí náhlou prudkou bouří.
***
Námět nabízí vedle čtyř hlavních rolí, tradičně hlasově obsazených (charakterní baryton – tenor – mladodramatický soprán – dramatický mezzosoprán), ještě střední roli Mamyrova (bas) a deset epizodických rolí. Významnou roli má sbor. Partitura nabízí zcela odlišný pohled na Čajkovského kompoziční schopnosti, převážně bez sentimentu vykazuje většina hudebního materiálu velký dramatický náboj a vypracované árie a ansámbly. Zcela chybí dominující lyrický melos Evžena Oněgina nebo Jolanty. Hudebním vrcholem opery je třetí dějství, kdy v komorním prostředí Nastasjina domu proběhnou dva rozsáhlé duety – dramatické odmítnutí starého knížete a pak rozsáhlá scéna s mladým Jurijem, která se změní v extatický milostný duet. Kuriozitou je například scéna deseti sólistů (decimet) se sborem a capella v závěru prvního dějství. Bezesporu Čajkovského kompozice, kterou sám skladatel považoval za své nejlepší dílo (jak napsal v dopisech bratru Modestovi), dnešní posluchače příjemně překvapí.
Charakter hlavní postavy Nastasji, který si skladatele získal pro svoji svobodomyslnost i odporu proti (nejen církevní) přetvářce, je inspirován bezesporu postavou Carmen, hrdinky ostatně velmi oblíbeného Čajkovského díla. Postava Nastasji je jedním z mála pokusů uvést na činoherní i operní ruskou scénu typ fatální ženy, zároveň sebevědomé a emancipované, která se umí postarat sama o sebe. Ruská dramatika té doby je zaplněna matkami, naivními nebo rozvernými dceruškami, rozervanými mladými ženami, náboženskými vizionářkami, moudrými hostinskými, energickými čarodějkami, pseudohistorickými charaktery nebo oblíbeným typem vaudevillové „komické staré“. V literatuře se objevuje navíc i „padlá“ žena. Ač se dílo odehrává v Nižním Novgorodu patnáctého století, mnohé ze zápletky bylo aktuální v době vzniku opery: vzmáhající se kupecká třída, excesy šlechtického stavu i první emancipační zárodky, ale hlavním tématem opery zůstává vzpoura proti dvojité morálce, pěstovaná rodinou a církví. Samozřejmě to nemohl skladatel vyjádřit otevřeně pro silnou carskou cenzuru. Ihned po premiéře se znovu ozvaly v kritikách hlasy o „nemorálnosti“ hlavní hrdinky, je zajímavé, že to, co nijak nedráždilo v činohře, v opeře vzbuzovalo neklid kritiků. Dominantně jsou postaveny především oba ženské charaktery – žen, které v rámci své třídy si chtějí uchovat svoji integritu a neváhají užít i extrémní prostředky. Také oba ženské charaktery jsou hudebně hluboce propracovány a kontrastně charakterizovány. Dva hlavní mužští protagonisté jsou načrtnuti již zběžněji, spíše obvyklými prostředky, partie Jurije je povahově i hudebně až plytká, postava ožívá vždy až ve scénách s matkou nebo Nastasjou.
Ideální představitelku titulní hrdinky našla vídeňská inscenace v Asmik Grigorian, rodačce z Vilniusu. Mladá, krásná a přitažlivá žena, která nese v sobě určité tajemství i skrytý smutek a také vzdor proti patriarchálnímu uspořádání. Metalický mlado-dramatický soprán velkého objemu bez problémů přesvědčivě vyjádřil dramatická i lyrická místa velmi obsáhlého partu. Nastasja, stejně jako Carmen, Thais, Zerlina, Don Giovanni nebo Escamillo, je rolí, kterou nelze vytvořit bez skutečného sex-appealu, přitažlivost se v této roli nedá jen předstírat, protože výsledek je nevěrohodný. Grigorian roli zcela naplnila hlasově i herecky, za což si zasloužila mohutné ovace publika i spoluúčinkujících. Sopranistka ovládá již široký repertoár, snad jen nepředbíhá svůj přirozený hlasový vývoj.
