Nixon v Číně: Tři hodiny pochyb a otázek

Dílo minimalisty Johna Adamse, držitele Pulitzerovy ceny, má v Metropolitní opeře prominentní postavení, poměrně nedávno (2008) jsme mohli v přímém přenosu z Met vidět jeho protiválečnou agitku Doctor Atomic, včera pak podobně politicky angažovaného Nixona v Číně.

Někdy nastávají v životě recenzenta chvíle, kdy mu vše – srdce, rozum i vkus – velí zvednout se a utéct ze sálu, ale povinnost napsat recenzi jej tam dále drží. Celé tři hodiny Nixona v Číně jsem se sama sebe ptala – proč? Proč John Adams vzal jako námět k opeře nudnou politickou návštěvu, na které se nic dramatického ani historického nestalo? Opravdu stačí na jeviště uvést zpívající karikatury Nixona, Kissingera a vůdce Maa, a senzace je hotová? Proč libreto Alice Goodman, zveršované údajně ve stylu čínské tradiční opery, nemá hlavu ani patu? Postavy vypouštějí z úst rádoby jinotajné bláboly typu „nechceme do jejich polí zasít sůl“ nebo „žlutý jeřáb přilétá“, Mao filosofuje „po zakladatelích přijdou chamtivci“. Jediná dramatická zápletka, která ovšem s historií nemá nic společného a byla do děje uměle vsunuta, se odehraje ve druhém dějství v Pekingské opeře na představení baletu Rudá partyzánka, kde se manželé Nixonovi dají vtáhnout do děje a snaží se ochránit bičovanou a týranou hlavní hrdinku. Proč se ale v roli statkáře – jejího trýznitele najednou objeví Henry Kissinger, to je pro mě další záhada.

Na rozdíl od libreta, které se autenticity nedrželo (a mohlo – zhudebněné projevy politiků by nebyly o nic nudnější), se k historické předloze naopak přimkla až otrocky napodobivá scéna (Adrianne Lobel). Co je na tom, okopírovat ze starých fotek prostředí letiště, Maovy pracovny nebo detaily z banketu ve Velkém sálu lidu? U moderní opery bych čekala více invence, než pobíhající partyzánky s bajonety, rudé prapory a tanec soudružek s rudými knížkami. Plochá maketa přistávajícího letadla, z níž Nixon vystoupí, vypadala už vyloženě směšně, stejně jako gypsoví vepříci na prasečí farmě, kterou navštívila první dáma.

Režie na této bláznivé agitce už nemohla mnoho zachránit, tak aspoň přidala pár dráždivých detailů – vůdce Maa s hlavou v manželčině klíně nebo ukájejícího se rukou loajální soudružky, či již zmíněného Kissingera kopulujícího s mučenou partizánkou. I když se režisér Peter Sellars (mimochodem autor libreta Doctora Atomica) snažil pěvce vést k detailní práci s výrazem obličeje, nemělo to velký efekt kvůli nesmyslnosti zpívaných textů a celkové nelogičnosti děje. Co na tom, že se v dlouhé árii první dámě zaleskne v oku slza, když vy vůbec netušíte, proč se dojímá, co tam dělá a o čem vlastně zpívá. I když by se o logice operních libret obecně dalo hodiny vtipkovat, Adams zdá se zcela opustil potřebu opřít emocionální náboj árie o nějakou myšlenku či děj předcházející nebo následující.

Dobře si vedl Robert Brubaker, jehož tenor vydržel i hysterické výlevy vůdce Maa ve výškách a fortissimech. Vynikající výkony podali Kathleen Kim (jako fanatická Maova žena Ťiang Čchin) a Russel Braun (čínský premiér Čou En-laj), oba měli velice náročné party, které zvládli plným a bezchybně znějícím hlasem. Odlehčenější, částečně komickou postavu Henryho Kissingera zpíval Richard Paul Fink a reprezentativní první dámu Janis Kelly. Orchestr dirigoval osobně autor John Adams.

Richard Nixon – James Maddalena
Pat Nixon – Janis Kelly
Henry Kissinger – Richard Paul Fink
Chou En-lai – Russell Braun
Mao Tse-tung – Robert Brubaker
Chiang Ch’ing – Kathleen Kim
Nancy T’ang – Ginger Costa Jackson
Second Secretary to Mao – Teresa S. Herold
Third Secretary to Mao – Tamara Mumford
Dancers – Haruno Yamazaki, Kanji Segawa

www.metopera.org