Niccolò Paganini – 240. výročí ďábelského houslisty, hazardéra a záletníka

Niccolò Paganini se narodil 27. října 1782 v italském městě Janov do hudebně založené rodiny. Otec Antonio se živil jako pomocný dělník v docích, ale věnoval se i hře na mandolínu. Matka Teresa (rozená Bocciardo) byla zpěvačkou. Niccolò byl po Carlovi a Biagiovi třetím dítětem v rodině. Posléze se narodily další tři dcery: Angela, Nicoletta a Domenica. Angela se dospělosti nedožila. Paganini se pod vedením přísného otce věnoval od pěti let hře na madolínu, o dva roky později hře na housle. I když Paganini cvičil přes sedm hodin denně, dle jeho otce nebyl pilným žákem, a tak malého Paganiniho bil a odpíral mu jídlo. Krátce ho hře na housle učil i italský houslista, vedoucí janovského divadelního orchestru, Giacomo Costa. Od svých pěti let se Paganini učil hrát i na kytaru.

Protože byl Paganini opravdu talentované dítě, získal řadu stipendií. Studoval hru na housle u Giovanniho Servetta a Giacoma Costy a kompozici u skladatele Francesca Gnecca. Posléze odcestoval se svým otcem do Parmy, kde chtěl studovat u houslisty, skladatele a dirigenta Alessandra Rolly. Ten však po poslechu jeho hry usoudil, že by ho více nenaučil, a odkázal ho na svého vlastního učitele Ferdinanda Paëra a později na Paërova učitele Gaspara Ghirettiho.

Od jeho prvního veřejného vystoupení v janovském Velkém divadle v roce 1791 se strhla lavina obdivu významných hudebních osobností nad Paganiniho talentem. Pobíral dosti vysoké honoráře, které ovšem rozhýřil hazardními hrami, díky nimž se nakonec zadlužil. Jednoho dne dokonce prohrál i vlastní housle. Aby mohl odehrát koncert, půjčil mu bohatý obchodník Livron housle, které vyrobil Giuseppe Guarneri. Livron byl Paganiniho hrou tak ohromen, že mu housle nakonec nechal. “Nechci ten nástroj znesvětit, tak si ho nech, drahý Paganini, a vzpomeň si na mě,” řekl Livron. Tyto housle začaly být pro svůj mohutný hlas a rezonanci známé jako Il Cannone Guarnerius (“Guarneriho dělo”). Tehdy se sám nad sebou zamyslel, s hazardem skoncoval a nakonec přerušil i koncertní činnost. Ve svých devatenácti letech se soustředil pouze na studium hry na kytaru a živil se v zemědělství.

Ke své kariéře se vrátil až po třech letech na festivalu v toskánském městě Lucca, kde se nakonec usadil jako dvorní houslista vévody Felice Baciocchiho. V té době zkomponoval 24 Capricií, většinu sólových skladeb, duosonát, trií a kvartetů pro kytaru, ať už jako sólový nástroj, nebo se smyčci. V roce 1805 se v Lucce zapletl do velmi medializovaného milostného vztahu s teprve patnáctiletou Emilií Quilici. I v posledních letech svého života vzpomínal na svou bývalou lásku a dokonce ji připomněl ve své závěti. Se dvorem se nakonec v roce 1807 přemístil do Florencie, o dva roky později se stal nezávislým umělcem a zkomponoval velké množství skladeb.

V roce 1810 uspořádal dvanáct velkých koncertů v Livornu, Lucce, Ceseně, Forlì, Ravenně a Rimini. I nadále vedl dobrodružný a prostopášný život, prohrával spoustu peněz v hazardních hrách, ale vždy se snažil, aby jeho výdělky sloužily k obživě rodiny. Toho využil jeho otec, který byl sám vášnivým hráčem, a požadoval po synovi stále více peněz, dokonce mu vyhrožoval, že pokud mu nepomůže, spáchá sebevraždu.

Několik následujících let Paganini opět koncertoval v okolí Parmy a Janova. Ačkoli byl u místního publika velmi oblíbený, ve zbytku Evropy stále nebyl příliš známý. První průlom mu přinesl koncert v milánské La Scale v roce 1813. Koncert měl velký úspěch. Paganini tak začal přitahovat pozornost dalších významných, i když konzervativnějších, hudebníků v celé Evropě. Koncertoval mimo jiné v Miláně, Římě, Turině, Neapoli a Palermu.

V roce 1814 se spřátelil s italským skladatelem Gioachinem Rossinim, na jehož skladby Paganini zkomponoval variace. V té době se opět zapletl do milostného skandálu, když utekl s mladou Angiolinou Cavanou. Když se dozvěděl, že s ním čeká dítě, opustil ji. V roce 1815 byl Paganini kvůli stížnosti jejího otce zatčen a uvězněn na základě obvinění ze znásilnění a svádění nezletilé. Byl devět dní vězněn a ihned po propuštění udal otce za vydírání. Právě toto uvěznění odstartovalo fámy, které umělce provázely po celý život: že zavraždil svou ženu a milenku. V roce 1818 se zamiloval do třináctileté dívky Marie Bantiové, ale tento románek neměl dlouhého trvání.

Rok 1820 strávil v jižní Itálii, kde mu příznivé podnebí svědčilo. Vystupoval také v Neapoli a Palermu. Na tomto místě se mu stala vážná nehoda: spadl a skutálel se asi ze čtyřiceti schodů, což ho na nějakou dobu upoutalo na lůžko. V témže roce sklidil dva velké skladatelské úspěchy. Hudební nakladatelství Ricordi v Miláně vydalo tiskem některá jeho díla a zároveň byla v Miláně veřejně provedena jedna z jeho kantát.

Poměrně pohledný Paganini se v roce 1822 nakazil pohlavně přenosnou infekcí (syfilidou), propadl depresi a měnil se k nepoznání. Chatrné fyzické i psychické zdraví se podepsalo na jeho vzhledu a mnohými byl považován dokonce za odporného. První vážnější milostný vztah udržoval v letech 1824–1828 s pěvkyní Antonií Bianchiovou, se kterou společně koncertovali po celé Itálii. 23. července 1825 se jim v Palermu narodil syn Achille Ciro Alessandro. Paganini se s Antonií nikdy neoženil. Po rozchodu v dubnu 1828 měl Paganini syna ve své péči. Achille svého otce doprovázel až do jeho smrti.

V roce 1827 papež Lev XII. vyznamenal Paganiniho řádem Zlaté ostruhy. Před ním se této vysoké pocty dostalo dvěma velkým hudebníkům: Gluckovi a Mozartovi. Na pozvání císaře Františka I. vystoupil 29. března 1828 v hradním sále v rakouské Vídni. Během čtvrt roku odehrál čtrnáct koncertů, na kterých přednesl primárně vlastní skladby, z nichž nejoblíbenější byly variace a upravené verze děl jeho raných současníků, jako byli Rodolphe Kreutzer a Giovanni Battista Viotti. Paganini se v té době stal dvorním komorním virtuosem císaře Františka I., který mu na jeho počest nechal vyrazit pamětní medaili. V restauracích se objevily pokrmy á la Paganini a na počest velkého umělce byly dokonce vyráběny paganiniovské preclíky. Vídeňští znalci byli z umělce u vytržení a díky jeho výjimečnému talentu byl přezdíván jako “ďáblův syn” nebo “ďábelský houslista”. Přezdívka byla narážkou na skutečnost, že žádný člověk z masa a kostí by nemohl být schopen takové virtuozity, která se vymyká fyzickému světu, pokud by neuzavřel smlouvu s ďáblem.

Protože zanedlouho Paganini onemocněl, odjel na léčení do Karlových Varů. Zde odehrál dva koncerty. V roce 1828 odcestoval kvůli operaci dolní čelisti do Prahy. Trpěl zánětem dásní, kvůli kterému mu pražští lékaři vytrhli všechny řezáky, aby vyloučili zánět dutin. To vedlo ke vzniku jeho charakteristického tvaru obličeje s propadlými rty, který mezi veřejností ještě více podpořil legendu o ďáblově synu. V Praze uspořádal šest koncertů. Pražské publikum ale nenadchl, jeho koncerty ani nebyly vyprodané.

V letech 1829–1831 odehrál zhruba sto koncertů ve čtyřiceti městech Německa a Polska. Posléze účinkoval i ve Francii, Skotsku a Anglii, kde se zamiloval do Charloty Watson. Charlota byla první ženou, kterou chtěl požádat o ruku. Její otec byl ovšem jiného názoru. Protože chtěl sňatku zabránit, vyvolal skandál, kvůli kterému musel Paganini prchat před novináři.

Protože se z Paganiniho stal velice bohatý člověk, mohl si dovolit vlastnit cennou sbírku houslí od věhlasných mistrů, jakými byli například Antonio Stradivari, Nicolò Amati a Giuseppe Guarneri del Gesù. Legendárnější než samotné nástroje byly okolnosti, za nichž některé z nich získal a ztratil.

Paganini kromě extrémně rychlého tempa vynikal svými zvláštními technikami. Uměl hrát výhradně na struně G, kombinoval pizzicata levou rukou a hraní smyčcem, používal skordaturu (přeladění strun) a dvojité flažolety. Měl mimořádně dlouhé prsty a dokázal zahrát tři oktávy na čtyřech strunách v rozpětí jedné ruky, což je i na dnešní poměry mimořádný výkon. Už od dětství hrál v neobvyklém postoji: pravé nadloktí ruku měl přitisknutou k trupu a pohyboval pouze předloktím. Během svého života zkomponoval nespočet skladeb, mnoho z nich není dochováno, poněvadž je sám Paganini zničil. Dochovalo se zhruba dvacet skladeb.

