Nicky Spence: Janáček je skvělou vstupní branou do světa opery

A o několik dní později, 18. listopadu, se představí jako Albert Gregor ve Věci Makropulos v inscenaci Velšské národní opery pod taktovkou Tomáše Hanuse, na kterou se mohou diváci vypravit do Janáčkova divadla. Tuto roli ztvárnil i v berlínské Staatsoper Unter den Linden. Nicky Spence hostoval na řadě evropských jevišť, ale také na Novém Zélandu, v Seattlu, v Metropolitní opeře v New Yorku vystoupil ve světové premiéře opery Dva chlapci současného amerického skladatele Nicka Muhlyho. Vystupoval mimo jiné v inscenacích oper W. A. Mozarta, G. Rossiniho i R. Wagnera či H. Berlioze, hojně interpretuje hudbu 20. století, například A. Berga, Benjamina Brittena, Ralpha Vaughana Williamse, Buxtona Orra, Marka-Anthony Trunageho a také díla současných autorů. K české hudbě má blízko – nahrál album s díly Pavla Haase, s hudbou Leoše Janáčka se setkává téměř pravidelně a o češtině mluví s nadšením. Nahrávka Zápisníku zmizelého s Juliem Drakem a V. Krejčí Houskovou získala ocenění BBC Music Vocal Award a Gramophone Solo Vocal Award 2020.

Ztvárnil jste Števu v Její pastorkyni i Tichona v Kátě Kabanové, účinkoval jste i v opeře Z mrtvého domu, v Brně vystupujete se Zápisníkem zmizelého a písněmi, ve Věci Makropulos v produkci Velšské národní opery zpíváte Alberta Gregora. Kdy jste se poprvé setkal s dílem Leoše Janáčka? Jak na vás zapůsobilo a jak jste k němu našel cestu?
Janáček je bez pochyby můj oblíbený skladatel a mám štěstí, že jsem jedním z hlavních britských interpretů jeho vokálního díla. Poprvé jsem na jeho hudbu narazil jako mladý zpěvák, a tím začala moje láska k němu. Zatímco ostatní skladatelé psali hudbu zasvěcenou rytířům a vílám, Janáček zůstává pozemský a přináší nám hudební drama jako zrcadlo našeho lidského údělu, našich komunit, našich tužeb, našich ztrát a křehkosti naší lidskosti. Pokud potkám někoho, kdo nikdy neviděl operu, vždy si myslím, že Janáček je perfektní vstupní branou do světa opery. Je přístupný a je to, jako by se hra odehrávala téměř v reálném čase.

Jak se vám zpívá v češtině? Jak se s českým textem ztotožňujete a jak studujete výslovnost?
Zpíval jsem hodně v češtině a je to soustavná práce. Studium češtiny nemůžete uspěchat. Je to úžasný jazyk na zpěv, ale stane se, že spletete první slabiku fráze, a pak je těžké se znovu chytit.

Za nahrávku Janáčkova Zápisníku zmizelého jste získal ocenění. Jak moc je vám toto dílo blízké?
Zbožňuji tento kus. Nesen svou posedlosti tématem, je Janáček velmi specifický ve způsobu, kterým si představuje jeho scénické ztvárnění: polotmavé jeviště, tady červené světlo, tam pauza, refrén sotva slyšitelný. Tyto téměř až sentimentální pokyny přidávají interpretaci sugestivní nádech, působí dojmem, jako by si Janáček vytvářel pro svoji fantazii tu nejbarvitější scénu. V Zápisníku zmizelého přinesl Janáček silný, upřímný příběh, v němž je velmi příjemné účinkovat.

Součástí Vašeho koncertu v Brně je i Janáčkova Moravská lidová poezie v písních – znáte moravskou a také českou lidovou hudbu hlouběji, nebo právě skrze Janáčkův písňový cyklus?
Jako mnohá díla z tohoto období, Janáček používá lidové idiomy k vytváření svých témat, což pro mě vše dokresluje. Podobně jako niterná odezva maorského Haka tance, nebo zvuk vzdálených dud… myslím, že Janáček vnímal tento lidový idiom jako hudební pravdu ve své nejupřímnější formě, která nepotřebuje hudební překlad pro posluchače ani interpreta, a která má okamžitý efekt. Velmi rád bych prozkoumal Janáčkovo okolí a cítil, kde jsou počátky této hudby – v zemi, vzduchu a v tónech.

