Když jsem si na začátku sezony prohlédla program festivalu Nultý bod, měla jsem pocit, že ani není možné se v něm zorientovat. Dostat několik desítek umělců do dvoudenního programu by mi asi připadalo jako nadlidský úkol. Chtěla bych se vrátit k jeho dramaturgii i k organizaci.
V první řadě – už podruhé se konal se zaměřením na studenty středních škol. Jak tento dramaturgický posun vznikl? Jednoho dne ses probudila a řekla si: uděláme festival pro středoškoláky? Vím, že předtím byla v roce 2023 pauza, možná že se ale i trochu vyčerpala původní festivalová dramaturgie, je to tak?
První úvahy o tom, že by se festival měl nějakým způsobem transformovat, vznikly už v roce 2019. Tehdy jsem festival dramaturgicky víc přebírala a s Petrem Boháčem jsme se dohodli, že v téhle fázi bude Nultý bod víc v mých rukách a že budu hledat jeho další možné cesty.
Do toho ale přišly dva covidové roky, 2020 a 2021. Festival se v obou letech uskutečnil a paradoxně se stal jakýmsi záchranným místem pro celé to období. Podařilo se nám ho realizovat i se zapojením zahraničních hostů a zároveň fungoval jako určitá záchranná síť pro české umělce, kteří v té době neměli příjem nebo neměli kde tvořit a pracovat, nabízel a zajišťoval intenzivní umělecké rezidence.
V roce 2022 pak proběhl festival v takové rozlučkové podobě se starým formátem. Nebyl to už úplně nový začátek, spíš jakýsi dojezd toho původního nastavení. Navíc se to časově potkalo s tím, že jsem rodila své třetí dítě, takže na nějaký radikální přestřih tehdy vlastně ani nebyl prostor.
V roce 2023 jsem si pak řekla, že dokud nebude jasné, kudy by se festival mohl vydat dál a jaký nový formát mu dává smysl, nemá cenu ho znovu uvádět jen ze setrvačnosti. Proto vznikla pauza – a zároveň čas na to hledat nový směr, ke kterému bych se mohla znovu vrátit s přesvědčením, že dává smysl. Nešlo o to, že by v Česku a v zahraničí nevznikala díla, která by si zasloužila pozornost. Šlo o to, že jsem měla pocit, že samotné uvádění děl nestačí, že je tu možná něco víc, co by měl festival kultivovat, objevovat a nejen prezentovat. Zdálo se mi, že v Praze už je takových klasických festivalů dost, a navíc jsme se s mnoha z nich střetávali, když jsme oslovovali stejné umělce.
Je festivalová náplň plně ve tvých rukou? Kdo tvoří tvůj tým?
Základ dramaturgického a realizačního týmu tvoří kurátorka a dramaturgyně Dominika Špalková, která má zkušenosti s tvorbou pro mladého diváka. Zároveň se snažíme, aby do každého ročníku nebo období vstupoval i někdo z mladší generace kurátorů – v prvním ročníku to byla například Zdeňka Horváthová.
Na koordinaci projektu, produkční podporu a zároveň i kurátorské impulzy jsem oslovila Martinu Filinovou, která se několik let věnovala projektu Tanec do škol a přináší do týmu silnou zkušenost s prací s mladým publikem. Při samotné realizaci je pro mě důležitou oporou také Bára Repická, skrze kterou jsem navíc pořád napojená na Spitfire Company. Technické vedení festivalu má na starosti Martin Hamouz. Tohle je základní tým, který se postupně rozšiřuje o další spolupracovníky podle toho, jak se projekt vyvíjí. Důležitou součástí je také linie nazvaná Klub0, do níž se zapojují mladí lidé ve věku 14 až 27 let. Při realizaci festivalu se jich aktivně podílí zhruba dvacet a jsou přímou součástí vzniku i fungování celého projektu.
Je nový formát koncipovaný tak, že je pořádán vyloženě pro studenty té konkrétní školy, tudíž mají povinné se ho jako diváci zúčastnit? Nebo je otevřený všeobecně studentské veřejnosti? Zajímá mě praktická organizace, kdo kontroluje účastníky…
Co se týče samotné organizace studentů, oba festivalové dny probíhají v režimu běžné povinné výuky. Rodiče jsou předem informováni o tom, že jde o atypický formát, ale formálně je festival součástí školního programu. Se školou se vždy domlouváme tak, že jí předáme kompletní program a ona ho následně vloží do svého rozvrhového systému – ať už jde o Bakaláře, Edupage nebo jiné platformy. Studenti si pak sami vybírají, kterých programů se zúčastní.
Realita prvního dne je samozřejmě vždy trochu chaotická. Nevedeme striktní docházku, celý systém je hodně postavený na důvěře. Bavíme se ale o skoro dospělých lidech, často už plnoletých, takže pokud někdo nedorazí, je to jeho volba. Nikoho nenutíme my – a ve výsledku ani škola. Většina studentů k tomu ale přistupuje překvapivě zodpovědně. Berou to jako příležitost strávit dva dny jinak, než jsou zvyklí. Ale samozřejmě najdou se i jedinci, kteří to bojkotují. I my se snažíme s tím pracovat. První den je většinou spíš o rozkoukávání, druhý den už vzniká větší blízkost a vztah – a právě tehdy máme pocit, že se nám daří dostat se studentům „pod kůži“ a otevřít prostor pro skutečné setkání.
Tvořit i společně se studenstvem, ne jen pro něj
Jak je vybíraná škola? V roce 2025 to byla střední škola Futurum, máš na ní nějaké osobní vazby, nebo jste vytvořili pro školy nabídku a čekali na nejaktivnějšího zájemce o program?
Školy aktivně oslovujeme. Máme připravenou nabídku a systematicky je obesíláme e-mailem. První dva roky ale byly v tomto ohledu hodně nejisté. Úplně první školu – Gymnázium PORG v Libni – jsme nakonec získali hlavně díky osobnímu kontaktu na pedagoga, který nás propojil s vedením školy. Díky tomu jsme mohli naši vizi, tehdy ještě bez jistoty, že bude fungovat, vůbec odprezentovat. Škola nám dala důvěru a šla do toho s námi.
Rok 2025 byl z hlediska hledání školy poměrně náročný. Strávili jsme hodně času jednáním, a nakonec nám dokonce na poslední chvíli, někdy v dubnu nebo květnu, jedna předjednaná škola spolupráci odřekla. Museli jsme tedy celý proces znovu otevřít a školy znovu obesílat. Ozvalo se nám několik dalších a v tu chvíli jsme si řekli, že půjdeme do spolupráce s první, u které se ukáže, že se dokážeme rychle a smysluplně domluvit.
Festival se nakonec uskutečnil na Střední škole Futurum, konkrétně na jejich pedagogickém lyceu na Florenci. Dalším zájemcem v pořadí bylo Gymnázium bratří Čapků a SOU v Hostivaři, kde se festival uskuteční letos. Už teď máme domluvenou schůzku s další školou pro rok 2027 – tip jsme dostali od jednoho z pedagogů na Futuru. Školu jsme oslovili a zatím se spolupráci jeví jako otevřená.
Máme z toho velkou radost, protože mít potvrzeného partnera rok nebo dva dopředu je pro nás obrovská výhoda. Umožňuje nám to plánovat spolupráci se školou i jejími studenty mnohem dřív než jen těsně před festivalem, což je přesně to, o co nám dlouhodobě jde – tedy tvořit i společně se studenstvem, ne jen pro něj. Znalost místa realizace s dostatečným předstihem je přitom zásadní nejen pro samotnou produkci, ale i pro dramaturgii a financování festivalu. Dává nám to větší jistotu, čas na promýšlení formátů a možnost stavět celý ročník koncepčněji a udržitelněji.
Předpokládám, že pro zapojenou školu to znamená nějakou investici a práci navíc, takže se nehlásí hromadně. Co pro to vlastně musí v praxi udělat, aby festival dobře proběhl?
I po zkušenostech z předchozích dvou realizací je čím dál jasnější, že škola do toho musí vstupovat skutečně jako partner. My jí přinášíme projekt na klíč – pro školu to v tuto chvíli neznamená velkou finanční zátěž, jde spíš o symbolickou participaci ve výši zhruba 100 až 200 korun na studenta. To podstatné ale není v penězích.
Potřebujeme se ve škole opravdu „zabydlet“. Během příprav tam probíhá řada návštěv – jak ze strany našeho týmu, tak umělců. Se studenty komunikujeme hlavně skrze školní kanály, což přirozeně vytváří bližší napojení a pocit společného projektu. Organizace a technický setup pak probíhají v podstatě celý víkend, protože samotný festival se koná v pondělí a úterý.
Dva dny na přípravy jsou vlastně hraniční minimum, ale cokoli delšího by už bylo pro běžnou výuku příliš zatěžující. Tohle se nám zatím ukázalo jako funkční kompromis. Během víkendu většinou od školy dostaneme klíče, všechny přístupové kódy a škola se na ty dny stává tak trochu „naší“. Na PORGu jsme dokonce přespávali a připravovali program dlouho do noci. Celé to stojí na velké míře vzájemné důvěry. Bez ní by tenhle formát jednoduše nemohl fungovat.
Vzniká program ve spolupráci s pedagogy nebo vedením, nebo dostanete volnou ruku a důvěru a program na klíč vyrobíte a přinesete? Zkoumali jste předem, co studenty zajímá a co o nezávislém performativním umění vědí?
Se studenty se letos konečně dostáváme do skutečnější debaty o programu. Máme na to dostatečný časový prostor – festival se po dohodě se školou uskuteční až v říjnu – a to nám umožňuje začít pracovat mnohem dřív. Už v květnu a červnu budeme se studenty vyvíjet nový projekt přímo na míru tomuto ročníku.
Zároveň nás pravděpodobně čeká spolupráce s kurátorkou festivalu Homo Novus, která bude spolu s Petrem Dlouhým se studenty vyvíjet nový set facilitačních karet. Ty se nám už v minulém roce velmi osvědčily jako nástroj pro odbourávání komunikačních bloků a ostychu. I z evaluací navíc jasně vyplývá, že minimálně část studentů má zájem do programu festivalu vstupovat aktivněji – podílet se na jeho podobě nebo spoluvytvářet konkrétní formáty. Právě tenhle posun směrem ke skutečné spoluúčasti vnímáme jako důležitý další krok.
Zároveň budeme vyvíjet úplně nový participativní projekt, který vznikne přímo se studenty a jehož téma si budou volit oni sami. Měl by fungovat i jako přenositelný formát – taková „light“ verze festivalu, kterou bude možné realizovat i na regionálních školách mimo Prahu.
Tahle možnost se otevírá díky tomu, že jsme uspěli s žádostí do programu Kreativní Evropa. Díky této podpoře máme prostor a čas věnovat se vlastnímu kreativnímu procesu dlouhodobě, a to až do roku 2028. Právě tahle kontinuita je pro nás klíčová – umožňuje nám nejít jen po rychlých výstupech, ale skutečně rozvíjet formáty, které mají smysl a potenciál fungovat v různých kontextech.
Když se zastavíme u posledního ročníku, jak se připravovali umělci a jak modifikovali svoje díla? Uváděli jste kompletní hotové projekty, tak jak se běžně hrají, nebo se uváděly ukázky či nové verze upravené „na míru“ mládeži?
Dramaturgický výběr nestavíme na tom, že bychom vyžadovali nebo cíleně vyhledávali díla určená přímo pro mládež. Vlastně vůbec. Zajímá nás spíš to, zda jde o kvalitní a funkční formáty, které dokážou fungovat v nedivadelních prostorech a zároveň mají jasnou poetiku a estetiku. Právě ty považujeme za důležité pro rozvoj vnímavosti a estetického cítění mladých lidí.
Snažíme se vybírat díla, která v divácích probouzejí zvídavost, reagují na aktuální celospolečenská témata a nabízejí jiné perspektivy, než na jaké jsou studenti běžně zvyklí. Neuvádíme ukázky ani zjednodušené verze – prezentujeme plné verze představení, tak jak vznikla, s důvěrou, že i mladé publikum je schopné se s náročnějšími formami setkat a reagovat na ně po svém.
Workshopy studentům přiblíží, jak vzniká umělecká produkce
Probíhaly také workshopy a diskuse. Oslovili jste umělce, kteří mají praktické zkušenosti s pedagogickou prací s mládeží? A jak studenti reagovali, zapojovali se?
Workshopy vybíráme tak, aby tematicky nebo technologicky navazovaly na uvedená představení – ať už rozvíjejí konkrétní principy, techniky nebo technologie, se kterými umělci pracují. Zároveň vycházejí ze specifických dovedností samotných tvůrců. Když se všechny tyhle vrstvy potkají, může z nich v ideálním případě vzniknout i nové představení nebo jeho základ. Studenti tak mají možnost pracovat se zvukem, světlem, stínohrou, pájet, modelovat, tančit a zkoušet další formy práce s tělem i materiálem. Důležité pro nás je, aby šlo o praktickou zkušenost, která rozšiřuje jejich představu o tom, jak může současné umění vznikat.
Zároveň se snažíme mít v každém ročníku alespoň jeden workshop určený přímo pedagogům a jejich profesnímu rozvoji. Na PORGu to byl například workshop Tanec a fyzika vedený spolkem Ostružina nebo workshop Prevence vyhoření od Sdružení D z Olomouce. V předchozím roce se pedagogové věnovali práci s hlasem s Ridinou Ahmed.
Workshopy jsou pro nás vlastně nezbytnou součástí festivalového programu. Je důležité, aby měli studenti během dne možnost se hýbat, aktivně se zapojovat a rozvíjet se jinak než jen v roli diváků. I to je podle mě pro školy i samotné studenty velký bonus. Zároveň jde o přirozenou cestu k hlubšímu pochopení představení i samotné umělecké profese. Skrze vlastní zkušenost se studentům otevírá, jak umělecká produkce vzniká, co všechno obnáší a jaké dovednosti jsou s ní spojené. O tom ostatně svědčí i fakt, že workshopy bývají pravidelně plně obsazené.
Vedou je vždy umělci?
Část workshopů vedou přímo samotní tvůrci a umělci, jiné jsou naopak v rukou specialistů, kteří se dlouhodobě věnují konkrétním oblastem nebo technikám. Ne každý umělec je totiž přirozeně schopen vést workshop – a stejně tak ne každý lektor je umělec. To rozlišení je pro nás důležité a snažíme se s ním vědomě pracovat.
Diskuze po představeních pak moderuje náš kurátorský tým. Nejde nám jen o rozbor samotného díla, ale i o otevření témat, která se týkají osobních zkušeností a reality umělecké profese. Právě to studenty velmi zajímá. Snažíme se vytvářet prostředí, které není tlačící ani hodnotící, ale bezpečné a otevřené. A musím říct, že to funguje překvapivě dobře. Byli jsme všichni hodně překvapení tím, jak otevření studenti jsou – a také tím, jak přirozeně a sebejistě dokážou komunikovat v angličtině, i v debatách s mezinárodními umělci.
Posun od počáteční nejistoty k hlubší reflexi jako zásadní zkušenost. Festival nekončí posledním dnem programu
Předpokládám, že některé umělecké formy nebo žánry pro ně byly nové (upřímně doufám, že pro pedagogy ne). Měli jste tedy nějaké reakce, které umělcům dlouho utkvěly – z čeho byli studenti překvapení, co nechápali, nelíbilo se jim, měli pocit, že to není umění – ale pak se to změnilo?
Možná to bude trochu zklamání, ale realita je taková, že se často setkáváme s tím, že velká část pedagogů má jen velmi vágní, nebo dokonce nulovou představu o tom, co současné živé performativní umění vlastně je. Současný tanec nebo objektové divadlo pro ně bývají úplně novým územím a často se s nimi setkávají poprvé právě až na festivalu.
Dokonce i relativně klasičtější formáty – například práce souboru Divadlo NIE – pro řadu pedagogů představovaly objev. O to silněji si pak uvědomujeme, jak důležité je vytvářet prostor nejen pro setkání studentů s těmito formami, ale i pro pedagogy samotné.
V letošním roce velmi rezonovalo představení Martina Talagy SOMA. Bylo zjevné, že pro středoškolské publikum představuje výraznou výzvu. Tělo – a navíc tělo do značné míry obnažené – je v tomhle věku citlivé téma a první bezprostřední reakce studentů byly často dost rozpačité. Zajímavé ale bylo sledovat, co se dělo potom. V následných debatách v menších skupinách nebo v neformálních rozhovorech, které jsme zachytili, se postupně objevovaly mnohem otevřenější a pozitivnější reakce. Studenti začali o představení mluvit jinak, reflektovat ho s odstupem a hledat vlastní vztah k tomu, co viděli. Právě tenhle posun – od počáteční nejistoty k hlubší reflexi – považujeme za jednu z nejcennějších zkušeností, které festival přináší.
Mě samozřejmě nejvíc zajímá, jestli měli studenti zkušenost, diváckou nebo aktivní, se současným tancem a pohybovým divadlem. A myslíš, že to krátké seznámení při vytržení z běhu školního roku v nich dostatečně probudí zájem a zvědavost na další díla?
Zkušeností zatím moc nemají – jak říkám, ani studenti, ani pedagogové. Ale to jsme vlastně od začátku věděli. A právě z tohohle vědomí formát festivalu vznikl. Cílem je otevírat možnosti a potenciál, aby tato skupina lidí mohla vůbec objevit, že v oblasti performativního umění existuje mnohem širší spektrum přístupů a forem.
Chceme ukazovat, že vedle tradičnějších divadelních formátů tu jsou i styly jako současný tanec, performance, objektové divadlo, performativní procházka a další. Ne jako něco okrajového nebo „nesrozumitelného“, ale jako plnohodnotné způsoby uměleckého vyjádření, se kterými se dá navázat osobní vztah – když k tomu člověk dostane příležitost a bezpečný prostor.
Studenti samozřejmě nemají možnost vidět celý program festivalu, protože se překrývá. A právě to je zajímavé – sami se nás pak aktivně ptají, kde mohou vidět představení, která nestihli, nebo podobné formáty mimo festival. V tu chvíli je odkazujeme dál, do dalších míst v Praze, kde se současné performativní umění, tanec nebo experimentální formy běžně uvádějí.
Pro nás je to důležitý signál, že festival nekončí posledním dnem programu, ale že v některých případech skutečně otevírá další zvědavost a chuť pokračovat. A přesně o to nám jde – vytvořit první zkušenost a pak už studenty jen jemně nasměrovat, aby si cestu hledali sami.
Jak sbíráte zpětnou vazbu a jak s ní pracujete?
Zpětnou vazbu sbíráme systematicky a bereme ji jako důležitou součást celého procesu. V prvním ročníku jsme po skončení festivalu realizovali evaluaci mezi studenty, pedagogy i umělci prostřednictvím vlastního evaluačního formuláře, který jsme si připravili interně. Výsledky jsme následně vyhodnotili a do dalšího ročníku jsme se snažili promítnout to, co fungovalo, co naopak ne, co chybělo nebo co nejvíc rezonovalo.
Na Futuru jsme už k evaluaci přizvali externího partnera – Centrum uměleckých aktivit (CUA). Součástí programu druhého dne byla facilitovaná diskuze se studenty a následně jsme od CUA dostali zpracované vyhodnocení, se kterým teď znovu pracujeme při přípravě dalších ročníků.
Vývoj festivalového formátu vnímáme jako několikaletý proces, nikoli jako jednorázovou akci. Právě proto je pro nás zpětná vazba klíčová – pomáhá nám festival dlouhodobě ladit, zpřesňovat a rozvíjet jeho smysl i dopad.
Jak se během těch dvou ročníků zapojili pedagogové? Nenarazili jste na limity, že například nestojí o práci navíc nad rámec výuky a festival je spíš zatěžuje? Nebo jsou rádi, že „vypadnou“ z rutiny? Předpokládám, že bez jejich zapojení by to nešlo…
Napojení pedagogů je pro nás naprosto zásadní. Právě oni jsou ti, kdo pak v každodenní školní realitě mohou dál pracovat s tím, aby výběr aktivit pro studenty živé umění nevylučoval nebo neignoroval. Samozřejmě to nefunguje stoprocentně a plošně, ale musím říct, že v řadě případů to funguje překvapivě dobře.
Tím, že je náš tým rozkročený mezi různé kulturní instituce a projekty, vznikají i další možnosti spolupráce se školami, kde už Nultý bod proběhl. Vznikne určité propojení – a to často trvá dál. Zůstáváme ve spojení. Například Gymnázium PORG se po zkušenosti s festivalem začalo zajímat o aktivity Studia ALTA a dnes chodí se svými studenty na umělecké workshopy a akce. Předtím tohle propojení prakticky neexistovalo – na e-maily nikdo nereagoval, zájem nebyl.
Podobně se po festivalu ozvala i SŠ Futurum – naše PR manažerka tam dnes vede kurz kreativního marketingu. Jsou to drobné, ale konkrétní posuny. Vnímáme to jako postupné „zasévání“ a vytváření možností, jak dostat živé umění blíž ke středoškolským studentům, a to dlouhodobě, nejen v rámci dvou festivalových dnů.
Mimochodem, co na festival ve škole říkají rodiče, máte nějaké komentáře i od nich?
Na Gymnáziu PORG měli rodiče možnost přijít na společný podvečerní oheň, klidně i s mladšími sourozenci studentů. Někteří skutečně dorazili a bylo to velmi příjemné, neformální setkání.
Jinak ale musím říct, že přímou zpětnou vazbu od rodičů v zásadě nemáme – ani pozitivní, ani negativní. A vlastně to tak zatím bereme jako neutrální fakt. Festival je primárně zaměřený na studenty a školu a komunikace s rodiči probíhá spíš zprostředkovaně přes školní rámec.
Nový letošní ročník proběhne na Gymnáziu a SOU bratří Čapků v Hostivaři. Jak proces probíhá – oslovíte umělce, nebo uděláte open call, bude mít nový ročník nějaké téma?
Na příští, tedy letošní ročník se opravdu moc těšíme. Bude to pro nás velký posun – poprvé totiž máme možnost spolupracovat se školou víc než rok dopředu. Díky tomu se snažíme letošní přípravy pojmout méně stresově a zároveň si dát prostor skutečně zapracovat zpětnou vazbu z předchozích ročníků.
Zároveň chceme, jak už jsem říkala, mnohem víc spolupracovat přímo se studenty, zapojit je do plánování a některé formáty s nimi i společně vytvářet. Vedení školy je tomu velmi nakloněné, což je pro nás zásadní. Novou výzvou navíc bude samotná struktura školy – poprvé budeme pracovat s kombinací gymnázia a čtyř oborů odborného učiliště. Právě tahle různorodost nás ale baví a zajímá, co nového do festivalu přinese.
V tuto chvíli se už začínáme bavit o dramaturgii a probíhají první prohlídky školních prostor. Od února pak začne samotná realizace nového formátu se studenty. Zatím jsme ale opravdu na začátku celého procesu, takže bych to ještě nechala spíš otevřené a bez konkrétních detailů.
Podaří se Nultý bod dále financovat? Má nějaké zahraniční partnery?
Snažíme se o to systematicky. I po změně formátu se nám podařilo udržet podporu Hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. Zároveň se nám daří získávat další dofinancování, například ze Státního fondu kultury, Česko-německého fondu budoucnosti nebo od Goethe-Institutu.
Zásadní zlom přišel v roce 2025, kdy jsme poprvé uspěli v programu Kreativní Evropa. Zároveň jsme do něj vstupovali jako hlavní koordinátor projektu stART, který je z naší strany přímo propojený s festivalem Nultý bod. Tahle podpora nám dává důležitou stabilitu – víme, že máme zajištěné víceleté financování na 30 měsíců, což je pro rozvoj formátu klíčové.
Projekt nás zároveň přímo propojuje se zahraničními partnery, se kterými společně hledáme cesty, jak oslovovat mladou generaci diváků živého umění. Našimi partnery jsou tři městské kulturní organizace: Divadlo Celje ve Slovinsku, SAMPO Festival ve Finsku a Divadlo Jána Palárika, respektive jejich Teen Theatre Fest na Slovensku.
(dokončení zítra)
