Nikola Márová: Primabalerína má dva životy

Pro Operu Plus promluvila Nikola Márová naposledy v klasickém profilovém rozhovoru při příležitosti svých čtyřicátin před dvěma lety. S přední sólistkou Baletu Národního divadla by se ale daly vést rozhovory neustále. Jak naplněný, ale i náročný život největší současná česká baletní hvězda žije, dosvědčuje i dokumentární film „Nikola Márová: portrét primabaleríny“ Martina Kubaly, který měl premiéru na podzim. Pár týdnů nato si Márová poprvé zatančila dlouho očekávanou roli Julie v baletu Romeo a Julie v choreografii Johna Cranka. Rok 2022 zakončila mnoha triumfy, i v tom novém se ale máme na co těšit. Nikola Márová tančí životem naplno dál.

Tak jste si konečně zatančila svou vysněnou Julii!
Nebyla vysněná od začátku. Dříve mě lákaly jiné role. Jak jsem ale během kariéry poznávala všechny různé balety a pronikala více do hloubky, stala se pro mě jednou z nejkrásnějších rolí. Moje touha si ji zatančit se začala zvětšovat, zároveň se mi ale s přibývajícími léty Julie taky vzdalovala. V baletu Romeo a Julie jsem tančila celkem čtyřikrát, ale nikdy ne Julii. Když už mi bylo přes třicet, začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že už se k ní asi nedostanu. Nehroutila jsem se z toho, ale mrzelo mě to. Bylo pro mě proto velkým překvapením, když mě tentokrát do role obsadili. Nakonec se ale zdálo, že si ji přece jen nezatančím!

Jak to?
Představení provázely nejrůznější komplikace. Jednou z nich byl samozřejmě covid. Premiéra se konala v únoru v nejhorším období pandemie. Museli jsme se testovat dvakrát týdně. Na premiéře jsem nakonec tančit nemohla, protože můj taneční partner Adam Zvonař měl pozitivní test. Na konci sezony měl Adam problémy se zády, takže jsme to opět museli odložit. Začala jsem to brát tak, že mi ta role zkrátka není souzená. Pak začala nová sezona a opět jsme se pustili do zkoušení. Dokud jsem ale nestála na jevišti, nevěřila jsem, že se to opravdu stane.

V říjnu se váš sen konečně splnil. Jaké to bylo?
Krásné. Tuto sezonu jsem ale tančila jen jednou. Možná to pro mě byla premiéra i derniéra zároveň. Kdo ví…

V čem je Julie výjimečná oproti jiným hlavním rolím?
Nejraději mám role, kde se hodně hraje, a to Julie splňuje. A příběh sám o sobě je krásný. Smutný, ale krásný. Baví mě také vývoj postavy. Má v sobě celou škálu emocí. Musíte zahrát velkou zamilovanost a na konci absolutní bezmoc a tragédii. Je výzva najít tu správnou rovnováhu, abych nepřehrávala, ale diváci musí zároveň cítit emoce. Nesmí to být ani moc, ani málo.

Jste romantička?
Velká! O to větší jsem měla radost, že mi role Julie konečně vyšla.

Je pravda, že si John Cranko, jehož choreografii jste nyní ztvárnila, potrpí na dramatické scény?
Záleží na titulech, které si vybírá. V některých se zkrátka bez dramatičnosti neobejdete – jako právě v Romeovi a Julii. Třeba takové Zkrocení zlé ženy byl ale úplně jiný žánr a na jevišti jsme si užili i spoustu legrace.

V Crankových baletech jste tančila už několikrát. Jsou vám blízké?
Jeho partneřina patří k vrcholům umění. Duety jsou krásné a považuji je za nejsilnější stránku jeho choreografií. Pro tanečníky jsou velmi náročné. Pokud ale máte dostatek času je nazkoušet, je to pak potěšení.