Polská mezzosopranistka Agnes Zwierko, kterou jsme slyšeli i v Praze, vládne poněkud nevyrovnaným hlasovým materiálem, ale stále dostatečně působivým, který dobře doplňují její kvalitní herecké schopnosti. Její Kněžna osciluje mezi zoufalstvím a pomstou a ve vokálně velmi vypjatém partu může uplatnit znělé hloubky. Bělorus Vladislav Sulimsky, od roku 2004 člen Mariinského divadla, vytvořil roli starého knížete jako muže v nejlepších letech, bonvivána v krizi středního věku, který se chce odpoutat od rodiny a je fascinován Nastasjou jako typem ženy, který dosud nepoznal. Krásný znělý baryton byl ozdobou představení a především díky jeho hlasovému výkonu i nepříliš věrohodný konec opery se šílenstvím knížete působil přesvědčivě. Jurije zpíval další sólista Mariinského divadla v Moskvě, mladý tenorista Maxim Aksenov, který měl velký úspěch právě v Theater an der Wien jako Luigi v Plášti Giocoma Pucciniho. Přes kvalitní hlas ho poněkud svazuje malá herecká představivost a konvenční naučená herecká macha. Nádherně se ale rozezpíval ve třetím dějství s Nastasjou v obsáhlé scéně, která je ovšem herecky prakticky nezvládnutelná – Nastasja přesvědčí během dvanáctiminutového duetu mladého muže, který ji přišel zabít, o své nevině, a vzápětí si padnou do náruče. 
Mamyrova vytvořil solidně profondním „ruským“ basem Vladimir Ognovenko. Doslova plýtváním bylo obsazení Nenily, komorné (v této inscenaci spíše společnice) skvělou mezzosopranistkou Hannou Schwarz, která je proslavená i pro své herecké schopnosti a například její Klytaimnestra je stále strhující. V drobném partu neměla možnost ukázat takřka nic ze svého umění.
Čajkovského partituru nádherně rozezněl dirigent Mikhail Tatarnikov u pultu ORF Radio-Symphonieorchestr Wien. Plný zvuk, smysl pro použité lidové rytmy a dokonalá spolupráce se zpěváky naplnily toto zvukově bohaté pojetí. Dirigent se nebál kontrastů ani efektů (bouře v závěru) a jeho úsilí se mu plně vyplatilo, stejně jako vzorovému nastudování sborového partu – Arnold Schoenberg Chorem, tentokrát ve výborné ruštině. Zvukové autenticitě prospěli především ruští (nebo slovanští) zpěváci ve většině rolí.
Hodnocení autora recenze: 75 %
(hudební nastudování a sólisté 90 %, inscenace 60 %)
Petr Iljič Čajkovskij:
Charodeyka
(Die Zauberin)
Dirigent: Mikhail Tatarnikov
Režisér: Christof Loy
Výprava: Christian Schmidt
Světelný design: Bernd Purkrabek
Choreograf: Thomas Wilhelm
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Sbormistr Erwin Ortner
Premiéra 14. září 2014 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 26. 9. 2014)
Fürst Nikita Kurljatew – Vladislav Sulimsky
Die Fürstin – Agnes Zwierko
Prinz Juri – Maxim Aksenov
Mamyrow – Vladimir Ognovenko
Nenila – Hanna Schwarz
Iwan Schuran – Martijn Cornet
Nastasja – Asmik Grigorian
Foka – Martin Snell
Polja – Natalia Kawalek-Plewniak
Balakin – Erik Årman
Potop – Stefan Cerny
Lukasch – Vasily Efimov
Kitschiga – Nikolay Didenko
Paisi – Andreas Conrad
Kudma – Martin Winkler
Die Komödianten – Barbara Spitz, Peter Knauder, Renzo Popolizio, Steven Seale, Adam Ster, Wanderson Wanderley, Anatole Zangs
Foto archiv, Monika Rittershaus
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