Zásadní vliv na Paganiniho hru a kompozici měli dva houslisté: Pietro Locatelli (1693–1746) a August Duranowski (1770–1834). Během Paganiniho studií v Parmě se mu dostalo do rukou Locatelliho 24 Capriccií. Byly vydány ve třicátých letech 17. století, ale hudebníci se jim vyhýbali pro jejich technické nástrahy a hudební veřejnost na ně zapomněla. Přibližně ve stejné době se Duranowski, bývalý žák Giovanniho Battisty Viottiho, stal slavným houslistou. Proslul používáním přirozených i umělých alikvótů (o které se předtím při hře nikdo nepokoušel) a pizzicatem levé ruky při hře. Paganiniho zaujaly Duranowského inovace a showmanství, které se později také staly charakteristickými znaky mladého houslového virtuosa. Paganini se zasloužil o oživení a popularizaci těchto houslových technik, které jsou nyní zařazovány do běžných skladeb.

Obecně lze říci, že Paganiniho skladby byly technicky nápadité a díky těmto dílům se výrazně rozšířil témbr nástroje. Často napodoboval zvuky jiných hudebních nástrojů a zvířat. Jedna taková skladba nesla název Il Fandango Spagnolo (Španělský tanec) a obsahovala řadu žertovných imitací hospodářských zvířat. Pobuřující byla sólová skladba Duetto Amoroso (Milostný duet), v níž byly na housle důvěrně ztvárněny vzdechy a sténání milenců. Paganiniho La Campanella a Caprice a moll (č. 24) inspirovaly mnoho skladatelů, včetně Franze Liszta, Roberta Schumanna, Johannesa Brahmse, Sergeje Rachmaninova, Borise Blachera, Andrewa Lloyda Webbera, George Rochberga a Witolda Lutosławského, kteří na tyto skladby napsali variace.

Paganiniho zdraví neustále chátralo, a tak se v září 1834 vrátil do své rodné Itálie, kde si poblíž Parmy pořídil velkou vilu, a ukončil svou koncertní kariéru. V roce 1836 založil v Paříži Casino Paganini. Jak už bylo u Paganiniho zvykem, opět se spálil. Policie podnik uzavřela a na Paganiniho byla podána řada žalob – musel se dostavovat dvakrát týdně a pokaždé zaplatit odškodné 10 000 franků. Očekával vysoké zisky, ale investiční neúspěch ho přivedl na mizinu. Vydražil své osobní věci – včetně hudebních nástrojů. O Vánocích roku 1838 odjel z Paříže do Marseille a po krátkém pobytu odcestoval do Nice, kde se jeho zdravotní stav zhoršil.

Paganini byl již předtím často nemocný. V pouhých čtyřech letech vážně onemocněl spalničkami, v jejichž důsledku často trpěl křečemi. Kromě syfilidy během celého svého života trpěl priapismem. Jedná se o vzácnou nemoc, která se projevuje permanentní bolestivou erekcí. Dále ho pravděpodobně sužoval Marfanův syndrom (genetická porucha pojivové tkáně), mezi jehož příznaky patří vysoká postava, dlouhé tenké končetiny a prsty, dislokace oční čočky a anomálie srdce a cév. Onemocnění syfilidou se tehdy léčilo pomocí toxické rtuti, což vedlo k řadě nežádoucích účinků. Na konci své životní cesty vlivem tuberkulózy hrtanu téměř nemluvil a ohluchl.

V květnu 1840 poslal nicejský biskup Paganinimu místního faráře, aby vykonal poslední pomazání. Paganini se domníval, že svátost je předčasná, a odmítl ji. Zemřel ve svých 57 letech na následky syfilidy 27. května 1840 během ozdravného pobytu v jihofrancouzském městě Nice. Protože měl Paganini pověst heretika, tamější biskup zakázal pohřeb do země posvěcené. Tělo bylo tedy uloženo ve sklepě domu, kde zemřel. K pohřbení Paganiniho však nedošlo. Janovské úřady zakázaly plánovaný odvoz těla. Zasáhl také sardinský král Karel Albert, který vyzval k úctě a lidskosti. Úřady nařídily balzamování těla a zapečetění rakve, která byla dočasně uložena v nemocnici ve Villefranche-sur-Mer a poté převezena do vzdálené olejny. Rodina a vykonavatelé jeho závěti se několikrát pokusila o uspořádání pohřbu, ale teprve v roce 1843 janovské úřady povolily převoz rakve. Paganiniho dočasným místem odpočinku bylo Ramairone. V roce 1845 za něj byla vykonána zádušní mše a se svolením parmské kněžny Marie Luisy a parmského biskupa byl přesunut do vily Gaione a uložen na její zahradě, prozatím bez církevního požehnání. Teprve v roce 1876 byl Paganini rehabilitován jako křesťan. Byl prohlášen za věrného syna své církve a uložen na hřbitově v Parmě. Jeho mauzoleum z bílého mramoru bylo dokončeno v roce 1896.