• 

• 

• 

Má Cranko rozpoznatelný rukopis?
Je to překvapivé, ale každý jeho balet je jiný. Nedá se říct, že by pro něj byly typické nějaké určité pohyby. V tomto ohledu je geniální. Neopakuje se a využívá svůj choreografický dar a slovník na sto procent.

Zažila jste čtyři zpracování Romea a Julie od různých choreografů. Byla jiná?
Absolutně. Nedají se porovnávat. Záleží vždy na tom, z jaké doby pocházejí. Společný je ve výsledku jen příběh. Lišily se například i závěrečné scény. V každém zpracování hrdinové zemřeli jiným způsobem. V Crankově verzi oba použijí dýku.

Co vás teď v životě nejvíce naplňuje?
Určitě ve mně ještě doznívá role Julie. Je to hodně intenzivní už jen tím, že jsem si to v sobě už uzavřela, ale nakonec si ji přece jen zatančila.

Co vás čeká dál?
V listopadu proběhl konkurz na Popelku v choreografii Jean-Christopha Maillota. Je to stejná verze, kterou Národní divadlo už uvádělo. Mám ho ráda a moc se na něj těším. Teď v prosinci jsme také začali intenzivně zkoušet balet Tramvaj do stanice Touha choreografa Johna Neumeiera. Zpracovává těžké, depresivní téma, obsahuje násilí. Jsem zvědavá, jak ho dnes, v těžké době, publikum přijme. Sezonu ukončíme premiérou baletu La Sylphide v nastudování Johana Kobborga (náhrada za zrušený titul, kterým měl být večer složený z choreografií George Balanchina, pozn. red.) Zkrátka nabitá sezona plná zvučných jmen.

• 

• 

• 

• 

Jaké je pro romantičku tančit v depresivním představení?
Já mám dramatické role naopak ráda. Nevím, čím to je, ale záporné role se mi lépe tancují. V Labutím jezeru je například černá labuť technicky těžší, ale mám ji raději. Co se týče těžkých témat, nepadá na mě deprese. Vím, že je to jen divadlo. Jakmile představení skončí, sundám ze sebe i roli a může to odeznít.

Doba je ale náročná i v reálném životě. Jak se máte?
Ano, je to těžké. Nemáme vidinu konce války, nese s sebou mnohé problémy, které ovlivňují životy lidí, a tím i jejich náladu. Cítím ve vzduchu negativitu. Chápu, z čeho pochází, každý se s tím ale musíme nějak poprat. V souboru to bereme tak, že hrajeme zkrátka dál. Jsme rádi, že už nemusíme nosit roušky. Určitá nejistota ale panuje stále. Nejdřív jsme se báli, že diváci nebudou chodit do divadla kvůli covidu. Nyní, že budou šetřit.

Jak se vede vaší škole, kterou jste s Michalem Štípou otevřeli před dvěma lety?
Není teď možné rozjet to ve velkém, jak jsme si představovali. To je plán až na dobu, kdy skončím v divadle.

Věřím, že vést školu a zároveň profesionálně tančit, nejde časově zvládat.
Přesně tak, jsme neskutečně pracovně vytížení. Zkouším každý den do šesti večer a pak mám představení. Michal učí na dvou školách. V současnosti jsme každý schopný vést jen jeden stálý kurz. Já mám scénickou praxi a špičky, Michal klasiku pro pokročilé. Pak vedeme soukromé lekce.

Jak se vaše představy o otevření školy lišily od reality?
Na začátku to opravdu nebylo jednoduché. Otevřeli jsme za covidu, v nejhorší dobu, co jsme mohli. Přežili jsme jen díky tomu, že nám alespoň snížili nájem. Zájem ze strany veřejnosti byl, my ale museli zavřít. Poté jsme otevřeli a vedeme lekce v menším rozsahu. Věřím, že až se budu škole věnovat naplno, přinese to nové výzvy.

Jaké to pro vás bylo stát se protagonistkou televizního dokumentu?
Nebylo to pro mě úplně nové, protože jsem zvyklá chodit do televize a v několika dokumentech jsem se už objevila. Náročnější bylo, že jsem měla kameru neustále za zády, a to i ve chvílích, kdy jsem třeba neměla úplně nejlepší náladu. Nebo před a po představení potřebuji svoji chvilku klidu, a tu jsem neměla. Vše je ale dopředu naplánované, do projektu je zapojeno spoustu lidí a nedovolila bych si natáčení zrušit, protože se mi zrovna nechce.

Dokument je o životě primabaleríny. Jaké je to povolání?
V první řadě na plný úvazek. Za mou kariéru pro mě bylo nejtěžší sladit pracovní a rodinný život. Nemůžete být primabalerínou a tančit jenom napůl. Stejně tak ale nemůžete být poloviční máma. Byla to dlouhá cesta, než jsem našla ten správný balanc. Řekla bych tedy, že primabalerína má dva životy – jeden před a druhý po založení rodiny.

V jaké fázi se nacházíte teď?
Můj synMaxík už chodí do šesté třídy, a díky tomu, že vyrůstal v divadelním prostředí, je odmalička hodně samostatný. Teď už jde všechno stíhat mnohem lépe. Zároveň se ale blížím do finále a moje kariéra dříve nebo později skončí. Snažím se si ji ještě co nejvíce užít.

Přijímáte blížící se konec kariéry, nebo je to i stres?
Zažívám různé vlny. Vím ale, že stres nikomu nijak nepomůže. Nechávám to tedy plynout, dělám svou práci, jak nejlépe to jde, a uvidíme. Nejvíce záleží na těle. Když vypoví službu, není už o čem se bavit. A samozřejmě také na vedení divadla. O svém osudu nerozhoduji pouze já.

Už jste se o tom s vedením bavili?
Máme smlouvu na dobu určitou. Na konci sezony nebo na konci smlouvy se proto vždy konají individuální mítinky, na kterých se bavíme, jak to vidíme do budoucna. Žádné konkrétní závěry ale momentálně nemám.

Na vlastní kůži víte, jak náročnou jste si vybrala profesi. Co byste řekla dívce, která by chtěla být jako vy?
Jsem za to sny co nejvíce podporovat. Je to těžká a dlouhá cesta, ale jde to. Musí tam být ale obrovská touha. Tanci se profesionálně nejde věnovat jenom napůl. Samozřejmě ale záleží na tom, jestli má dívka předpoklady pro to, aby se stala primabalerínou. Pokud ne, v takových případech bych mluvila nejprve s rodiči, aby to mohli přijmout a dceři vysvětlit. Je třeba jednat velmi citlivě. Nesplněný sen by mohl dětskou duši zranit.

Bude z Maxíka tanečník jako jeho rodiče?
Určitě ne. A možná právě proto, že jsme tanečníci. Vyrůstal v divadle a bylo to pro něj těžké. Divadelní svět v něm nevyvolával nadšení. Navíc je to kluk se vším všudy. Tancování je na něj příliš holčičí. Nejdřív chtěl být policista, pak voják nebo pilot. Zajímají ho klasická klučičí povolání. Jdou mu dobře jazyky, umí to s počítači. Uvidíme, co z něho bude. Umělec ale rozhodně ne.

---

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

Nikola Márová (*1980) se narodila v Praze, vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a po dokončení studia nastoupila do souboru Baletu Národního divadla. V roce 2001 se stala sólistkou a o pět let později první sólistkou. Ztvárnila nejznámější hlavní role světových klasických i moderních baletů (např. Giselle, Oněgin, Carmen, Popelka, Serenáda, Petite Mort ad.) Za roli Odetty/Odilie v Labutím jezeře a Matky ve Svěcení jara získala Cenu Thálie. Letos si poprvé zatančila roli Julie v baletu Romeo a Julie v choreografii Johna Cranka. Přečtěte si více zde.