Nikola Márová: Primabalerína má dva životy

  1. 1
  2. 2
Pro Operu Plus promluvila Nikola Márová naposledy v klasickém profilovém rozhovoru při příležitosti svých čtyřicátin před dvěma lety. S přední sólistkou Baletu Národního divadla by se ale daly vést rozhovory neustále. Jak naplněný, ale i náročný život největší současná česká baletní hvězda žije, dosvědčuje i dokumentární film „Nikola Márová: portrét primabaleríny“ Martina Kubaly, který měl premiéru na podzim. Pár týdnů nato si Márová poprvé zatančila dlouho očekávanou roli Julie v baletu Romeo a Julie v choreografii Johna Cranka. Rok 2022 zakončila mnoha triumfy, i v tom novém se ale máme na co těšit. Nikola Márová tančí životem naplno dál.

Nikola Márová (foto Pavel Hejný)
Nikola Márová (foto Pavel Hejný)

Tak jste si konečně zatančila svou vysněnou Julii!
Nebyla vysněná od začátku. Dříve mě lákaly jiné role. Jak jsem ale během kariéry poznávala všechny různé balety a pronikala více do hloubky, stala se pro mě jednou z nejkrásnějších rolí. Moje touha si ji zatančit se začala zvětšovat, zároveň se mi ale s přibývajícími léty Julie taky vzdalovala. V baletu Romeo a Julie jsem tančila celkem čtyřikrát, ale nikdy ne Julii. Když už mi bylo přes třicet, začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že už se k ní asi nedostanu. Nehroutila jsem se z toho, ale mrzelo mě to. Bylo pro mě proto velkým překvapením, když mě tentokrát do role obsadili. Nakonec se ale zdálo, že si ji přece jen nezatančím!

Nikola Márová na baletní dílně (foto Martin Roedl)

Jak to?
Představení provázely nejrůznější komplikace. Jednou z nich byl samozřejmě covid. Premiéra se konala v únoru v nejhorším období pandemie. Museli jsme se testovat dvakrát týdně. Na premiéře jsem nakonec tančit nemohla, protože můj taneční partner Adam Zvonař měl pozitivní test. Na konci sezony měl Adam problémy se zády, takže jsme to opět museli odložit. Začala jsem to brát tak, že mi ta role zkrátka není souzená. Pak začala nová sezona a opět jsme se pustili do zkoušení. Dokud jsem ale nestála na jevišti, nevěřila jsem, že se to opravdu stane.

Balet ND – Romeo a Julie (Nikola Márová a Adam Zvonař, foto Serghei Gherciu)

V říjnu se váš sen konečně splnil. Jaké to bylo?
Krásné. Tuto sezonu jsem ale tančila jen jednou. Možná to pro mě byla premiéra i derniéra zároveň. Kdo ví…

V čem je Julie výjimečná oproti jiným hlavním rolím?
Nejraději mám role, kde se hodně hraje, a to Julie splňuje. A příběh sám o sobě je krásný. Smutný, ale krásný. Baví mě také vývoj postavy. Má v sobě celou škálu emocí. Musíte zahrát velkou zamilovanost a na konci absolutní bezmoc a tragédii. Je výzva najít tu správnou rovnováhu, abych nepřehrávala, ale diváci musí zároveň cítit emoce. Nesmí to být ani moc, ani málo.

Jste romantička?
Velká! O to větší jsem měla radost, že mi role Julie konečně vyšla.

Nikola Márová a Adam Zvonař na zkoušce Romea a Julie (foto Serghei Gherciu)

Je pravda, že si John Cranko, jehož choreografii jste nyní ztvárnila, potrpí na dramatické scény?
Záleží na titulech, které si vybírá. V některých se zkrátka bez dramatičnosti neobejdete – jako právě v Romeovi a Julii. Třeba takové Zkrocení zlé ženy byl ale úplně jiný žánr a na jevišti jsme si užili i spoustu legrace.

V Crankových baletech jste tančila už několikrát. Jsou vám blízké?
Jeho partneřina patří k vrcholům umění. Duety jsou krásné a považuji je za nejsilnější stránku jeho choreografií. Pro tanečníky jsou velmi náročné. Pokud ale máte dostatek času je nazkoušet, je to pak potěšení.

Má Cranko rozpoznatelný rukopis?
Je to překvapivé, ale každý jeho balet je jiný. Nedá se říct, že by pro něj byly typické nějaké určité pohyby. V tomto ohledu je geniální. Neopakuje se a využívá svůj choreografický dar a slovník na sto procent.

Zažila jste čtyři zpracování Romea a Julie od různých choreografů. Byla jiná?
Absolutně. Nedají se porovnávat. Záleží vždy na tom, z jaké doby pocházejí. Společný je ve výsledku jen příběh. Lišily se například i závěrečné scény. V každém zpracování hrdinové zemřeli jiným způsobem. V Crankově verzi oba použijí dýku.

Co vás teď v životě nejvíce naplňuje?
Určitě ve mně ještě doznívá role Julie. Je to hodně intenzivní už jen tím, že jsem si to v sobě už uzavřela, ale nakonec si ji přece jen zatančila.

Balet ND, Jonh Neumeier – Tramvaj do stanice Touha (Nikola Márová, foto Serghei Gherciu)

Co vás čeká dál?
V listopadu proběhl konkurz na Popelku v choreografii Jean-Christopha Maillota. Je to stejná verze, kterou Národní divadlo už uvádělo. Mám ho ráda a moc se na něj těším. Teď v prosinci jsme také začali intenzivně zkoušet balet Tramvaj do stanice Touha choreografa Johna Neumeiera. Zpracovává těžké, depresivní téma, obsahuje násilí. Jsem zvědavá, jak ho dnes, v těžké době, publikum přijme. Sezonu ukončíme premiérou baletu La Sylphide v nastudování Johana Kobborga (náhrada za zrušený titul, kterým měl být večer složený z choreografií George Balanchina, pozn. red.) Zkrátka nabitá sezona plná zvučných jmen.

Jaké je pro romantičku tančit v depresivním představení?
Já mám dramatické role naopak ráda. Nevím, čím to je, ale záporné role se mi lépe tancují. V Labutím jezeru je například černá labuť technicky těžší, ale mám ji raději. Co se týče těžkých témat, nepadá na mě deprese. Vím, že je to jen divadlo. Jakmile představení skončí, sundám ze sebe i roli a může to odeznít.

Doba je ale náročná i v reálném životě. Jak se máte?
Ano, je to těžké. Nemáme vidinu konce války, nese s sebou mnohé problémy, které ovlivňují životy lidí, a tím i jejich náladu. Cítím ve vzduchu negativitu. Chápu, z čeho pochází, každý se s tím ale musíme nějak poprat. V souboru to bereme tak, že hrajeme zkrátka dál. Jsme rádi, že už nemusíme nosit roušky. Určitá nejistota ale panuje stále. Nejdřív jsme se báli, že diváci nebudou chodit do divadla kvůli covidu. Nyní, že budou šetřit.

Balet ND – Labutí jezero (Nikola Márová a Adam Zvonař, foto Pavel Hejný)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments