Nížina – film Leni Riefenstahl podle opery Eugena d’Alberta
Leni Riefenstahl – umělkyně nacistické éry
Slavný fotograf Helmut Newton kdysi označil německou filmařku Leni Riefenstahl (1902–2003) za velkou umělkyni a zároveň velkou nacistku. Tím krátce a vtipně vystihl v několika slovech její dílo i životní postoje. Ač tato slavná režisérka vždy popírala, že by její německá tvorba vycházela z nacistické ideologie, je to zřejmé již z témat jejích vrcholných dokumentárních titulů. Do celého jejího celého díla, ať filmového či pozdějšího fotografického, se podivuhodně promítá koncepce nadčlověka a kult čisté rasy.
Tato slavná a mnohostranná tvůrkyně (činná jako tanečnice, herečka, režisérka, scenáristka a fotografka i vášnivá sportovkyně) se na počátku třicátých let dvacátého století obrátila k námětu opery Tiefland (Nížina) Eugena d’Alberta se záměrem vytvořit film podle jejího námětu. Volba tohoto námětu jednak zaručovala takřka automatickou podporu führera Adolfa Hitlera, protože tento titul patřil vedle oper Richarda Wagnera k jeho nejoblíbenějším, jednak v námětu využívajícím kontrastu čistého a nezkaženého života v horách a morální pokleslosti v nížině mohla Leni Riefenstahl navázat na svoji předchozí tvorbu ve specifickém žánru takzvaných horských dramat. Ta se vyznačovala ohromující výtvarnou krásou (filmařka spolupracovala s vynikajícími kameramany své doby) a soustředila se především na vykreslení nádherného prostředí, doplněné o napínavé horolezecké výjevy. Méně již zařazovala dialogy, příběh je zpravidla vyprávěn působivými obrazy a akcí, jen s menším podílem dialogických výstupů. To vše za doprovodu efektní hudby, jež se působivě váže k výtvarně koncipovaným filmovým závěrům, které dovedně využívají rozdílné světlo v různých denních dobách v horském prostředí.
Námět ale nebyl zfilmován poprvé, již roku 1922 byl natočen v Německu němý film Tiefland s hvězdnou Lil Dagover (režie Adolf E. Licho), jehož námět je převzat z opery. Ještě předtím byl ve Spojených státech roku 1914 natočen němý film podle původní hry (Martha of the Lowlands).
Prominentní tvůrkyně režíruje film podle Hitlerovy oblíbené opery
Se samotným scénářem započala Leni Riefenstahl v roce 1934 po velkém úspěchu mystického snímku Das blaue Licht (Modré světlo, 1932), ve kterém sehrála i hlavní roli Junty, dívky vyděděné z komunity horské vesničky. Hlavní hrdinka je naivní a jednoduché stvoření (postava je tak v lecčems podobná hrdinovi Pedrovi z Nížiny), ale v pevném spojení s okolní přírodou a v neustálém vnitřním propojení s duchem hor. Plánovanou práci na scénáři k Nížině ale přerušily dva dokumentární projekty, které ji katapultovaly do přízně nejvyšších představitelů nacistického Německa, a jejich výtvarná kultura ohromila publikum na celém světě.
První z nich, Triumph des Willens (Triumf vůle, 1934/35), zachycuje partajní sjezd národních socialistů v Norimberku a pak po mnoha technických přípravách vznikl vysoce estetizovaný dokument o olympijských hrách v Berlíně roku 1936 (Olympia, 1938). Ještě v roce 1934 obdržela značný příspěvek na filmování Nížiny, ale plánované filmování ve Španělsku se neuskutečnilo z důvodů vysoce nestabilní místní politické situace i nutnosti věnovat se ideologicky závažnějším snímkům. Teprve ve druhé polovině roku 1939 se dostala znovu k projektu Nížiny. Obdržela na příkaz Adolfa Hitlera finanční kompenzaci ve výši 7 miliónů říšských marek na natočení odloženého snímku (Joseph Goebbels si později stěžoval na plýtvání penězi, protože z Nížiny se stal rázem jeden z nejdražších německých filmů všech dob). Leni Riefenstahl založila také produkční společnost Riefenstahl Film, GmbH.
Natáčet se začalo na jaře 1940 ve Španělsku, ale brzy se štáb z mnoha důvodů musel přesunout do rakouského Karwendelu a italských Dolomit (Rosengarten/Catinaccio). Od 23. září do 13. listopadu 1940 natáčení pokračovalo v bavorském Krünu (blízko Mittenwaldu), kde byla postavena pyrenejská vesnice Roccabruno. Pro zachování „autentických“ typů španělských horalů jako kompars sloužila půlstovka romských (cikánských) vězňů z koncentračního tábora Salzburg-Maxglan, kde bylo během války postupně vězněno více než dvě stě sedmdesát Romů. Práce na snímku, který se tehdy pro neúměrné nároky režisérky začal již značně prodražovat, byla pozastavena a natáčení pokračovalo až o osmnáct měsíců později ve velkých filmových studiích Babelsberg nedaleko Berlína. I tentokráte byli v komparsu bez ostychu využiti Romové (především Sintiové, celkem šlo o šestašedesát komparsistů, pracujících samozřejmě bezplatně, včetně dětí) z koncentračního tábora Marzahn, který se nacházel na území Velkého Berlína.
Práce na snímku pokračovaly až do roku 1944, kdy byla babelsbergská filmová studia bombardována a produkce se přestěhovala do pražských ateliérů na Barrandově. V Praze vznikly především některé interiérové scény. Nákladné dekorace vybudované na Barrandově byly zřejmě posledním finančním hřebíčkem do rakve již tak značně prodražené produkce. Snímek provázely celé série potíží (deprese a zdravotní indispozice Leni Riefenstahl; finanční problémy produkce, která již překročila výdaje 8,5 miliónů říšských marek; problémy s herci, počasím a ke konci války s chybějícím filmovým materiálem a tak dále) a ani po válce se osud tohoto nejdražšího německého černobílého filmu válečné éry nezlepšil.
Leni Riefenstahl se na počátku zimy roku 1944 uchýlila s množstvím natočeného materiálu do oblíbeného Kitzbühlu, aby zde započala se střihem a synchronizací. V Kitzbühlu se také v té době vdala za nadporučíka Petra Jacoba. Ale konec války se již blížil a film nebyl ani zdaleka dokončen. Hned po skončení války byl tvůrkyni zabaven majetek včetně veškerého natočeného materiálu a Leni Riefenstahl předstoupila před denacifikační vyšetřovatele, postupně ve dvou zónách. Byla držena v domácím vězení ve Schwarzwaldu a též strávila čtyři měsíce na psychiatrické klinice ve Freiburgu. Ale to je již jiný příběh. Po dlouhých tahanicích s francouzskými úřady jí byly filmové cívky navráceny. Film se podařilo dokončit až roku 1954 (!), a to i přes ztrátu negativů některých scén (filmařka přišla o čtyři cívky převážně s materiálem natočeným ve Španělsku, když se jí ve vlaku ztratil nebo byl ukraden kufr). Tento kuriózní výrobní interval na dlouhá léta zapsal produkci tohoto filmu do Guinessovy knihy rekordů jako nejdelší filmovou výrobu hraného snímku.
Německou premiéru pak zažil film v definitivním sestřihu (o metráži cca 98 minut) 11. února 1954 ve Stuttgartu a téhož roku byl uveden na festivalu v Cannes (v mimosoutěžní sekci), a to především zásluhou ředitele festivalu Jeana Cocteaua, který film prosadil a osobně ho velmi obdivoval. Film se stal posledním hraným snímkem Leni Riefenstahl jako režisérky i jako herečky. Přes uvedení i na dalších festivalech mimo soutěž sklidil smíšené ohlasy, obdivována byla obrazová stránka snímku, ale herecky byl film považován za zastaralý. Výkon Leni Riefenstahl v hlavní roli byl považován za slabý a v mnoha recenzích se více prostoru věnovalo jejím aktivitám v rámci nacistického režimu. Ještě téhož roku byl snímek uveden i v USA.
Hudební zpracování filmu
Podívejme se ale na vztah filmu Nížina ke stejnojmenné opeře Eugena d’Alberta podrobněji. V žádném případě nejde o operní film nebo operní adaptaci. Jak již z podnázvu snímku (Nach Motiven der Oper in Bildern erzählt von Leni Riefenstahl / Na motivy opery v obrazech vypráví Leni Riefenstahl) vyplývá, jde spíše o volnou inspiraci příběhem a prostředím předlohy než o filmovou verzi. Snímek je ryze činoherní záležitostí, ale s výrazným využitím d’Albertovy hudby. Na hudebním doprovodu (Musikalische Bearbeitung … / Hudební přepracování) se podílel především německý skladatel Herbert Windt.
Herbert Windt (1894–1965) spolupracoval s filmařkou již na Triumfu vůle a Olympii. Tento žák Franze Schrekera v Berlíně vytvořil řadu skladeb z různých žánrů a také zkomponoval jednu operu. Jeho opera Andromaché, ke které si sám napsal i libreto, byla uvedena v berlínské opeře (Preussische Staatsoper) 16. března 1932 pod řízením slavného Ericha Kleibera a s obsazením, ve kterém figurovaly i známé německé pěvkyně – sopranistka Moje Forbach nebo altistka Margarete Klose. Látka dvojaktové opery vychází z antické tragédie a ještě téhož roku vyšla knižně v Universal Edition. Přes očekávání skladatele i dirigenta bylo toto neoexpresionistické dílo po čtyřech představeních staženo z repertoáru a nebylo již uvedeno na jiné operní scéně. Velmi úspěšně se ale skladatel uplatnil především na poli filmové hudby u hraných snímku Wolfganga Liebeneinera, Georga Wilhelma Pabsta, Gustava Ucickiho a zejména opakovaně spolupracoval s Frankem Wisbarem. Od roku 1933 do roku 1960 vytvořil několik desítek filmových hudeb, ale stejně jako Leni Riefenstahl ho po válce postihl zákaz umělecké činnosti.
Pro film Nížina využil především symfonické pasáže opery (předehra Morgendämmerung auf der Berghalde, mezihra mezi prologem a prvým aktem, taneční výstup ze svatebního dne). Výrazně pracuje s motivy, především s motivem hor z předehry (která začíná klarinetovým sólem, k němuž se přidává orchestr). Motiv čistého života v horách se pak ve filmu opakuje mnohokrát, jak pro charakterizaci čistého hrdiny Pedra, tak jako vzpomínkový motiv prostředí. Ale je přepracován i hudební materiál z árií – vyprávění Nuri (Morgendämmerung auf der Berghalde) a především vyprávění Pedra o zardoušení vlka (Es kam in jener Nacht ein Wolf), oboje z prvního aktu. Scéna s vlkem, ohrožujícím v podvečer stádo, je nesmírně působivě ztvárněna v samém úvodu filmu pouze podložená hudbou (převážně hudbou z předehry).
Stejně tak je v soundtracku využit motivistický materiál z árie Marty ze druhého dějství (Ich weiss nicht, wer mein Vater war), ve kterém padlá hrdinka vypráví o neradostném dětství, a duet naděje Pedra a Marty (Wir wollen hinauf auf die Berge).
V titulcích není uveden další skladatel, který se také výrazně na hudebním doprovodu podílel, italský komponista Giuseppe Becce (1877–1973), o generaci starší než Herbert Windt. Ten patřil ve třicátých letech k oblíbeným skladatelům takzvaných horských filmů i specifického německého žánru Heimatsfilmu. Giuseppe Becce se podílel na soundtracku k filmu Leni Riefenstahl Olympia a pro českého diváka je znám jako skladatel hudby k filmu Extase Gustava Machatého z roku 1932. I on byl všestranným tvůrcem činným na poli scénické hudby, autorem četných úprav a mnoha filmových doprovodů.
Od činohry přes operní libreto k filmovému scénáři
Námětovým základem opery i filmu je drama Àngela Guimery (1845–1924), katalánského dramatika a básníka, který je považován za klíčovou osobnost moderní katalánské literatury přelomu devatenáctého a dvacátého století. Drama z roku 1896 Terra baixa (Nížina) prošlo mnoha evropskými jevišti a souznělo s vlnou evropského verismu, tak jak ho představovali především italští literáti typu Giovanniho Vergy (inspirátora Mascagniho Cavallerie rusticany). Mimo to je v jeho díle snadno rozpoznatelný vliv severské dramatiky, především psychologismu Henryka Ibsena. Nížina představuje častou variantu Guimerových dramat, jejichž osou je vztah ženy ke dvěma mužům a kontrastní morálka nezkažených hor a pokryteckého života v nížině. Hra záhy slavila úspěch na mnoha jevištích Evropy, německý překlad upoutal i Richarda Strausse, kterému byla látka nabídnuta ke zhudebnění. Zhruba ve stejné době na přelomu století byl tento námět i v hledáčku skladatele Giacoma Pucciniho, nakladatele Ricordiho a libretistů, kteří jako obvykle zoufale hledali „zaručenou“ látku pro novou Pucciniho operu. Jak to ale u tohoto slavného mistra bylo obvyklé, počet vyhlédnutých námětů mnohonásobně převyšoval číslo námětů realizovaných.
Na českém jevišti bylo Guimerovo drama uvedeno poměrně záhy. Pražské Národní divadlo hru nastudovalo roku 1907 (premiéra 16. března) v překladu Antonína Pikharta pod názvem V nížině. Inscenace byla obsazena předními silami naší první scény – Karlem Želenským jako Manelicem, Leopoldou Dostálovou jako Martou a jedním z představitelů Sebastiana byl umělec, později proslavený v zcela jiných uměleckých oborech, Karel Hašler. Inscenace dosáhla pěti repríz, ale hra byla později provozována na řadě dalších jevišť a byla uváděna i na četných ochotnických scénách. Jako u většiny úspěšných dramatických předloh bylo jen otázkou, kdo získá autorská práva na operní přepracování.
Námět pak skončil u německého skladatele Eugena d’Alberta (1864–1932). Ten vytvořil svoji nejúspěšnější operu, která snad jako jediná trvale zastupuje krátké a poněkud eklektické období německého verismu ve světovém repertoáru.
Dílo mělo premiéru v tříaktové verzi v Neues Deutsches Theater v Praze 15. listopadu 1903 v hudebním nastudování Lea Blecha a později bylo přepracováno na dvojaktovou verzi s prologem, která prorazila v německy mluvících zemích a rozběhla se po celé Evropě i v zámoří (zajímavé je, že dílo nebylo příliš uváděno v Itálii ani ve Španělsku). Ale zručný skladatel Eugen d’Albert nebyl jediný, kdo si látku vybral jako operní námět. O tom, že existuje ještě jedna operní verze Guimerovy hry, se svět dozvěděl o několik let později, kdy měla být uvedena v Paříži. Tam začal uplatňovat nároky na zhudebnění belgický skladatel Fernand Le Borne (1862–1929), který zkomponoval na původní činoherní text dnes zcela zapomenutou čtyřaktovou operu La catalane (Katalánka) s libretem Paula Ferriera a Louise Tierlecina. Jeho opera měla premiéru v květnu 1907 v pařížské Opeře. Následoval dokonce soudní spor komplikovaný zmatkem v autorských právech i smlouvách na zhudebnění. Historie však po právu dala jednoznačně přednost d’Albertově opeře, která se stále drží na repertoáru operních divadel německojazyčné oblasti. Pozdější d’Albertova opera Nížina, dílo považované za výsostně německé, byla opakovaně zařazována především do repertoáru Neues Deutches Theater. Nastudována pak byla ke stoletému výročí premiéry ve Státní opeře Praha roku 2003.
Libretista d’Albertovy opery Rudolf Lothar (vlastním jménem Rudolf Spitzer, 1865–1943), který napsal ještě tři další texty pro jeho opery (Tragaldabas – 1907, Izeÿl – 1909 a operu Liebesketten podle další velmi známé hry Angela Guimery La filla del mar / Dcera moře – 1912), se později se po zabrání Rakouska uchýlil z rasových důvodů do Maďarska. Nepomohlo mu ani autorství textů dvou velmi oblíbených oper na německých jevištích ve dvacátých a třicátých letech, Des Kaisers Dichter Li-Tai-Pe (Císařův básník Li-po, 1920) pro skladatele Clemense von Franckensteina a zejména pro jednu z nejhranějších oper období národního socialismu, pseudobiografickou operu Paula Graenera Friedemann Bach (1931).
Rudolf Lothar výrazně přepracoval zápletku hry, která vychází z klasického tvaru tříaktového dramatu v časové jednotě jednoho dnu a tří denních dob (podvečer, ráno svatebního dne, noc). V konečné verzi (prolog a dva akty) modifikuje tak libreto původní schéma v prologovou noční scénu krátce nad ránem v horách (ve 3 hodiny ráno), kdy nejdříve vypráví naivní Pedro (ve hře nese jméno Manelic) o svých touhách jinému pastýři Nandovi, pak přichází majitel pozemků Sebastiano s Martou, která se podle jeho vůle má za Pedra provdat. Prvý akt, situovaný před západem slunce ve svatební den, se odehrává ve mlýně, který má dostat Pedro společně s Martou. Ta byla Sebastianovou milenkou (o čemž se vysmívaný Pedro dozvídá postupně v narážkách venkovanů) a ten ji potřebuje provdat, aby se mohl oženit pro peníze, a tak zachránit svoje panství. Sebastiano se ale dívky nehodlá vzdát. V závěru druhého aktu (svítání) pak Pedro, jehož čistotu a lásku Marta postupně poznává, uškrtí Sebastiana, který v noci přichází za Martou.
Leni Riefenstahl se však ve scénáři (napsala jej s Haraldem Reinlem, který byl v titulcích uveden pouze jako umělecký spolupracovník a později se proslavil jako režisér dobrodružných mayovek, rovněž byl autorem choreografie k tanečnímu sólu Leni Riefenstahl) mnohem důsledněji věnuje vlastnímu předpříběhu opery. Vlastní děj opery se tak ve filmu, který má v konečném sestřihu 1 hodinu a 38 minut, odehraje v posledních dvaceti minutách. Na scénáři i na režii se také zřejmě podepsala příležitostná pomoc dalších slavných tvůrců, kteří nejsou uvedeni v titulcích, ale byli povoláni vedením studia na záchranu prodražujícího se snímku (Arnold Fanck, Veit Harlan a Georg Wilhelm Pabst). Scénáristka a režisérka vymyslela novou zápletku – boj o vodu mezi vesničany a markýzem Sebastianem a zcela nový původ Marty. Navíc přidala takzvanou zápletku šlechtického stavu: Sebastiano není jen majitel panství, ale také markýz, za kterého se touží provdat ambiciózní Donna Amelia, která má peníze, ale nemá patřičný původ. Marta v podání Riefenstahl není sirotek, který do Sebastianovy vsi přišel v dětství, ale dospělá žena a chudá nezávislá tanečnice, jež projíždí venkovem a tančí na náměstích a po hospodách. Do Marty, která vystupuje v místní hospodě, se zamiluje jak Pedro, tak Sebastian, který ji touží vlastnit a nechá ji odvést na svůj zámek. Ovládá ji, a když ji ve vzteku uhodí, dívka uteče do hor, kde ji zemdlelou ve své chatrči uloží Pedro. Důvodem Sebastianova vzteku je Martina snaha pomoci vykořisťovaným vesničanům, kterým Sebastianovo panství bere vodu.
