Nikola Márová: Těším se, až se budu moci rozlétnout

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jedna z nejvýznamnějších českých primabalerín, sólistka Baletu Národního divadla a držitelka dvou Cen Thálie za klasický i moderní balet slaví dnes, 24. června své životní jubileum. Zatímco většině profesionálních tanečnic dělají čtyřicátiny vrásky, protože je s nimi spjatý blížící se konec kariéry, Nikola Márová se na poslední nadcházející léta na jevišti naopak těší. O své budoucnosti má totiž jasno. Se svým bývalým tanečním partnerem a současným uměleckým šéfem baletu Moravského divadla Michalem Štípou v září otevírají vlastní taneční školu, a plní si tak svůj dlouholetý sen.
Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Martin Divíšek)

Jak vnímáte vaše životní jubileum? Cítíte nějaký tlak v souvislosti s vaší taneční kariérou?
Určitý tlak vnímám. Po třicítce se začínají projevovat zdravotní problémy, když dojde k úrazu, trvá déle, než se tělo vrátí do původního stavu, a jakmile se dostanete do skupiny mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, už se očekává, že začnete přemýšlet nad koncem své kariéry. Je to nepříjemné, každý své tělo ale dobře zná a musí být soudný, jestli to na jevišti ještě vypadá dobře, nebo je věk už znát. Když jdu na jeviště, musím si být jistá, že to zvládnu, a divák musí odcházet s pocitem, že to bylo dobré představení, a ne že bych to už tančit neměla. To je pro mě noční můra a až ucítím, že už to nejde, tančit přestanu.

Už se vám u nějaké role stalo, že byste se na ni necítila?
Stalo se mi to u dvou rolí. Jednou z nich byla Odetta/Odilie. Nebylo to ale věkem nebo nedostatkem sil, ale Labutího jezera už jsem byla přehlcená. Loni přišla nová verze od choreografa Johna Cranka a myslela jsem si, že mě neobsadí. Labutí jezero jsem si v sobě uzavřela. Proto jsem si k roli musela zase najít cestu a nebylo to úplně snadné. A druhá role, s kterou jsem nepočítala, byla Lise v Marné opatrnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát patnáctiletou holčičku, to pro mě bylo velké překvapení! Ve finále mě ale hrozně bavilo zahrát si naivní mladou holku i rošťáka. Cítila jsem se v té roli dobře. V jedné recenzi dokonce psali, že ze všech obsazení působím jako největší puberťák (směje se).

Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Serghei Gherciu)

Jak se otázka konce kariéry v divadle řeší?
Se šéfem baletu máme každý individuální pohovor, a když je tanečníkovi nad pětatřicet let, otevřeně se ho ptá, jaké jsou jeho plány do budoucna. Je pro něho důležité vědět, jak to má tanečník nastavené. Já mám takové vlny. Když přišla třicítka, prožívala jsem to možná ještě víc než teď. Měla jsem pocit, že konec kariéry se neodkladně blíží, a měla jsem tendence skončit. Pak jsem ale chytila druhý dech. Teď ale o konci už chtě nechtě přemýšlet musím. Naštěstí jsem v tom ale měla už docela brzy jasno. S Michalem Štípou už léta mluvíme o tom, že až skončíme, otevřeme si vlastní taneční školu. To byla vždycky moje vidina budoucnosti. Těch posledních pár let se proto chci začít vyrovnávat s tím, že kariéra končí, chci si to na jevišti užít a během toho už rozjíždět školu a pomalu přecházet do své nové role.

Dá se na konec kariéry nějak připravit?
Na začátku o tom vůbec nepřemýšlíte. Jdete po hlavě do toho, máte všechno před sebou a růžové brýle na očích. Kolem třicítky o tom ale začnete přemýšlet. Když máte za sebou tak dlouhou kariéru jako já, jeviště pro vás začne být víc stresující, cítíte větší zodpovědnost, protože nechcete podávat nedostatečné výkony. Do toho bojujete s tělem, máte bolesti, často tančíte nemocná nebo s nedoléčeným úrazem. Zkrátka se objevuje více negativních stránek. Není to tak, že se na konec kariéry těšíte, přijde s ním ale i jistá úleva. Kvůli baletu muselo jít stranou spoustu věcí a najednou cítíte, že se zase budete moci rozlétnout. Vlastně se na svůj nový život začínám i těšit a neberu konec kariéry tak tragicky.

Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Serghei Gherciu)

Hraje s blížícím se koncem kariéry roli, jestli jste muž nebo žena?
Není v tom rozdíl. Jsou problémy, které máme všichni, akorát každý jiného rázu. Když jde technika dolů u mužů, odráží se to na skocích, můžou působit těžkopádně. Muži hodně zvedají, takže to odnášejí víc záda. U žen zase kyčle. Máme jiná opotřebení, v závěru ale vždy záleží na fyzickém stavu.

Jak se fyzicky cítíte vy?
Hrozně (směje se). Když mi ve dvaceti někdo říkal „počkej po třicítce“, nevěřila jsem mu. Nevím, čím to je, a shodli jsme se na tom i s kolegy, ale opravdu s tou třicítkou něco udeří a je to jiné. Přijdou každodenní bolesti, když jeden den vynechám, je to okamžitě znát. Nepamatuji si den, kdy bych vstala bez bolesti nebo pocitu vyčerpání. Je to každodenní boj s tělem. Ranní trénink pro mě není zdokonalování techniky jako pro mladé tanečníky, ale rozcvičit se do stavu, abych mohla tančit.

Balet ND – Labutí Jezero – Nikola Márová a Adam Zvonař (foto Pavel Hejný)

Skoro každý tanečník tančí i v nemoci nebo s nedoléčenými úrazy. Proč tolik jdete přes své limity?
Jde o více věcí najednou. Jednou z nich je zodpovědnost. Když se vám stane něco den před představením, víte, že vás bude muset někdo nahradit a nemá to třeba tolik nacvičené. Zodpovědnost mi nedovolí, abych kolegům něco takového udělala. Další věcí jsou naše platy. Když jdete na neschopenku, plat se vám okamžitě sníží, přijdete o odměny a často si to zkrátka nemůžeme dovolit. Adam Zvonař má například zkušenosti z Německa a tam se jim platy nemění. Můžou se vyléčit, netančí s úrazy. U nás to tak bohužel nefunguje. A roli taky hrají obavy, aby váš výpadek neměl dopad na vaši kariéru. Už máte prostě černý puntík. Když řeknete, že vás bolí záda, nikdo si neumí představit, jak moc vás ta záda opravdu bolí a může si myslet, že to určitě není tak hrozné, abyste nemohla tančit. A když sečtete tohle všechno dohromady, donutí vás to jít na jeviště za každých okolností.

Balet ND – Leonce & Lena – Nikola Márová (foto Serghei Gherciu)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat