NHK Symphony Orchestra pod taktovkou Fabia Luisiho rozpálili Rudolfinum. V Brahmsovi ale mohli trochu přibrzdit

Další vzácný host Pražského jara NHK Symphony Orchestra představuje umělecké těleso japonského rozhlasu a televize. Je pokládáno za nejlepší asijský symfonický orchestr. Z pražského koncertu lze usoudit, že vysoká hodnocení odborné kritiky jsou oprávněná. Orchestr charakterizuje vyrovnaný zvuk, za notovými pulty sedí technicky i výrazově vyspělí hráči, kterým evropské hudební cítění připadá jako zcela normální stav. Detailistické vypracování skladeb s příznačnou japonskou pečlivostí umožňuje orchestru plnit vysoké umělecké cíle. Jejich realizace pak dostává orchestr do mezinárodních turné po všech kontinentech. Pražský koncert byl součástí takového výjezdu. Orchestr řídil jeho aktuální šéfdirigent Fabio Luisi.

Tři filmové partitury Tōru Takemitsu mistrně propojily japonskou tradici se západní kulturou

V úvodu večera se rozezněly Tři filmové partitury ikonického japonského skladatele Tōru Takemitsu, umělce snažícího se japonskou kulturní tradici dostat do vztahu se západní kulturou. Tentokrát zazněly skladby čistě euro-amerického střihu, ukázky z filmové hudby: Music of Training and Rest, Funeral Music a Waltz. První byla vyňata z dokumentu o boxerovi José Torresovi (režie Hiroši Tešigahara), druhá z hraného filmu Černý déšť o tragických dopadech svržení bomby na Hirošimu (režie Šohei Imamura), třetí byla titulní písní ke sci-fi Tvář toho druhého (Hiroši Tešigahara). Skladby byly atraktivně instrumentovány pro smyčcový orchestr a skvěle zahrány. Přesto, že především krajní části měly žánrově vylehčený průběh, tedy jazzový či taneční charakter, vždy ve své melodice, harmonii či celkové zvukovosti nesly atmosféru obsahu snímku.

Pohřební hudba byla vyplněna temnými mnohozvuky. V nich probleskovala sice tradiční alterovaná základna, avšak akordy byly svázány permanentně modulujícími vztahy. Vytvořily hudbu, z níž běhal mráz po zádech. Smyčcová sekce NHK Symphony Orchestra vymodelovala Takimetsovy skladby v konturách tradičního jazzu či evropského waltzu. Silně pak působily barvy vygenerované hrou u kobylky či u hmatníku, realizované v přesném smykovém i obsahovém ujednocení. Nebylo transparentnějšího způsobu, jak připomenout dílo významného japonského skladatele, než ukázat jeho vysoce kvalitní filmovou hudbu. Jen málokteří skladatelé vážné hudby se s výzvami stříbrného plátna dokáží popasovat tak, aby jejich umělecká kvalita neutrpěla. Tōru Takemitsu patřil bezpochyby mezi ně. Obecenstvo patřičně ocenilo skladby i jejich interpretaci bouřlivým potleskem.

Koncert “Na paměť anděla” je labutí písní Berga i dodekafonie

Po hudbě Tóru Takimetsu následoval Koncert pro housle a orchestr „Na paměť anděla“ Albana Berga, jedno z nehranějších děl druhé vídeňské školy. Jak známo, byl psán jako tryzna za Manon Gropiusovou, dceru Almy Mahlerové. Manon zemřela v dívčím věku na dětskou obrnu. Již méně často si uvědomíme, že si Berg vlastně tímto koncertem napsal requiem také pro sebe, protože nedlouho po dokončení Koncertu v roce 1935 zemřel.

Skladba je tedy jeho labutí písní, je však také labutí písní přísné dodekafonie, z jejíhož lůna povstala. Kvintakordální dodekafonická řada, její terciové deriváty, zavádění tonálních citací korutanské lidové písně a Bachova chorálu Es ist genug, to všechno vyvazuje Bergovu skladbu z rámce tzv. atonální hudby a zařazuje ji do hybridní sféry oscilující mezi hierarchizovanými tonálními systémy. Doplňme ještě důležitou doušku – atonalita je jen relativní stav pro určitou chvíli v hudebním prostředí, k jejímu narušení může dojít dnes velmi snadno. Opustíme-li slovník kompoziční technologie a vrátíme-li se k realizaci sledované skladby, musíme konstatovat, že Bergův koncert je sice složitý v harmonickém i polyfonním předivu, ale jeho emocionální trauma z něj bylo možné vyposlouchat.

Skladba vyžaduje totiž exaktní hru orchestru podle podrobně vybavené partitury, a především osvíceného sólového houslistu s interpretační invencí schopnou identifikovat obsahy i z  konstruktivistické kompozice. Tím vším byla Japonka Akiko Suwanai i NHK Symphony Orchestra, Tokyo. Lyrickým pasážím dala sólistka lehkost dívčí paže, dramatu smrti ve druhé větě pak drásavý zvuk. Hrála na housle Guarneri del Gesù „Charles Reed“ z roku 1732. Celek, který vystavěl se sólistkou dirigent Fabio Luisi, byl promyšlen, pak zahrán s takovým zaujetím a v takové technické kvalitě, že odezněl jakoby v jednom okamžiku. Provedení tohoto posluchačsky i hráčsky náročného díla vyvolalo v sále velké nadšení. Akiko Suwanai nepřidávala. Chápu. Po tryzně za zemřelou dívku se to nehodilo.

Dirigent Fabio Luisi chtěl udělat z Brahmse Itala, ale nepovedlo se

Přijal-li jsem díla i jejich provedení z první poloviny koncertu s velkými sympatiemi, nemohu tak učinit v případě Symfonie č. 4 e moll Johannese Brahmse, jež zazněla po přestávce. Dirigent Fabio Luisi dal interpretaci nečekaný, do určité míry sporný průběh, který vyvrcholil přímým zásahem do cyklického ustrojení partitury. Závěrečná věta byla připojena attacca v rozporu s požadavkem autora. Tektonická struktura celku byla narušena a ztratila stabilitu. Celkově jsem nabyl dojmu, že italský dirigent podlehl svému žhavému italskému hudebnímu cítění a hledal v Brahmsovi především hlavní melodické linie, se kterými zacházel tak, jakoby nehrál uměřeného a moudrého Brahmse, ale neklidného Rossiniho. Popsaný stav se projevil především v první větě, která volbou příliš vysokého tempa ztratila na plasticitě členité faktury, následně pak tempově vyšla věta druhá jako pohybově spřízněná, ne tedy jako věta kontrastní, o scherzu se stejnými nečitelnostmi jako věta první ani nemluvě.

Přes výtku k bezprostřednímu připojení věty závěrečné k větě předcházející nutno konstatovat, že závěr symfonie doznal standardního výrazového řešení. Realizovaný pohybový koncept nemohu akceptovat, i když se v minulých letech v Praze již objevil. Na koncertě japonského orchestru jsem si více než kdy jindy uvědomil, jak je sledovaná symfonie postavena na souhře všech položek partitury, jak mnohé, do synkop lokalizované protihlasy, dávají celku punc jedinečnosti, jak bez nich je Brahmsova hudba fatálně ochuzena. Hráči tokijského tělesa dělali, co mohli, na vrub jejich práce nelze vznést jedinou připomínku, ale nesmyslná tempa zvládnout v dostatečné plasticitě zvuku nemohli. Pro objektivitu posouzení nutno připojit, že Dvořákova síň někdy zkresluje výkon hudebníka tím, že smazává detailní kontury. O to opatrněji však se zde musí pracovat s vysokými tempy.

Energické provedení Brahmsovy symfonie našlo mezi posluchači mnohé sympatizanty, a tak se na závěr rozburácel nadšený potlesk. Publikum si dokonce vyžádalo orchestrální přídavek, jímž se stala 2. věta Allegretto scherzando ze Symfonie č. 8 Ludwiga van Beethovena.

NHK Symphony Orchestra, Tokyo
15. května 20.00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha

Program:
Tōru Takemitsu: Three Film Scores
Alban Berg: Koncert pro housle a orchestr „Památce anděla“
Johannes Brahms: Symfonie č. 4 e moll op. 98

účinkující
Akiko Suwanai – housle

NHK Symphony Orchestra, Tokyo
Fabio Luisi – dirigent