Film Nížina v ohlasech kritiky
Problémem se stalo obsazení snímku. Leni Riefenstahl se rozhodla převzít roli Marty. Obě dvě vyhlédnuté herečky, Hilde Krahl a Brigitte Horney, totiž z různých důvodů odmítly. A tak se Leni Riefestahl zhostila role mladé tanečnice. To se v konečném výsledku ukázalo jako fatální omyl, který sama režisérka a herečka přiznala později v rozhovorech a pamětech. Přes veškerou práci kameramana s filtry byl rozdíl mezi právě čtyřicetiletou ženou a mladým představitelem Pedra, Franzem Eichbergerem (1919–1991), o sedmnáct let mladším lyžařským instruktorem, kterého poznala roku 1939 při lyžování v St. Anton am Arlberg a kterého uvedla do světa filmu, příliš znatelný. Fritz Eichenberg odpovídal fyzicky dokonale typu, který Leni Riefenstahl hledala.
Postava má v sobě zřetelné siegfriedovské rysy (i vizáž tohoto germánského mytologického hrdiny), zpočátku naivní až primitivní, ale dobrosrdečný muž s vlastní čistou morálkou z hor se rychle zorientuje v situaci. Lstivě a vlastní silou smyje pohanu, které se dostalo jeho cti. Herec sice musel podstoupit před natáčením jazykovou přípravu, aby se zbavil dialektu, ale i po válce vytvořil několik filmových rolí až do roku 1960, kdy kariéru filmového herce definitivně ukončil. Dvě z hereček se premiéry filmu nedožily (Maria Köppenhofer jako Donna Amelia zemřela roku 1949 a rakouská představitelka charakterních stařen Frida Richard zemřela již v roce 1946), obě role musely být předabovány jinými herečkami. Významný divadelní herec Bernhard Minetti hrál značně expresivně Dona Sebastiana, Markýze z Roccabruny, jako zhýralce a sadistického tyrana v dekadentní masce, která měla připomínat záporné rysy degenerované rasy.
Leni Riefenstahl, která byla spíše sošná herečka, jejíž výkony byly postaveny zejména na výrazu tváře, postojích a pohybovém umění, byla zřejmě přitahována postavou tanečnice i z důvodů své původní kariéry. V mládí totiž byla velice úspěšnou výrazovou tanečnicí. Tanec vystudovala mimo jiné v proslulé taneční škole slavné Mary Wigman v Berlíně. Bohužel ji záhy začaly provázet zdravotní problémy s přetíženým kolenem a definitivní konec kariéry ukončilo vystoupení v Praze v létě roku 1924, po kterém již slibně započatou taneční kariéru vzdala. Ve filmu má velké taneční sólo na rytmus bolera, tančí přesně, byť poněkud váhavě (vrátila se k tanci po takřka dvaceti letech), ale s naprosto nešpanělským temperamentem. Většina kritiků také negativně hodnotila místy nadměrný patos včetně několika zbytečných citací biblických obrazů.
Zaujala ovšem kameramanská práce Alberta Benitze, který patřil k předním specialistům na snímání horských filmů. Výjimečná práce se světlem a vytvoření až impresionistických obrazů uchvátí diváka i dnes.
Trvale ale na tento snímek vrhá temné světlo využití romských (cikánských) vězňů v komparsu. Ač se zpočátku filmařka bránila, že nevěděla o skutečných osudech cikánských statistů, důkazy v několika procesech jasně mluvily proti ní. V roce 2002, kdy jí bylo už sto let, se při soudním procesu v Římě vězňům omluvila a přiznala, že věděla, že řada z nich skončí v plynových komorách vyhlazovacích táborů.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