Kromě Janáčka zazní na tomto koncertě i písně Benjamina Brittena, Huwa Thomase Watkinse, Buxtona Orra… Prozraďte něco bližšího o této části programu.
Napadlo mě, že bych prezentoval malý výlet po britských ostrovech prostřednictvím žánru lidové hudby. Vzhledem k tomu, že jsem ve Skotsku vyrůstal na lidové písni, myslím si také, že je tu přímé spojení mezi mým keltským dědictvím a moravskou lidovou písní, což je hezká spojitost. Často jsou to stejné příběhy, vyprávěné jiným pohledem: ta stejná kráva, která utekla, stejná dívka v cikánské sukni, a stejná bída nebo láska v mlžných horách. Během večera by mohlo přijít i překvapení, které nás donese k foot-tapping finále.

Budeme se na něj těšit! Co považujete při interpretaci písní za nejdůležitější? Které písňové cykly či konkrétní písně máte nejraději, ke kterým máte nejblíže a proč?
Stejně jako Janáčka, zbožňuji romantické písně – nejen Schuberta, ale i další skladatele umělých písní jako Gabriela Faurého, Ermanna Wolf-Ferarriho, Henri Duparca, Benjamina Brittena a Samuela Barbera. Jsem především operní zpěvák, písně zpívám opravdu z lásky a s láskou, na kterou jsem pyšný. Užívám si celé vystoupení po všech stránkách – za tři minuty postavit stojan a se svým uměleckým partnerem u klavíru pozvat diváky na miniaturní drama. Je to velice intimní záležitost, která mění vaše umění k lepšímu.

V Brně vystoupíte nejen jako interpret písní, ale také v roli Alberta Gregora ve Věci Makropulos. Jak vnímáte Janáčkovu operu o dlouhověkosti a jak postavu Alberta Gregora?
Libreto Věci Makropulos je založeno na díle Karla Čapka, který je ve svých životních postojích, uvažování a v osobním přístupu k životu a k jeho hodnotám velmi nadčasový. Věc Makropulos je takřka zhudebněná divadelní hra. Po textové stránce je Albert Gregor nesmírně těžká role, ve které mi však bylo potěšením účinkovat. Skutečně tuto roli miluji. Je jako vysokorychlostní vlak, když se rozjede, a je to opravdu vzrušující. Líbí se mi, že Albert Gregor má své chyby, ale stále je sympatický. Moje láska k českému jazyku s Věcí Makropulos roste a roste s vášní mých českých kolegů. Jejich nadšení je nakažlivé.

Nahrál jste album s díly Pavla Haase, s jakými dalšími českými autory jste se setkal?
Nahrávání hudby Pavla Haase se mi velmi líbilo. Pavel Haas mi připadá extrémně dojemný, jeho tragický životní osud velmi krutě zkrátil jeho uměleckou dráhu! Spousta jeho témat mi připadala podobná dílům Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, kterého mám také velmi rád. Zpíval jsem v jeho rozsáhlém oratoriu Svatá Ludmila, bylo to velmi vzrušující. Rovněž jsem měl zpívat Prince v Rusalce, ale přišla pandemie koronaviru… Rád bych se k této roli dostal ještě jednou.

Čím je pro vás, jako pro interpreta, opera a čím píseň?
Měl by to být odraz toho, co nás dělá lidmi. Píseň je svým způsobem děsivější, protože často sdělujete příběh sami za sebe. V opeře se můžete schovat za různé věci: paruky, líčidla, kostýmy. Čím jsem starší, velmi si užívám výzvu, kterou zpěv písně přináší. V mé vlastní kůži mi je totiž pohodlněji.
Děkujeme za rozhovor!